První místopředseda Svazu br. Emil Kulfánek v Haló novinách popisuje současné útoky na Svaz v souvislosti s reakcemi Terezína a města Jablonce na sochu Nibelunga apod. Odkazuje též na historii útoků na Svaz, kdy uvádí atak OF již z roku 1991. Kde je podstata problému vzhledem k dnešní situaci?

Bratr Kulfánek vybrané jednotlivé útoky na Svaz včetně historického útoku OF líčí pravdivě a správně.

Otázka ovšem nespočívá v tom,co vylíčil - nýbrž v tom, co nevylíčil. Pouze vybral některé události, avšak nevylíčil celý průběh věcí,a zejména opomenul vylíčit současný stav. Přitom bratr Kulfánek sám mnohokrát vystoupil na obranu Svazu proti sudetům a napsal též výborné stati podložené vědeckými fakty o pozici sudetů u nás v minulosti i současnosti.To je klad jeho práce, který mu kritikové nikdy nemohou vyvrátit. Ovšem většinou tak učinil ne manifestně jako reprezentant Ústředního výboru Svazu, nýbrž jako badatel. I toto lze přičíst na vrub nesprávné pozici jak Ústředního výboru, tak Národního osvobození. ÚV Svazu se měl již tehdy postarat o to, aby jeho stanoviska a závěry o sudetech byly oficiálními stanovisky Svazu tak, jak to za předchozí éry činila předsedkyně Svazu Anděla Dvořáková. To vše jsou, žel, závěry po bitvě.

Bratr Kulfánek nevylíčil především éru Svazu za předsedkyně Anděly Dvořákové. Anděla Dvořáková se na rozdíl od předešlého předsedy postavila vůči útokům na Svaz ofenzívně - počínaje prohlášeními v Národním Osvobození a v neposlední řadě konče skvělými projevy v Pantheonu Národního muzea. Rovněž nevynechala ani jedinou příležitost poukázat na nepravdy a lži sudeťáckých organizací o presidentu Benešovi, o dekretech a o odsunu. Toto vše s odchodem Anděly Dvořákové na věčnost počalo být ve Svazu odsouváno jak z prvních stránek Národního osvobození, tak  z problematiky pietních akcí a jednání Svazu. Například všechny obhajoby presidenta Beneše a dekretů byly v Národním osvobození zařazovány jen a jen jako názory jednotlivých dopisovatelů na vnitřních stranách časopisu, což vždy odsouvá pozornost veřejnosti. Vím to dobře, vždyť například  hojně článků na obranu dekretů a presidenta Budovatele jsem sám psal vedle jiných přispěvatelů též. Že pozice ÚV, která toto trpěla, a trpěla tendenci Národního Osvobození jako jakéhosi "nezávislého politicko korektního objektivního listu" byla nesprávná, se dnes ukázalo v plné nahotě.

Svazový časopis měl být a musí být "stranický". Musí jednoznačně hájit zájem organizace a její státotvorné ideály. Jinak postrádá smysl a význam. Tzv. "nezávislých listů" tu máme jak listí na stromech. Jako makulaturu. Takové listy si členové nemusejí předplácet.

Dále bratr Kulfánek nevystihl a hlavně opomenul podstatu dnešních útoků na Svaz. Totiž fakt, že útočníci si jako hlavní munici a záminku vzali osobnost předsedy Svazu Ing. plk.Jaroslava Vodičky. Útočníci na jedné straně našemu předsedovi účelově křivdili v tom, že zamlčovali jeho pozici potomka volyňského Čecha zasaženého agresí nacistů. Ovšem na druhé straně skvěle využili neschopnosti bratra předsedy ubránit se nařčení z agenství spolupráce s Veřejnou bezpečností starorežimu. Marně se bratr předseda oháněl lustračním protokolem, jenž se na toto obvinění vůbec nevztahuje. Bratr Vodička nejenže se nedokázal bránit veřejně v tzv. hlavním tisku a televizi, ale navíc ani nedokázal dotyčné redaktory žalovat, a ti pak beztrestně mohli přes jeho osobu hanobit celý Svaz a přičíst mu kolektivní vinu jakožto údajnému "spolku agentů, estébáků a pochybných individuí bolševismu",což samozřejmě je kutá lež, která ovšem zahnízděna ve vědomí mas, již nelze vyvrátit obecně. Dále bratr Vodička místo aby se věnoval obraně Svazu před sudety všech typů a před útoky na Benešův stát a jeho dekretální právo - což je podstata náplně ideové práce Svazu! - se ve svých zásadních projevech, jako třeba v Terezíně nebo i v Brně, věnoval především současné migraci, což vyvolalo nejen nesouhlasné mručení odpůrců, ale též sankce Památníku Terezína a jiných kompetentů. Tím poskytl všem nepřátelům Svazu skvělou munici k výstřelům na celý Svaz.

Vše pak korunoval naprosto avanturistickými vyznamenáními  - na jedné straně  takzvaného Bijce národní třídy, a na druhé straně pak nepřítele Svazu, Mgr.Hermana, obhájce sudetů a aktivního funkcionáře sudetské Ackermann Gemeinde, metálem na plesu ČSBS. Řada členů tato obě vyznamenání odsuzuje a pro některé je to i důvodem k rozvažování o opuštění Svazu.

Zatímco o vyznamenání sudetofila Hermana se ve veřejnosti nediskutuje, vyznamenání pana "Mlátičky starorežimu Národní třídy", jak jej nazývají jeho nepřátele, zahýbalo s útoky na Svaz nejen v mediální sféře, ale i ve sféře státních a samosprávných orgánů. Ti všichni se na základě tohoto avanturistického vyznamenání sjednotili ke svaté válce proti ČSBS. A právě zde se projevila zásadní chyba líčení útoku na Svaz br. Kulfánka. Toto a nic jiného byl onen "výstřel z křižníku Schleswig-Holstein" ( křižník,který zahájil v Polsku II.světovou válku) nepřátel Svazu. Takto začali útočit všichni příslušníci "panské jednoty" na Svaz - premiér, senátoři, poslancové, hejtmani i primátoři - všichni se pod stužkou vyznamenání Mlátičky starorežimu sjednotili k honbě na nebohý Svaz, na sdružení, jež vzniklo po válce na základě zákona o odbojářích č.255/1946 Sbírky. K honbě na strašidlo, jež obchází republiku. Na "strašidlo agentů, bolševiků a individuí", které senátor, jehož jméno ani nechci napsat, nazval odbojáře,kteří se zasloužili o stát a osvobození, "prasaty". My všichni, kteří jsme členy Svazu, jako účastníci odboje, potomci účastníků odboje, a sympatizanti, jsme podle pana senátora "prasaty".

Právě v tomto momentu troubovsky zamlčel br. Kulfánek historický fakt  - samu podstatu tohoto útoku, jehož hloupost a dobrodružnost vyznamenání muže, jenž sám o sobě nikdy nebyl nepřítelem státu, ale nikdy se nezbaví aury "Mlátiče starorežimu", zapříčinila všechny ty podlé, sprosté a - především účelové útoky. Všichni jsou si toho vědomi - jen císař jenž je nahý, nikoli. Ano, bratr Kulfánek má pravdu v jediném - Svaz bylo, je a bude třeba zničit protože odporuje nepřátelům republiky. Ale příčiny tohoto ničení nejsou ty, na které ukázal br.Kulfánek. Vedení Svazu samo namířilo palbu na Svaz svým avanturismem.

Jak se Svaz, který z okresního města členů v dobách kolem roku 2000 se zúžil na malou vesničku, bude dále vyvíjet, je ve hvězdách. Bude to záviset i na dalším směřování Svazu ve společnosti. A na jeho přežití v mrazivých podmínkách novorežimu.

Jiří Jaroš Nickelli, ČSBS Boskovice