„Mezníky rozestavené v klikaté čáře bělají se po travnatém úvale, zabíhají po stráni, až v stínech lesů mizí. Ještě krok, jen jediný a již stojíme na půdě cizí – jsme v říši sjednoceného Německa.

Poslední českou vesnici Žďárky na hranicích česko–kladských zakrývaly zrakům našim lesy. Kráčíme stínem na úpatí vrchu hustě porostlého. Jak prořídl, namnoze se ztratil starodávný hraniční les! Na vrších, kde ozýval se šumot věkovitých stromů, vlní se chudý oves nebo ječmen.

Krajina vůkol jako za hranicemi v Čechách. Úval, stráň vzdělaná nebo borem porostlá, vrchy, vše to oku lahodíc se střetá. Sotva vzpomeneme, že jsme na půdě cizí – nám urvané. Již řídne les, pěšina se stáčí z vrchu v důl, zříme košaté stromy ovocné, mezi nimiž domky pruské vesnice se bělají. To Stroužné. Půda cizí – ale řeč ještě naše. Tu ještě nalezneme poslední zbytky českého obyvatelstva hrabství kladského.

„Gelobet sei!" pozdravuje nás několik chlapců ode vsi k lesu běžících. „Na věky–" odpovídáme česky. A mladí Prušáci opodál se zastavují, zvědavě na nás patříce. "Podívej se, oni umějí česky!“ praví rusovlasý klučina svému soudruhovi a již ubíhají dál a z Iesa ještě ozývají se jejich pokřiky české.

Vesnice sama neliší se ode vsí našich na pomezí. Úhledné domky táhnou se podél potoku aneb bělají se jako kozičky na příkré stráni. Nade všecky vyniká škola. Ke dveřím vede několik kamenných schodů, nad nimiž bujně zelené loubí se klene. V v průčelí hezká zahrádka a ve štítě domku tabulka – s německým nápisem. Před lety se tu děti učily v mateřském jazyku – teď je vyučovací řečí pouze němčina. Čeština jen tehdy se ozve školní světnicí, kdy učitel vysvětluje něco, musí se k ní utéci – jsouť žáci jeho pouze Čechové.

"Na Bor, pantáto, chceme se podívat –" a zastavujeme se u muže, ukazujíce na horu, jež kamenité své čelo nade vsí vysoko vypíná. Jeť jedna z nejvyšších mezi horstvem na hranicích českokladských.

"Oh, tady při hranicích se to nikdy nepředělá. Chodíme přes hranice, tam se mluví česky, a mezi sebou, doma, nemluvíme jinak než po česku. A pak máme ženy většinou samé Češky," dodal s úsměvem. "U nás ve vsi jich sotva deset umí německy – ještě má žena nejlépe –"

Majíť věru ženy a matky v těch několika českých vesnicích v Prusku největší zásluhu, že řeč naše tam zúplna nevyhynula. Škola, služba vojenská germanizují – jim však s úspěchem na odpor rodinný krb se staví.

"Synku," pravíme chlapci blíže stojícímu, "ukaž nám některou svou školní knihu." Jako střela vlétl do stavení a za okamžik podává nám usmívaje se dvě německé knihy: čítanku a zpěvník. Dle obsahu vyhledáme článek O poměrech jazyků v Prusích, v němž máme jiné toto psáno o Polácích: "Řeč polská je smíšenina německých a polonizovaných (?) slov, kupř. Kartoflí schmakowatsch."

Děkujeme hovornému sousedovi, jenž nám byl kratší cestu ukázal, a jdeme. Z okének vyhlížejí hlavy zvědavých, z každé chalupy zaznívá rachot jednoho neb více stavů, až se stěny otřásají. Živíť se tu obyvatelstvo, jakož i v okolí, v Čechách, tkalcovinou, a to velice bídně. Zlatý, nanejvýše dva týdně pro celou, a to obyčejně četnou rodinu!

Hle, již vidíme celou horu Bor, skoro 3000 stop nad moře se vypínající. Prušané ji překřtili na Wilde Locher. A přední vrch menší s ní spojený, jehož vrchol je malá planina. Ohromný to, příkrý schod ke kamenitému Boru. Na planině té bělá se několik chalup – malá to ves Bukovina. Tam míří naše kroky. Jdeme kolem kamenného pěkného kostela, jenž na výšině nad Stroužným trůní. Tu povždy se vykonávala česká bohoslužba – teď dle "nejvyššího nařízení" je každou třetí neděli kázání v jazyku německém. Pro koho? Má to snad být "opakující hodinou?" – Stoupáme vesnicí výš a výše do vrchu. Hle tu u cesty na konci Stroužného kámen, na němž toto napsáno: "Dorf Straussenei. I. Bat. II. Schles. Landwehrregiment Nr. 11. Kreis Glatz, Regierungsibezirk Breslau, Polizei–Distrikt N. 5. Grenzbezirk." – Charakteristikou říše mravnosti a kázně!

Kamenitá cesta vine se jako had po strmém schodu. Vidíme jen příkrou stráň – Bukovina i Bor zrakům našim zmizely. Po stráni šelestí v parnu chudý oves, aneb na vyschlé kamenů plné půdě sporé křoví. Slunce praží, je mdlé, cvrček nás provází jednotvárnou svou hudbou. Unaveni se zastavujeme, zpět se ohlížejíce. Rozkošný výhled! Však dále – tam na vrcholu jiná nás čeká pochoutka!

Dostoupili jsme vrchu. Před námi víska Bukovina. Po rovině ohromného schodu travou porostlé roztroušeny jsou přečetné pískovcové balvany, tu větší, tu menší. Tu a tam stíní je chudé křoví březové neb osikové.

Zašli jsme posílit se do bílého dřevěného domku, hostince, jehož majitel zároveň jest vůdcem "do skal". Jmenuje se Cvikýř. Naše "ř" na nejkrajnějších hranicích českého jazyka! Ale štít na hospodě hlásá, že majitel její slove "Zwirkirsch". V jizbě samé obrazy z francouzské války: Bitva u Sedanu (dvakrát), vzdání se Met a podobně, starý Vilém, nezbytný Bismarck. A domácnost úplně česká! Jsouť – mohu říci Čechové v Prusích vesměs upřímnými Prusy, věrni svému králi. Kněh českých, mimo modlitební, nečítají, ani našich novin. Hranice politická je ve všem od nás odloučila.

"Tak, pánové, prosím – za půl hodiny budeme v skalách, hodinu než je projdeme, a přijdeme na vyhlídku právě o slunce západu!" vybízí nás vůdce. Venku upozornil nás na mladý strom, jeřáb, rostoucí z pískovcové skály, již jeho kořen rozčísl. Zas nám nastala obtížná cesta na vrchol Boru. Býval do nedávna vrchem porostlým. Nyní jsou úpatí a boky holé; jen na vrcholu černá se dosud mohutný les, jímž bělají se ohromné balvany pískovcové prapodivných tvarů. Jako na Bukovině, tak po celém boku roztroušeny kameny, jenže tu v míře hojnější. Skály jako domky veliké vypínají se z trávy, metlice, divokých malin a ostružin, jimiž bělají se oloupané pařezy poražených stromů. Přelézáme kameny, přeskakujeme z jednoho na druhý, až staneme u skály, na níž namalován černý kříž.

Na východ v Prusích Hejšovina, v našem království Machov, Police s horou Ostašem, Bezděkov, četné vesnice, dále starodávný hrad náchodský, hory, vrchy, dol, les i lán – kraj nepřehledný. Vůdce ukazuje nám Josefov i Hradec Králové.

Na západě nade vším trůní velebné krkonošské hory, modravé jako na oblohu nadechnuté. A nad nimi zářící ohnivá koule – níž a níže k nim se kloní. Zář její rozlévá se po krajině, zlatí a růžemi obsypává. Slunce západ na horách! Čarovné divadlo!

Sedíme mlčky, dumajíce. Chladný vítr ze skal a lesa vanoucí nás probudil. Dali jsme se na cestu zpáteční, místy ještě namáhavější než prve. Za půl hodiny jsme byli v hospůdce, kde na nás chutná večeře čekala.

Mezitím co potom žena průvodce našeho stlala nám na podlaze, odešli jsme na planinu. A již nastala noc. Údolí pod námi, Stroužné, již jsou ve spaní ponořeny. Na tisíce vzplanulo hvězd, velebné ticho vůkol. Ulehli jsme na omšenou skálu. Nad hlavou nám šelestí osikové křoví, a v trávě vůní dýchá mateřídouška. Vůkol bělající se skaliny jako pomníky rozsáhlého hřbitova... Nad námi zazněl táhlý šumot lesa

Hospodský volá, že ustláno. Teprve za dlouhou ChVl1i odešli jsme ulehnout, těšíce se, že za ranního šera vylezeme opět "na vyhlídku", abychom uzřeli slunce východ na horách.

Pozn. red. Války Marie Terezie s pruským Friedrichem II. prohrála. Nejvíce na ně doplatily země Koruny české, od nichž bylo odděleno Slezsko, které připadlo Prusku. Nelze ani opomenout obrovské, několikaleté utrpení a hoře českého obyvatelstva v severovýchodních a východních Čechách.