V Česku se chystá zločin. Ohavnější, než jakýkoli jiný námi Čechy v historií spáchaný. V jedné z nadcházejících nocí přikodrcá k bronzové soše maršála Ivana Koněva na náměstí Interbrigády co nejtišeji nákladní auto s korbou plnou mlčících chlapů v montérkách, a přesně tak, jak to jejich předchůdci v profesi činili kdysi, když za pokračujícího spánku svých spoluobčanů snášeli z podstavců sochy tatíčka Masaryka, začnou teď i oni oddělovat sochu maršála Koněva od naší země, která by bez vyhaslých životů milionů rudoarmějců a též bez tohoto maršála, jenž jim velel, už dnes nebyla. A nebylo by bez nich ani Čechů a nebylo by nad jejich někdejší půdou ani jazyka, v němž rozkaz k tomuto bezcitnému a vandalskému činu zazněl. A nebylo by ani šílených mozků těch, kteří onen rozkaz vydali.

Otázka žhavější, než je pomyslný žár, v němž by tito naši pomatenci nejraději spálili nejen sochy ruských generálů, ale vůbec všechno ruské a slovanské a tak je vymazali z dějin i hlav lidí, si žádá odpovědi: Necháme si to líbit? Vždyť tohle až k smrti nenávistné hnutí zde bylo i za Hitlera a Heydricha a my jsme je vnímali jako to nejčiřejší zlo nejen vůči všemu českému, ale též vůči všemu lidskému v nás. A teď se s ním snad jen proto, že doba se hnula až tak, že teď už vzchází i z pomatených hlav našich, máme smířit? A není socha jednoho z osvoboditelů národa věcí národa a nejen města či městské čtvrti, ve které stojí? Čili Čechů všech?

Lubomír Man