Byla to země, která nám byla dávána za vzor. Kriminalita byla tak nízká, že dokonce ani ve velkoměstech se nezamykaly byty a automobily, a sociální systém všem zajišťoval slušný život. Země byla otevřená a nebránila nikomu se v ní usadit. Takové bylo Švédsko. A mnozí Švédové si ještě donedávna mysleli, že jejich země stále taková je.

Jenže kdeže loňské jsou. Země čelí nebývalé vlně násilí. V neutrální zemi, která již nebyla téměř 200 let ve válce jen za prvních devět měsíců vybuchlo 187 výbušných systémů. Největší z nich ve městě Linköping letos v červnu. Bylo při něm zraněno 25 lidí, poškozeny dvě budovy a pochroumáno 250 bytů. Přestřelky jsou na denním pořádku. A bez zámku si na ulici nenechá nikdo ani kolo. Země zažívá tvrdý budíček.

Statistiky mluví jasně. Devět z deseti pachatelů těchto trestných činů jsou potomky přistěhovalců v první nebo druhé generaci. I přesto, že se ve Švédsku již narodili, mnozí z nich mluví švédský jen s problémy. Začíná se mluvit o tom, o čem se donedávna jen šeptalo. V zemi existují dvě paralelní společnosti. Jedna vzdělaná a kultivovaná, která je zákonu dbalá a odmítá násilí. Ta dodržuje zákony, podle kterých u sebe člověk nemůže mít ani kapesní nožík.

Pak je tu ovšem ta druhá společnost, tvořena imigranty a jejich potomky, která možná kdysi toužila se stát Švédy, ale dnes po tom již nijak neprahnou. Pochopili, že švédský stát je štědrý a k ničemu nikoho nenutí. Tak proč se snažit? Moc nepotřebují ani místní jazyk. Navíc je faktem, že i když se mnozí snažili, stejně narazili na nějaký strop. Pokud potřebují dnes víc, tak si to vezmou. Tresty jsou mírné a často se zločincům dostane pochopení jako „obětem společnosti“. Ve stejné zemi, kde podle zákonů nesmíte mít nožík na svačinu, lze snadno na ulici za 800 eur pořídit Ak–47 se zásobníky a párem granátů k tomu.

Přesto je tu jedno dobré znamení. Po létech mlčení a ignorování o problému začínají mluvit politici. Ještě v únoru například místopředsedkyně vlády za Zelené Isabella Lövin takto podrážděně reagovala na otázku ohledně kriminality „Jak vůbec někdo může mluvit o chaosu ve Švédsku? Pravda je, že jsme zemí, která dává zbytku demokratického světa naději.“ Je však otázkou, zda tato debata je skutečně reakcí na kriminalitu nebo spíše reakcí na stoupající preference pravicových Švédských demokratů. Ti se podle preferencí stali nejsilnější stranou ve státě.

Řešení, které nabízí současná vláda, však inovativní nejsou. Vedle uvolnění rukou policii náboru nových policistů do prořídlých policejních řad, chce vláda investovat do vyloučených lokalit a podpořit vzdělávací a sociální programy. Objevil se i návrh vést některé školní předměty v jazyce přistěhovalců. To by ovšem společnost rozdělilo definitivně.

Cesta ze švédských problémů bude trnitá a nepochybně i krvavá. Země se dokonce v boji s nástražnými systémy obrátila na afghánské odborníky, kteří s nimi mají největší zkušenosti. To na žádné rychlé řešení nevypadá. Švédsko tak vlastně narazilo na meze své politiky. Emigrační politika otevřela zemi mnoha lidem z cizích kultur. Štědrý sociální systém pak dovolil, aby se nově příchozí nemuseli posunout dál, a tak se další generace ocitli v možná větší izolaci, než byla generace příchozích. Jedinou možností pro seberealizaci je pak členství v gangu a zločin.

To, zda se podaří propast ve společnosti překlenout, je otázka, na niž závisí existence současného Švédska. Již dnes v zemi panuje studená občanská válka, kdy vedle sebe žijí různé skupiny obyvatel, které nemají nic společného. V takovém stavu je pak již jen otázka času, kdy přejde studená válka v tu žhavou. Zda však najde na tento stav společnosti Švédsko lék, a zda již na něj není ve skutečnosti pozdě, je otázka.