Mohlo to být i jiné datum, podle některé z významných akcí diplomaticko–politických nebo vojenských, ale všeobecně a spontánně byl u nás přijat – jako den vzniku nového, našeho, československého státu – 28.říjen 1918. V ten den se Praha dověděla, že Rakousko–Uherská monarchie kapitulovala. Vlády se ujal Národní výbor (Rašín, Soukup, Stříbrný, Švehla a Šrobár) a obyvatelstva se zmocnilo nepopsatelné nadšení. Houfně se shromažďovalo, bouřlivě slavilo svobodu a zbavovalo se nápisů, znaků a odznaků cizí, nenáviděné moci. Konečně padla.

28.říjen poznamenal nejvíce generaci našich rodičů a prarodičů. Přicházeli na svět na přelomu 19. a 20.století, dospívali za války a po ní. Do osvobozené vlasti, do nového, samostatného státu vstupovali jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí. „Kokardy, jásot, na praporu prapor“ (V.Dyk) – jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivce. Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav, vítání legionářů (ale i těch vojáků, kterým se přeběhnout nepodařilo), vysazovali „lípy svobody“ na počest Masaryka, Beneše, Štefánika, Wilsona. (Ty krásné stromy mnohde ještě stojí a oslavily s námi stoleté výročí Československa.) Dívky šily a vyšívaly národní kroje, ale ne nějaké jen napodobeniny, „svérázy“, ale „pravé“ kroje, ať jakkoli pracné, podle vzorů z etnografických muzeí. (Největší oblibě se těšil kroj kyjovský, ale též piešťanský, hanácký, táborský, chodský aj.) Dnešní kritik všeho, co se vznikem našeho státu souviselo, se vyslovil uštěpačně o „vítacích špalírech“, o uctívání „miláčka národa“ a žasl nad množstvím „těch praporů, těch průvodů“. Ano. Lid se nemohl nabažit symbolů svobody, radoval se z vlajky a hymny i z krojovaných skupin, z uniforem legionářů a Sokolů. Byla to – dnes nepřestavitelná radost pochodovat se zpěvem sokolských písní a za doprovodu dechovky na počest národa a vlasti, jeho představitelů a jeho hesel a vizí budoucnosti. Mladí lidé se chystali na všesokolský slet, první v osvobozené vlasti, skládali proslovy pro tábory osvobozeného lidu, deklamovali verše o statečných legionářích:

Byla to doba neomezené vlády slova. Slovo utvářelo atmosféru doby. Arne Novák líčí, jak ještě před světovou konflagrací naši časoví básníci, Machar, Bezruč, Dyk, předvídali blížící se bouři a ukazovali, na kterou stranu patří český člověk. Když jim za nepřístupné vojenské krutovlády cenzura bránila v přímém projevu, vytvořili si řeč jinotajů a narážek. Přesto neušli pronásledování a žalářování. V květnu 1917 vyšel památný Manifest českých spisovatelů (iniciativa J. Kvapila, záštita A. Jiráska, 130 podpisů). Poprvé tak ve staré vlasti byl zveřejněn Masarykův československý program. Z vězení k svému podpisu na Manifest českých spisovatelů poslal Viktor Dyk svou slavnou báseň „Země mluví“, s varovnými verši :“Opustíš–li mne, nezahynu. Opustíš–li mne, zahyneš.“

Jako za války, tak i po převratu hlavní osvětový úkol se otvíral pro spisovatele národního směru, dříve již zapomínané. Např. Sládek, Čech, Krásnohorská, ale hlavně Jirásek byli znovu aktuální. K nim se přidávali i mladší a mladí, např. Sova, Šrámek, Křička, ale i vědci podporovali snahy národně osvoboditelské a budovatelské, např.historikové (J.Pekař), sociologové (E.Chalupný), filologové (J.Zubatý)..

T.G.Masaryk podporoval literární hnutí za povznesení národa. Vypracoval si svou estetickou koncepci již v osmdesátých letech 19.stol. (O studiu děl básnických). Zastával názor, že poznání vědecké a poetické se mohou doplňovat, že umění není pro zábavu, ale pro zušlechtění, že je všelidské a že umělcova výpověď o životě musí být opravdová. Dílo chápal Masaryk jako výraz básníkova světového názoru, projev doby a prostředí. Hledal v něm ideje, prožitek lidského údělu, jeho reflexi. Studoval v něm mravní atmosféru Evropy konce 19.století. Posuzoval z hlediska ideálu na základě sociologické a sociálně psychologické interpretace a se zřetelem na historii a sémantiku umění. V Ideálech humanitních(1901) formuloval Masaryk funkci umění takto: „Umění a zejména krásná literatura má pro společenský život každého národa veliký význam výchovný: veliké masy národní přijímají z umění a speciálně od svých poetů své ideály mravní a sociální. Poezie má pro všechen život, zvláště sociální a politický vliv ohromný. Vidíme to zřejmě na velikánech poezie polské a ruské, vidíme to na vlivu Byrona a jiných“.

Věren tomuto přesvědčení oceňoval úlohu českých spisovatelů v rozhovorech s Jaroslavem Kvapilem, který byl po válce vyslán do Paříže, aby tu čekal na příjezd T.G.Masaryka z Ameriky a připravil jeho vjezd do Prahy. (Prezident přijel do Paříže 7. prosince a do Prahy 21. prosince 1918. Mezitím jednal s politiky a navštívil legionáře v Darney.)

V souhlase s tímto přesvědčením pak Masaryk na pražském nádraží poděkoval A. Jiráskovi za uvítací projev slovy: „Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který zároveň s politiky je představitelem českého národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytčených než my, političtí pracovníci. … Nastává nám práce, práce společná. Každý nastupte na své místo, neboť každý – i malý – může přispět k vybudování československé demokracie.“ A v projevu A.Heydukovi, 5.června 1920: „Přišel jsem k Vám, abych vzdal poctu našemu nejstaršímu literátu a básníku. Doznávám, že jsem tím chtěl projevit a projevuji, že stát bez základu literatury a umění by nebyl stát pevný, a hlavně ne stát nový.“ Svět se od těch dob velice změnil.

Kdysi nejúčinnější prostředek komunikace, tisk, knihu, nahradila dnes audiovizuální média. To ovšem neznamená, že lidé nepotřebují jako dříve kritické postřehy, rozbory, návody. Potřebují i dnes kritiky demokraticky a humanitně zaměřené na široké vrstvy společnosti. Potřebují kulturní, eticko–estetickou výchovu. Masaryk a jeho žáci by odmítli pokračující kulturní destrukce, dnešní

„metanormu“, univerzální princip „narušovat stávající normy“, absolutizovat „uměleckou svobodu a originalitu za každou cenu“ a škodolibě očekávat „šok“ recipientů umění a vyhlašovat tento „šok“ za kritérium a ukazatele hodnoty díla. Úpadkový neoliberalismus a tzv. postmoderna odmítají s posměchem a ošklivostí dřívější výchovné a vzdělávací tendence umění. Bez nich ovšem nelze kulturní úroveň lidských společenství ani udržet, natož povznést. Jen k rozkladu lze přispět.

Vedle literatury a umění měl Masaryk ještě jednoho mocného spojence v budování státu – školu. Na sjezdu československého učitelstva r.1920 vyzval president učitelstvo k účasti na reformě školy, která je součástí reformy celé společnosti. Formuloval několik idejí pro inspiraci a integraci veškeré pedagogické a osvětové práce. Těchto idejí bylo pět:

5. Dbát o důstojnost učitele. Byl osvobozen od závislosti na absolutní moci a zproštěn povinnosti k vymýšlení témat k potvrzení loyálnosti. V nových poměrech má být živým příkladem hledání pravdy, vynakládání energie, směřování k něčemu. Příklad působí mnohem více než mluvení. Nezbytné je i finanční zabezpečení. „Přál bych si, aby vláda mohla co nejvíce a s láskou vydávat na školu a učitele.“

Učitelstvo mladé Československé republiky ve dvacátých a třicátých letech bylo vysoce motivované ideály humanity a demokracie a plnilo iniciativně své poslání. Ověřovalo reformní a alternativní pedagogické myšlenky, které přicházely z různých koutů Evropy i z Ameriky. Vytvořilo vlastní typ moderní školy, činnou školu s tvořivými učiteli i žáky, s novými metodami, s krásnými čítankami, s prvotřídními učebnicemi, pracovními sešity a listy, s výchovou těla i ducha, nejen kognitivní, ale i estetickou, mravní a občanskou. Jistě i dík uvědomění, které vštípila tato škola svým žákům, přestáli jsme smrtelné nebezpečí vyhlazení celého národa za nacistické okupace.

Na skutečné hodnoty meziválečného dvacetiletí, které je nepochybně vrcholným obdobím našich novodobých dějin, se nespravedlivě zapomíná. Neměli jsme jen vynikající školství, ale i architekturu, průmysl, zemědělství, vědu, techniku, umění. Doklady o tom přinesla i proslulá Výstava soudobé kultury, kterou uspořádala Československá republika k svému 10.výročí v Brně na Výstavišti, k tomu účelu nově zbudovaném. Znalce z celého světa fascinovala. Mimořádný lesk výstaviště s bohatstvím průmyslových a technických produktů a novinek převyšovalo ještě bohatství duchovní, světlo ideového obsahu, které z výstavy vyzařovalo. Po výstavě zůstaly aspoň pavilony, které dodnes budí obdiv. Ale jaké množství hodnot zůstalo zapomenuto! Kdo vzpomene metodické, tvořivé a často objevné a originální práce našich učitelů! Erudované publikace našich vynikajících filozofů a pedagogů! Za protektorátu umlčená a v době totalitarismu nežádoucí zůstala i po r.1989 nepovšimnuta díla F. Drtiny, J. Krále, J. Tvrdého, J. Hendricha,V. Příhody, J Uhra, L. Kratochvíla a mnohá jiná. Ke škodě naší vzdělanosti se nedočkala reedice a zůstala naší mladší a mladé studentské a učitelské generaci neznámá.

Samozřejmě, i první republika měla nedostatky a nedořešené problémy, nebylo a ani nemohlo být hned všechno dokonalé. Ale charakterizovala ji účast poctivých lidí, spjatých společně vyznávanými hodnotami, společným směřováním k ideálním vizím, jak by měl demokratický stát vypadat. Charakterizovala ji práce, nezištnost, vlastenectví, osvěta, vzdělanost, kulturnost. Vzpomínáme na ni s láskou a hrdostí. Když 17. listopadu 1989 padl nedemokratický režim a my jsme zažili nový převrat, těšili jsme se na obnovu režimu svobody a humanity, který jsme měli v paměti. Ale skutečnost se s očekáváním začala brzy rozcházet. Smysl životního naplnění jedince i společnosti se od těch dob stále více jeví jen jako honba za ziskem. Ideálem se stává bohatství, neomezený konzum, povrchní zábava, pochybný životní styl šoubyznysu. Pravou svobodou se zdá být popírání všech pravidel morálky, vkusu a taktu. Ideální hodnoty, které se nedají zpeněžit, se jeví jako bezvýznamné. A máme tu po stu letech generaci, která netouží po vzdělání, tím méně po službě vlasti. Vedena mediálními vzory chce se stát celebritou, kingem, miss či superstar, „zviditelnit se“ a co nejvíce „si užít“. „Konkurenceschopnost“ je heslo dne.

Bylo tomu již sto let, co vznikla ČSR, Československá republika a její symboly: znak, hymna, vlajka. A president. Ano. I Masaryk se stal symbolem a heslem – „Té Gé Em.“ Jít za ním znamená hledat, tvořit, zápasit. Usilovat o dobro národa a vlasti. Historická situace se mění, ale Masaryk nám stále ukazuje směr. Při všech vnějších i vnitřních proměnách našeho světa nemůže být lepšího ideálu, než je ideál humanitní demokracie. A jeho vyznavač – náš svobodný, suverénní, samostatný stát. Žádné poddanství, žádné vazalství, žádný protektorát. Tolik svobody, kolik je možno a tolik řádu, kolik je nutno.!