Nikdo také nenutil vládu a vládní úřady, zaměstnance veřejné správy, soudů a škol, aby se učili česky. Čech na veřejnosti musel mluvit německy, jinak se nedorozuměl. A tak to bylo od r. 1627, kdy vítězný pobělohorský panovník Ferdinand II. vydal „Obnovené zřízení zemské“ a v něm byl i článek o ustavení německého jazyka jako rovnoprávného s dosavadním oficiálním státním jazykem českým. A protože český národ přišel o všechny pronásledované vedoucí vrstvy, které musely zemi opustit, a byly vystřídány preferovanými vrstvami cizími, zůstal český mateřský jazyk jako prostředek komunikace jen na venkově, nevolníkům, kteří nesměli opustit půdu. Města a městečka se rychle poněmčovala. Roztrpčený hlas na obranu národa a jazyka českého zvedl tehdy Bohuslav Balbín. V letech 1672–3 napsal latinsky spis „O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá.“ Historik B. Balbín byl sice členem jezuitského řádu, ale pro své smýšlení upadl u svých představených v nemilost. Dílo, v kterém zdokumentoval pobělohorský úpadek naší vlasti pro odmítavou cenzuru za svého života zveřejnit nemohl. Vyšlo až po 100 letech, vydal je F. M. Pelcl jako příspěvek pro oživení historické paměti v zájmu českého národního probuzení.

Odnárodňovací proces za vlády Habsburků pokračoval. Dekret Marie Terezie z r.1763 konstatuje: “Čeština v království Českém a markrabství Moravském chýlí se k úpadku tolik, že největší díl starostů a úředníků jazyka toho je neznalý, ano že u zemských a vrchních soudních úřadů, jakož i při městských magistrátech velký nedostatek osob česky umějících se jeví...“ Školská reforma z r.1774, Schulordnung, zavádí povinnou školní docházku do škol s vyučovacím jazykem německým. Jen žáčci počátečních tříd triviálních škol na venkově a prvního ročníku škol hlavních ve městě se učí v mateřském jazyce. Poněmčovací stav je tím zpečetěn.

Teprve s příchodem osvobozených nevolníků do poněmčelých měst se probouzí potřeba uznání a zrovnoprávnění českého jazyka, jedna z hlavních obrozenských idejí. Je zahrnuta i mezi požadavky revolučního programu r. 1848. Revoluční petice mimo jiné žádá zavést český jazyk ve školách a na soudech vedle němčiny. Žádost je ovšem porážkou revoluce a utužením absolutismu v bachovském režimu smetena. Policejně stíhaná obroda českého národa zase na čas ustrnula.

Představitel mladší generace, Josef Jungmann (1773–1847), již horuje pro lásku k vlasti a pro šíření českého jazyka ve společnosti. Věří v obrodu národa, jazyka, literatury. Ale není to snadné. Města jsou spravována německy, kupecká administrativa se vede německy. Neexistuje český tisk, divadlo, neexistují české školy. (Krom těch malých venkovských triviálek, v nichž málo vzdělaní učitelé znají jen češtinu nevalné úrovně). Městské vrstvy jsou asimilované s německým prostředím. I příslušníci druhé generace buditelů vyrůstali v takovém prostředí, vzdělávali se, četli a psali německy. Tyl (1808), Mácha (1810), Erben (1811), Němcová a Mánes (1820), Smetana (1824). Mácha psal své první verše německy. M.D.Rettigová (1785) radí mladičké Němcové, aby hodně četla české knihy a tak se zdokonalila v češtině. Ona sama prý také byla až do svých 34 let „spící Češka“, také uměla jen německy. A Havlíček, když pospíchá, píše své dopisy německy. Nemá čas myslet na český pravopis. Přitom Havlíček bojuje za právo národa na vlastní jazyk a žádá, abychom čelili němčině němčinou. Dokud si nevytvoříme vlastní vzdělanost, musíme používat němčinu. (Teprve r. 1850 se otvírá v Praze první české gymnázium – akademické.)

Představitelem generace této vrcholné fáze našeho obrození se stal František Palacký (1798–1876), vynikající historik. Stal se i politikem. On stál v čele politického a spolkového života národa.Vedl jej. A vedl jej se svou zásadou z let mladosti: „Já aspoň, kdybych byl třeba cikánského rodu a poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“

Po pádu bachovského absolutismu došlo v habsburské monarchii k určitému uvolnění. Po vyrovnání Rakouska s Maďary žádali i Češi o vyrovnání. Setkali se však s bouřlivým německým odporem proti „poslovanění“ říše. Napětí českých politiků ve vztahu s vídeňskou vládou se tím vystupňovalo. Co znamenalo „vyrovnání“ s Maďary, co znamenalo soustátí Rakousko– Uherska? Bylo to popření práv a tradic Českého království i svébytnosti Slováků a dalších Slovanů, kteří všichni zůstali v područí a pod nadvládou Rakouských Němců a Maďarů.

Celé další půlstoletí obnoveného ústavního života (1860–1914) v habsburské monarchii je pak plné politických půtek, národnostních manifestací a demonstrací. Postižení se brání a postižen je každý nesvéprávný národ, jeho identita, samostatnost, jazyk, vzdělávání. Škola a školství. Kultura. Tak je tomu i u nás.

Teprve r.1866 bylo v Čechách 10 gymnázií přeměněno na české ústavy. Na Moravě byla r.1867 otevřena 2 „slovanská“ gymnázia, jedno v Brně, jedno v Olomouci. Se stejnými potížemi jako při zřizování škol středních zápasili samosprávní činitelé při budování školství odborného. Všude byly favorizovány školy německé, český jazyk potlačován. Trvají zápasy o uznání českého jazyka ve školách a v úřadech, spory se vedou o zřízení každého jednotlivého českého gymnázia, každé odborné školy. R.1882 je rozdělena pražská universita na českou a německou. Ta česká byla jen velmi chudě vybavena a jen někteří profesoři tu byli schopni přednášet česky.

Postavení českého jazyka v české zemi nevyřešily ani „fundamentálky“, ani „punktace“, ani Badeniho návrhy jazykových zákonů. Vyřešila je až 1. světová válka a vznik samostatného Československa. Tam byl konečně státním jazykem ustaven jazyk československý, ve znění českém nebo slovenském. „Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny – od skepse vlastenců, proucích se před staletím, ovšemže v jazyce německém, lze–li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kde společenský, literární i úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa – od let všeobecného německého poddanství...kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího až k státu československému, až k plné samostatnosti...!“ (Josef Pekař)

Panu Koudelkovi jsou k dispozici četné spisy historiků, historiků české školy a školství a historiků české kultury, v nichž nalezne bohatství dokladů o tom, že v našich zemích v době habsburské monarchie vládla němčina a že se Češi ve městech museli z existenčních důvodů učit německy. Bude stále trvat na tom, že „nikdo Čechy nenutil učit se německy?“