Z válečných vzpomínek Josefa Pospíšila
Během okupace vznikla řada zajímavých, informačně hodnotných záznamů o dobových událostech. Mnozí tajně zaznamenávali všední dny v jejich autentické podobě. Některé tyto zápisy byly později vydány i knižně a vhodným způsobem tak doplňovaly díla známých autorů i historiků. Řada lidí si za války psala deník. Množství zápisků, záznamů a dokumentů vzniklo i v nesmírně složitých situacích přímo na frontě nebo v koncentračních táborech. Z osobních válečných zážitků vznikla i kniha Josefa Pospíšila, vydaná až v době míru pod názvem Na domácí frontě. Dnes již opomenuté dílo básníka, povídkáře a spisovatele, který si po celou 2. světovou válku pravidelně zaznamenával vše podstatné, co lidé tehdy prožívali. Vznikl tak cenný soubor psaný nejen formou prózy, ale především veršem. Je dobré se k takovým textům občas vracet.
Autor knihy Na domácí frontě v jejím úvodu popisuje okolnosti jejího vzniku a zejména generace lidí, kteří válku neprožili, může být vděčná, že díky odvaze takovýchto lidí má k dispozici zajímavý a hodnotný materiál přibližující dobu Protektorátu.
„Básně této knihy zrodily se z duševního přetlaku v dob našeho národního ponížení a války. A na popud poslance lidové strany Dr. Josefa Nováka. Nemaje, krom málo přátel, s kým bych sdílel své myšlenky, úzkosti a naděje, vtěloval jsem je do veršů. Tak pomalu rostl tento veršovaný kronikářský deník, v něm zkrystalizovala válečná mentalita téměř všeho českého lidu… V přesvědčení, že náš národ a náš stát uhájí svou existenci jen ve svazu spojeného Slovanstva, den po dni utvrzoval mne nevypravitelně krutý, ba ďábelský režim hitlerovského Německa, v jeho pekle téměř šest let jsme úpěli. Tento teroristický režim, brutálně deptající i nejsvětější práva svých sousedů, hned po svém příchodu do našich zemí ani se netajil úmyslem, že český národ buď úplně vyhladí nebo rozptýlí po svém teritoriu, nebo aspoň násilně a rychle zgermanizuje. Proto hned ve chvíli, kdy sovětské Rusko, Hitlerem napadené, vstoupilo po boku Anglie a Ameriky do války, razil jsem heslo, které by mohlo býti motem této mé veršované kroniky: Slované všech evropských zemí, spojte se!“
Josef Pospíšil byl za války ředitelem ústavu pro epileptiky v Libni. Některé jeho texty včetně básní v dob Protektorátu zveřejnil ilegální časopis V boj vydávaný tajným Družstvem v prvním sledu. Obzvláště složité období nastalo po atentátu na Heydricha, ten se totiž udál jen asi 200 metrů od Pospíšilova pracoviště. Gestapo se při vyšetřování soustředilo naštěstí pro celý ústav, který tehdy Pospíšil vedl, jiným směrem. Ovšem všudypřítomný strach a nejistota trvaly ještě dlouhé týdny a měsíce. Autor knihy Na domácí frontě pak v úvodu díla o svých textech hovoří takto: „Jsou dokumentem. Vyvřely z pohrom války, vykvetly z našeho utrpení. Nálady v nich zachycené mohl vymalovat jen člověk, který žil v německém pekle a byl svědkem, někdy ne dosti zasvěceným, všech událostí válené doby. Má kniha, ač nenáročná, bude snad někdy po letech vítána dějepiscem našich osudů za germánsko – slovanské války, letos v květnu ukončené kapitulací německé říše. Čtenáře však prosím, aby názory projevované na některých stránkách této veršované kroniky, nehodnotily vývojem nynější chvíle, tedy ex post, ale dobou, kdy byly vysloveny. Já osobně nemám žádných ambicí. Jsem sedmdesátiletý stařec – kněz, kterého brzy obejme smrt.“
První texty, po válce knižně vydané, napsal Josef Pospíšil v osudném roce 1939. Nemohl se však z pochopitelných důvodů vyhnout již událostem, které přinesl rok předchozí. Vše, co se tehdy zhoubnou aktivitou hitlerovského Německa v Evropě dělo, rychle směřovalo k vojenskému konfliktu velkých rozměrů. To potvrzovala i zjištění tajných služeb západních zemí. Jejich mnozí politici se však stále tvářili, že jich se tento problém netýká. Ať již šlo o občanskou válku ve Španělsku, kde se na straně pučistů aktivně angažovalo Německo i Itálie, legislativu namířenou proti židovskému obyvatelstvu, pronásledování komunistů, sociálních demokratů a dalších odpůrců Hitlerova režimu v Německu, anexi Rakouska, aktivizaci páté hitlerovské kolony v českém pohraničí i hanebný diktát v Mnichově. Toto vše a ještě mnoho dalšího jasně ukazovalo, že hitlerovský režim se ve své, zatím ještě stále převážně verbálními prostředky proklamované, rozpínavosti nezastaví pouze u Československa. Brzy vyšlo najevo, že diplomatické dohody a uzavřené smlouvy o neútočení znamenají pro Hitlera a jeho generály jen zbytečný cár papíru. Agresivita německého nacistického režimu rostla úměrně s ústupky nejsilnějších západních zemí. Jejich představitelé věřili, že se německá vojenská moc obrátí ne proti nim samotným, nýbrž především proti Sovětskému svazu. Tento od samého počátku velmi krátkozraký kalkul se naopak záhy obrátil proti těm, kteří sami aktivně přispěli k obětování územní celistvosti i státní suverenity Československa.
Ve stati nazvané J. Pospíšilem Mučivé vzpomínky nalezneme i tyto věty: „Když před válkou zavítal k nám do republiky lord Runciman, důvěrník a vyslanec anglického premiéra Chamberleina, aby vyšetřil poměr mezi Čechy a Němci v našich zemích, já hned vytušil, že onen vznešený diplomat je „trojský kůň“, který nám přináší zkázu. Runciman v Čechách obcoval nejvíc jen s německými kruhy, zvláště s německými šlechtici, kteří jej hostili a informovali na svých zámcích. Pan Runciman pokrytecky vzdychal, že prý se podobá plavci, jenž se bez kompasu a kormidla vydal se svou lodičkou na širý oceán. Zatím však přišel, aby viděl a referoval jen to, co si přál viděti a slyšeti jeho urozený šéf. ….. Bylo to tak průhledné! Opíraje se o dobrozdání lorda Runcimana, pan Chemberlain se tvářil, jako by věřil, že Němci v republice naší jsou utiskováni a mohou použíti práva sebeurčení. V letadle dvakrát letěl proto do Německa k Hitlerovi, hladil ho a dohodl se s ním, že mu Anglie ani Francie nebudou bránit, rozlomí – li českou mísu a pohraniční Němce Čech a Moravy přivtělí k říši. Za to zůstane Německo hrází západu proti bolševismu. …. Dr. Beneš za dobu svého presidentství přes odpor tehdejších našich antimilitaristů a pacifistů, tolstojovců a českých bratří, vytvořil zdatnou, moderními zbraněmi opatřenou armádu. Jako prozíravý státník dobře věděl, že armáda obstarává funkci drápů a zubů zvířete, kterému říkáme stát, a nešetřil výloh na její výzbroj. ….. Květnová a zářijová naše mobilisace skvěle osvědčila tradiční statečnost a odvahu Čechů. Sám Hitler se tomu podivoval řka: „Tak malý národ a troufá si s námi vésti válku?“ Naši vojáci spoléhajíce na pomoc Francie a Anglie – šli na vojnu jako na slavnost. S nadšením, tanečním krokem, s vojenskou písní na rtech. Jejich matky, ženy, sestry a milenky, když se s nimi loučily, nevěšely se jim na hrdlo, neoslabovaly je slzami, ale usmívaly se na ně a povzbuzovaly k statečnosti v boji za vlast. Podívaná to byla uchvacující. Vojáci, všichni i ti nejchudší, děti proletářů, tentokrát dobře věděli, proč jsou na smrt. Boj vlasti byl i jejich bojem!
Když večer v tragické středě rozhlas oznámil demobilisaci armády, ústup náš od hor a sudetských krajů české země s poznámkou, že jsme se jako ten Spravedlivý dali ukřižovati za mír světu, zazněla národní a svatováclavská hymna….. Vláda se tedy vzdala, kapitulovala, ale když dala armádě povel k ústupu bez boje, vojáci se zdráhali uposlechnouti. Prvně se vzepřeli disciplíně a důstojníci museli je z pohraničních zákopů vytahovat téměř násilím…. Některé anglické a francouzské maminky posílaly kardinálu Kašparovi tklivé dopisy, v nichž děkovaly českému národu za těžkou oběť, která darovala světu mír a jejich syny uchránila od smrti na válečném poli. Sobecké matky! Co jim záleželo na osudu malého národa, který byl obětován, aby jim Hitler nepobil synky?. … Sotva německé vojsko vstoupilo do Prahy a obsadilo území Protektorátu, naše armáda byla rozpuštěna a její skvělá výzbroj, jíž se i Mussolini obdivoval, zabrána Říší. Protektorátní vláda, kterou nám Hitler ponechal, podléhala diktátu protektora, Němce, sídlícího na Hradě, a vůli německého státního ministra. Byla pouhou oponou, zakrývající výstřednosti a zločiny německých pánů. Ti, odzbrojivše armádu, odzbrojili i civilní obyvatelstvo. Všichni pod hrozbou smrti musili jsme Němcům odevzdati své pušky, revolvery, šavle a dýky. Český lev byl uzavřen v německé kleci a český národ, dříve již opuštěný bratry Slováky, zbraně zbavený a se všech tří stran německým mořem oblévaný, stál s holýma rukama proti nejozbrojenějšímu a nejlítějšímu národu, jaký kdy obýval zemi.“
Josef Pospíšil své válečné zápisky velmi často psal formou veršů. Rok 1940 se nesl ve znamení frontálního postupu hitlerovských vojsk. Tato postupně obsadila řadu evropských zemí a mohla tak těžit z jejich průmyslu i zemědělství pro své válečné potřeby. Byla to doba tísně, úzkosti a strachu z dějů příštích. Přesto z dusných černých mraků prosvítala naděje na zastavení či zpomalení velmocenských choutek nacistů. Letecká bitva o Anglii dala dosud vítězícím německým armádám první citelný políček. Německo utrpělo v řadách svého letectva citelné ztráty a jeho neúspěch byl zjevný. Ani přes masivní tiskovou propagandu nešlo tuto skutečnost před německou i evropskou veřejností utajit. V době bitvy o Anglii píše Josef Pospíšil působivé verše.
Chraň Bože nás i Anglii
Již fűhrer drzý bandita,
když v skrýši lup svůj počítá,
v zlé nesnázi se ocitá.
Vlk shltnul devět zemí
i s jejich statky všemi
a s miliony lidu.
Tak přežral se až k blití –
teď touží v míru žíti
a lup svůj trávit v klidu.
Zlé svědomí mu vyčítá,
že lupič je a bandita.
Má strach, že za čas krátký
lup musí vrátit zpátky,
má strach, Bůh svět že zavolá,
jenž povstane kol dokola
a vraha svého udolá.
Vlk děsí se již trestů
a k smíru hledá cestu.
Již ve Krollově opeře
nabídl mír a konec pře:
Když Anglie mi pokoj dáš
a tučný lup mi ponecháš,
já vítězné své voje
hned odvolám zpět z boje.
A obrátím se k východu.
Nač válčit? Není důvodu!
Zná Anglie hlas vlčí
a pohrdavě mlčí.
Ví, kdyby strach jej nedržel,
vlk přes moře by na ni šel.
Vlk obává se přechodu
přes kanál La Manche, přes vodu,
jež dme se, vichry šlehaná
a hrozí vojskům tyrana.
Ty, Angličane, pevně stůj
a k míru s Němcem nesvoluj!
O Bože, svol, by ve vlnách
i s vojskem utonul náš vrah,
jenž Čechy na kříž přibíjí –
Chraň, Pane, nás i Anglii!
V den vstupu Itálie do války v polovině června 1940 píše Pospíšil svůj další text a opět formou veršů. Znovu v nich najdeme víru v lepší příští časy, ale i vědomí stálé hrozby každodenně sužující porobené české země.
Kohoutku, vzchop se!
Chlupatá italská Gorila
s německou korbou se spojila,
zvíře a nestvůrný plaz.
Had vťal pysk do hrudi Francie,
lidoop hryže ji do šíje,
touží jí zlámati vaz.
Francouzský kohout je bojovný,
ale boj s dvěma je nerovný,
pomalu couvá náš Pták.
Couvá a zježený pohlíží,
Kobra jak plazí se k Paříží,
násobí denně svůj tlak.
Kohoutku, vzchop se a napřim šíj,
údery zobáku vrahy bij,
křídlem je deptej a plaš!
Padneš – li ty a val Anglie,
Němec hned na kříž nás přibije,
zotročí navždy lid náš.
Ano, za takové texty psané během války hrozil jejich autoru v případě vyzrazení citelný trest. Přesto mnozí psali, aby lidem dodávali tolik potřebnou naději ve zlých časech. Josef Pospíšil patřil k těmto statečným mužům. Sám sebe nepovažoval za hrdinu, byl si však dobře vědom, co by jej při odhalení čekalo. I přesto ve svém psaní pokračoval s určitými přestávkami po celou válku až do dnů osvobození v květnu roku 1945. Tolik na závěr první části textu věnovanému připomínce dnes již opomenutého díla s příznačným názvem Na domácí frontě.
Bc. Miroslav Pořízek
Z válečných vzpomínek Josefa Pospíšila II
Josef Pospíšil zachytil ve svých válečných vzpomínkách, vydaných knižně v roce 1947 pod názvem Na domácí frontě osobitým způsobem řadu zásadních událostí 2. sv. války. Odrážejí se v nich jednak obavy českého vlastence z budoucnosti národa pod německým područím, avšak na druhé straně i pevná víra ve zkázu hitlerovských velmocenských plánů a dobyvačné války. Autorův nesporný literární talent činí z jeho, dnes bohužel opomenutého díla, pro nás současníky cenný doklad o tom, jak zkušení lidé starší generace pohlíželi na válečné události, které se jim staly každodenní realitou.
Pospíšil se ve svých textech nemohl vyhnout ani popisu všedních dnů života v Protektorátu. Byla to doba neustále prověřující lidské charaktery, doba dusné atmosféry, ale i prosté lidské odvahy a sounáležitosti. Tehdejší realita s postupujícím časem a s odchodem pamětníků mizí v proudu událostí novějších a nám bližších. Také proto je nutné tuto dobu připomínat, se vším co obnášela. I dnešek nás často přesvědčuje, že dějiny píší většinou ti, co jsou právě u moci a právě oni nezřídka minulost nejen zjednodušují, ale co hůř různě upravují či rovnou přepisují. Pospíšil ve své stati nazvané Malé a velké kříže, napsané jen krátce před atentátem na Heydricha, velmi podrobně popsal život v Protektorátu a nevynechal přitom ani zajímavé detaily.
„Již od vypuknutí války trápí nás malá sice, ale svou vytrvalostí mučivá svízel: zatemňování oken. Den co den, sotva se začne stmívat, běž a zatemňuj! Rozvinuj, v oknech spouštěj černé, papírové nebo jiné záclony. Běda, blýskne – li někde v okně světélko! Jsi v podezření, že dáváš signál nepřátelským letcům. Ihned přiletí strážník a neuzná – li tvou omluvu, máš na krku vyšetřování, pokutu a hrozbu, že ti bude vypnut elektrický proud. … Obchod je řízený. Hned po vypuknutí války Němec, poučen zkušenostmi války světové (1914 – 1918), omezil výměnu zboží, spoutal volnost prodeje a koupě, zkolektivisoval spotřební hodnoty. Zboží dostaneš jen na úřední poukázku, odběrní lístek zvanou, ať je to maso, tuk, mouka, chléb, ovoce, zelenina, textil, obuv a tabák. Bez odběrního lístku nedostaneš v restauraci oběd, v pekárně rohlík, v cukrárně dortový řez, u uzenáře kousek salámu, párek nebo tlačenku. Bez něho nekoupíš límec ke košili, o šatstvu a obuvi ani nemluvě. Ba bez lístku nedostaneš ani cibulkovou sazeničku, semeno karotky, brukve a krmné řepy. … Sedlák nesmí svým dětem v Praze darovati vajíčko, hrudku másla, kousek masa ze zabíjačky, pytlík mouky. Pece však potraviny zasílaly se v 5 kg. bedničkách poštou, ale pod škraboškou: knihy apod. Ale i to nyní přestalo. Také zboží valem ubývá. Letos v zimě platilo se „pod rukou“ za 1 kg. sádla nebo másla 250 – 300 K, za jedno vejce 11 K, za 1 kg. ovoce nebo mouky až 50 K. Mnoho řezníků, mlynářů a pokoutních obchodníků oběšeno anebo pokutováno. I sedláci, restauratéři a kavárníci postiženi byli až milionovými pokutami, potrestáni vězením a uzavřením závodů. …. Obchod „na černo“ praktikují zvláště Němci. Německý důstojník, major, přivezl v autu, mému známému Čechovi, celého metrákového vypařeného vepře. Obdržel ovšem svůj podíl. Nebezpečí žádné mu nehrozilo, protože celníci neprohlíželi auta německých důstojníků. … Hitler vykradl nám všechny bohaté zásoby potravin, zvláště vojenských, zmocnil se zásobovacího úřadu s obilními skladišti, zkonfiskoval již tři sklizně, jež z větší části „uskladnil“ v Německu, poslal do našich zemí statisíce hladových německých krků, zvláště dětských a pak se chlubil: „Já vás, Čechy, živím. Zásobuji vás potravinami z Říše!“ Kterak nás živí, ukazují potravinové lístky za 35. válečné období (28 dní): maso 1,2 kg., mouka žitná 4,5 kg., mouka pšeničná hladká 1,125 kg., hrubá 0,375, máslo 0,14, sádlo 0,12, umělý tuk 0, šíř, cukr 1,20, mléko 3,5 litru, kávovina 0,15, čaj 0,01, kroupy 0,15, ovesné vločky 0,15, umělý med 0,125, brambory 10 kg., marmeláda 0,7. Může z těchto přídělů člověk, zvláště pracující a dítě, býti živ? Nebude následkem nedostatečné výživy, těžké práce, starostí a věčného rozčilování, třetina, ne–li polovina národa zachvácena tuberkulosou? První dva roky po našem zotročení v každé téměř domácnosti měli větší nebo menší zásoby. Ty však jsou již na dno vyčerpány a národ, zvláště v městech, téměř šmahem žije pouze z přídělů. V zemi obdařené bohatstvím zemských plodin, lidé trpí nedostatkem a hladem! Ale nutno doznati, že v nynější situaci byl by bez lístkového systému mezi chudinou již dávno vypukl hlad.“
Žijeme v době, kdy ministryně naší vlády zcela bez obalu a s neskrývanou upřímností prohlásí, že v době Protektorátu se toho zas tolik nedělo. Před několika lety tuto drzou lež vyslovila tehdejší ministryně spravedlnosti. Po vlně odporu sice svůj výrok později korigovala, ale osoba v jejím postavení ho vůbec neměla vyslovit. Podobným názorem se navíc netají ani někteří jiní politici, publicisté, novináři či dokonce historici. Je u nás rozšířená falešná teze, že Protektorát byl v dané době tím nejlepším, co nás mohlo potkat. Vždyť prý v letech 1939 – 1945 nešlo o nic jiného, než využít české země jako logistický a zásobovací prostor ve prospěch hitlerovské dobyvačné války na území SSSR. A především dát Německu k dispozici vyspělý český průmysl pro zbrojní účely. Podle takovýchto názorů šlo vlastně o pouhou maličkost. Vždyť čeští herci, pokud se přizpůsobili, mohli hrát, český dělník či rolník za svou práci dostal odměnu, tak proč tuto dobu popisovat jako nejhorší porobu, jakou národ ve své historii zažil? Samozřejmě je nutné tento nepravdivý výklad minulosti důrazně odmítnout. Protektorát nebyla žádná selanka. Šlo o holou národní existenci, jelikož okupanti se vůbec netajili svými plány na zásadní eliminaci Čechů a jejich vytlačení z jejich vlasti s budoucí rolí otroků v dobytých územích na východě. Okupanti se nijak netajili svými plány na radikální germanizaci obyvatel Protektorátu a ovládnutí všech složek života, včetně školství a kultury. Neskrývané záměry na potlačení české inteligence, začali ihned realizovat, od samého počátku Češi nemohli zůstat na pochybách, jaká je pro ně připravena budoucnost, pokud se o nějaké budoucnosti dalo vůbec v tomto smyslu hovořit. Nacisté dobře věděli, že je třeba přistoupit bezodkladně k likvidaci češství ve smyslu celého jeho předchozího vývoje a do povědomí zejména mladé generace systematicky vtloukat tezi o všeobecné nadřazenosti germánské rasy. Slovanům se dostalo role nesvéprávných podlidí, kteří si nikdy neuměli a neumí vládnout a spravovat své záležitosti samostatně a proto musí být začleněni jako trpěný, nekulturní a nesvéprávný element do velké rodiny vládnoucích Germánů. Pozice poslušné a levné pracovní síly se měla stát maximem toho, jak mohou být Češi a Slované do budoucna uplatněni. To vše mělo postupně přijít v praktické realizaci, v plném rozsahu pak po německém vítězství ve válce. Během války okupační moc potřebovala práci českých dělníků, rolníků, obchodníků, ale i úředníků, učitelů, lékařů, živnostníků. Ti všichni měli sloužit válečné mašinerii a svým dílem přispívat k úspěchu při dobývání nových území a pacifikaci odbojových skupin.
Němci žádali, dost důsledně, aby Češi uměli německy pro snadné dorozumění. Protektorátní vláda sloužila jako zástěrka skutečných záměrů hitlerovských pochopů. Někteří její členové se sice snažili dílčím způsobem zmírňovat tvrdá opatření namířená proti lidem, jiní však otevřeně kolaborovali s německými orgány. Všeobecný nedostatek základních životních potřeb prohlubující se s dalším trváním války řadu mladých lidí přivedl k dobrovolnému se přihlášení na nucené práce do Německa. Muselo se šetřit topivem a elektřinou. Za okupace byla česká města v noci ponořena do neprostupné tmy. Domácnosti trpěly často zimou. Nemocnice a školy zůstávaly i v zimě nevytopené. Česká divadla Němci zavírali. Za poslech cizího rozhlasu, beztoho silně rušeného, hrozily tvrdé tresty, včetně těžkého žaláře i popravy. Pracovnímu nasazení neušly ani české ženy, jako první byl povolán ročník 1924. Němci sice povolili filmovou produkci, ta ale musela být zcela nepolitická. Nacisté také vyhlašovali, že podporují umění, opět ale pouze to sloužící jejich ideologickým a rasovým záměrům.
S přibývajícími vojenskými neúspěchy na všech frontách rostla agresivita a panovačnost nacistů. Totální válka nejtíživěji dopadala zejména na civilní obyvatelstvo okupovaných zemí. Protektorát nepředstavoval výjimku. Již rok 1942 naznačoval řadu těžkostí pro německou dobyvačnou válku nejen na východní frontě, ale i v Africe. Rok 1943 poté přinesl pro Německo a jeho spojence jeden neúspěch za druhým. Ustup na všech frontách a rostoucí ztráty nestačil krýt ani stále ještě na plné obrátky pracující zbrojní průmysl, německá města systematicky ničily nálety spojenců, zvyšovala se aktivita odbojových skupin, rostl počet sabotáží v průmyslu a na komunikacích. Vojenské neúspěchy a hospodářské těžkosti již nešly utajit ani masivní a stále agresivnější propagandou. V roce 1944 série vojenských neúspěchů německých armád dále pokračovala a hrozila neprostým rozvratem jejich bojeschopnosti. Rostl počet těch, kteří se snažili opustit potápějící se loď. V září 1944 okupanti nařídili totální nasazení obyvatelstva. K již dříve mnoha zavřeným závodům rychle přibývaly další. Úředníci, učitelé a další profese byly povolány do továren, na zákopové práce i na úklidové práce po bombardování. Toto nasazení se týkalo mužů do 60 let a žen do 50 let věku. Kdo byl přistižen, že se této povinnosti vyhýbá, tomu hrozil tvrdý postih. Pracovalo se deset až dvanáct hodin denně. Řada lidí složitě dojížděla do vzdálených míst, domov opouštěli i ve 4 hodiny ráno a zpět se vraceli až pozdě v noci. Přibývalo případů celkového fyzického a psychického vyčerpání a velmi se rozmohla i tuberkuloza. Na podzim 1944 byla zavřena i divadla a herci nasazeni do továren. V koncentračních táborech musela vězněným stačit výživa v hodnotě 600 kalorií na den – přičemž těžce pracující člověk potřebuje až 6000 kalorií. V posledním období války se všeobecný nedostatek a nouze ještě prohloubily. Například v Praze zůstaly jediným dopravním prostředkem tramvaje, často navíc v zuboženém stavu i s nefungujícími brzdami. Na úklid veřejných míst či běžnou údržbu nezůstávaly prostředky. Hromadily se i hnijící hromady odpadků, které neměl kdo odklidit. Snižovaly se již tak nedostačující příděly potravin. Nárok na osobu a týden činil v zimě 1944/1945 1 vejce, 0,25 kg. masa, 1,4 kg. chleba a 3,5 kg. brambor. Mimo to měsíční nárok na osobu stanovil 140 g. másla, 60 g. sádla, 160 g. umělého tuku, 1200 g. cukru a 16 housek. Ceny stále rostly. Kilogram kávy byl k dostání za 7000 – 18000 K, 1 kg. omastku za více než 1000 K, jedno vejce stálo 15 K, kilogram mouky více než 100 K, pánský oblek stál až 20000 K a jízdní kolo 15000 K.
Válka však přinášela i jiná omezení, než obecný nedostatek potravin a jiného běžného zboží. Nemalé útrapy způsobovalo i nařízení o dokladech a snahy, aby němčina vytlačila minimálně z veřejného prostoru, zejména z institucí a škol český jazyk. Jak o tom podává svědectví Josef Pospíšil.
„Nemalé trápení, budoucím generacím nepochopitelné, milionům našich lidí způsobilo nařízení o arijských dokladech. Každý člověk, veřejně zaměstnaný, musel dokázat matričními listinami, že mezi jeho předky až do třetího kolena nebyl žádný Žid. Musel si opatřiti křestní list svůj, otcův, matčin, dědečkův a babiččin z obojí strany. Oddací list rodičů. Tedy 6 listin. Ženatý zaměstnanec musel opatřiti tytéž listiny i pro svoji ženu. Jaké to výlohy na kolky a taxy! Co peněz stály cesty na farní či matriční úřady! Kolik dopisů bylo třeba napsat! A jaká muka neznal – li zaměstnanec ani data, ba ani místo narození celé armády výše uvedených příbuzných! Šlo o existenci! …. Ale německé perversní mučitelství vymyslilo si ještě jiná podobná muka. Němcům nestačily občanské legitimace, jimiž se musel vykázati každý náš občan. Vyhláškou policejního presidenta z 31.3. 1942 bylo všem občanům, počínaje těmi, kteří se narodili r. 1917, uloženo, aby si opatřili místo dřívějších legitimací tzv. osobní průkazky. Policejní komisařství napíše na předepsaných tiskopisech dvojmo a jen německy nejprve návrh. Každý občan musí se k sepsání návrhu na komisařství dostaviti osobně. Do určité lhůty musí pak k návrhu přiložiti křestní list, doklad o sňatku, ev. o rozvodu, rozluce, vdovství, policejní přihlášku a 7 podobenek (!), a to pět snímků hlavy zpředu a dva snímky ze strany a k tomu 5 K za průkazku. Fotografie stojí 20 K. Potom teprve dostane průkazku, na níž zvěční rýhy svého palce. …. Ale co je to všecko, co jsem tu již uvedl, proti duševním trýzním a mukám, jež nám denně způsobuje náš český rozhlas a naše české novinářství! Redaktor „šourek“ nebo jiní redaktoři a vojenští znalci, přednášejí nám v rozhlase denodenně své „úvahy“. V nich Němec, Ital a Japonec neustále vítězí, Rus, Angličan a Američan katastrofálně prohrávají. Těmito úvahami Čech musí býti desorientován a zastrašován. Marně, milý Čechu (tak volá rozhlas), marně čekáš osvobození z Londýna! Jedině říše a její veliký „Vůdce“ může tě ochránit. Musíš jim být vděčen za ochranu proti barbarskému a zvířecímu bolševismu stejně jako proti plutokratické a požidovštělé Anglii. Podívej se, nemusíš do války, sedíš si pěkně doma u kamen v bezpečí. Za tebe bojuje hrdinský německý voják. Musíš mu ze všech sil, ochotně a rád pomáhat svou prací. Musíš se vklínit do nové Evropy již povedou Němci, a přijmouti za své náboženství, kulturní, hospodářské a sociální idee národního socialismu, který tě zachrání. Nepřipojíš – li se k novým ideám, zahyneš. Jsi definitivně a navěky vklíněn do prostoru říše, jsi Němec česky mluvící a jen v náručí říše čeká tě spása! Každý z nás, i ten duševně nejzaostalejší Čech pudově cítí, denně se přesvědčuje, že Němec nás miluje jako lišák zajíce, vlk ovci a jestřáb kohouta. Čech vidí, jak Němec nás zbavuje půdy a domovního majetku, kterak nás ožebračuje, finančně vysává a už v obecné škole germanizuje, zhurta a bezostyšně. Jak nás i kulturně utlouká, podceňuje, uráží a ani se už neskrývá s úmyslem, že tvoří po našem vyhlazení. …. Každý Čech, není – li slepotou raněný nebo Jidáš, ví, že vítězství Němců by bylo naší smrtí. Ví, že situace naše nedovoluje tady u nás jakoukoliv obranu a dorozumění se světem. Že musíme tančit, jak Němec píská. A je – li vůbec možná nějaká záchrana, že může přijíti jen z Londýna, Washingtonu a Moskvy. A kdo v oněch městech a u vedoucích mužů dohody intervenuje v náš prospěch? Kdo pracuje pro naši budoucnost a naše osvobození? Ne – li bývalý náš president Dr. Beneš a jeho emigrantská vláda v Londýně? Nemohu říci, že intervence bude úspěšná (vzpomínám na naše emigranty pobělohorské), ale už pouhý pokus o ni, již pouhá snaha a úsilí zavazuje nás k vděčnosti. Ať si o duchovních a mravních kvalitách p. Beneše a jeho soudruhů v Londýně říká kdo co chce, pánové oni zasloužili se svrchovaně o náš národ a jeho svobodu. Nemusíme se rdít hanbou, když český rozhlas ony muže tupí a ve svých hanebných sketčích po nich plivá? Nezdá se vám, že to plivá do tváře svému národu a posmívá se jeho tužbám po osvobození? Naštěstí masy našeho národa a zvlášť i dělnické, Hitlera nenávidí a Němce proklínají, přejí vítězství Anglii a Rusku a těší se na chvíli, kdy Němce z Prahy a ze země vyženou.“
Chvála svobody
(psáno 18.9.1942)
Mně žádný z darů naší země
slast rozkoší ať smyslům přává,
či blahem duši rozehrává,
nad volnost, věřte, dražší není.
Kdo neztratil ji, sotva tuší
krás jejích líbeznost a cenu.
Já pláči, když se rozpomenu
s ní vrah že urval nám i duši.
Jak žebrák chtěl bych v koutě kolny
kdes o hladu a v hadrech spáti,
jen kdybych dýchati směl volný.
A smutek slepců znám a bídu,
dal bych si z důlků oči vypíchati
pro svatou volnost svého lidu!
Český učitel
(psáno 23.3. 1943)
Můj drahý bratře učiteli, Čechu
tvůj los mne rve a jako rána bolí,
když o mukách tvých slýchávám v pekle školy,
a nemám, co ti říci pro útěchu.
Ne, perem nelze vylíčit tvá muka,
když děti, jež ti svěřila vlast máti,
sám Čech teď musíš germanizovati
ač srdce hrůzou ti a bolem puká.
Řeč vrahů našich sám ač lámeš bídně,
ji vtloukat musíš do hlav českých žáků
již v první třídě osm hodin týdně!
I dějiny své vlasti musíš křivit
a dětem chválit činy zabijáků
a lásku k vůdci lupičů v nich živit.
Bc. Miroslav Pořízek
Z válečných vzpomínek Josefa Pospíšila,
Z díla Josefa Pospíšila Na domácí frontě dýchá starost upřímného českého vlastence o osud národa v těžkých válečných časech. Život v Protektorátu se stával s prodlužující se válkou stále složitější. Okupanti systematicky decimovali jeho obyvatele. Lidi však posilovaly zprávy o neúspěších hitlerovských armád. Zejména na východní frontě, kde probíhaly nejtěžší boje. Po bitvě u Stalingradu a ztroskotání pokusů o velkou ofenzivu německých armád na východě v létě 1943 se sice porážka Německa zdála neodvratnou, těžká doba ale ještě stále pokračovala.
Josef Pospíšil ve druhé polovině roku 1942, v období následujícím po atentátu na Heydricha, své poznámky a úvahy o válečných a politických událostech na čas přerušil. Několik měsíců tedy nepsal. Nebylo to v té době možné. Necítil se bezpečný ani ve své kanceláři a nechtěl riskovat, že by byl při psaní snad přistižen nebo že by byly objeveny již napsané texty. Na konci ledna 1943 se však při vědomí mnoha zásadních událostí opět pustil do psaní. V té době vrcholila bitva u Stalingradu, kde hitlerovci utrpěli katastrofální porážku. Pospíšil v té době píše následující věty: „Zdá se mi, že Němec vojensky je ještě velmi silný. A nebojuje sám. Jde a bojuje s ním Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Slováci, Chorvaté. Bulhar, zbraně u nohou, střeží Turka a zabraňuje anglo – americké armádě vtrhnouti do Evropy z východu. Turek, zdá se, více se bojí vítězství Rusů nežli Němců a je šťasten, může – li zachovati dosavadní neutralitu. Portugalec a zvláště Španělsko s Němcem sympatisují. Němec tedy vojensky je ještě velmi silný. A k pracím zemědělským, v dolech a zbrojních továrnách zapřáhl nebojující obyvatelstvo Francie, Belgie, Holandska, Norska, Polska, obsazené Rusi, Srbska, Řecka a zvláště nás Čechy. Statisíce našich mladých jinochů, mužů a žen odvedl do Německa, Polska a do Ukrajiny na práci a tam je zaměstnává v dolech, muničních továrnách a dílnách. Dnes právě oznamuje, že bude odváděti všechny naše zdravé lidi od 16 do 65 let. … Pokud německé armády budou státi na ruské a africké půdě, pokud němečtí vojíni budou slušně živeni a pokud Němci v říši a my ostatní obyvatelé obsazených zemí budeme dostávati příděly, označené na potravinových lístcích, dotud nemohu sdílet optimistické naděje našich lidí, dotud neuvěřím v brzké ukončení vojny a žádoucí mír. … Domnívám se, že musíme vypíti ještě mnohý hořký kalich, nežli nám bude podán sladký pohár míru. A že musíme projíti ještě mnoha bouřemi, nežli nám zasvitne slunko svobody a radostného klidu. A zatím, co nad světem burácí vichřice strašlivé vojny, u nás doma rychle uzrává trpké ovoce „ochrany“ německé říše, do níž jsme se dali v březnu 1939 rozhodnutím státního presidenta dr. Háchy.“
Němečtí okupanti věnovali ve svých germanizačních plánech značnou pozornost také školství. V konečném důsledku měla škola českým žákům a studentům vsugerovat, aby zapomněli nejen na české dějiny a jejich významné aktéry, ale nakonec i na to že vůbec jsou Čechy. Jak viděl školství v době Protektorátu Josef Pospíšil?
„Česká škola čím dál více upadá. Všechny vysoké školy a mnoho škol středních bylo zrušeno. Některé obecné i občanské školy předány byly Němcům, jiné dočasně použity k jiným účelům. Vyučuje se většinou střídavě, polodenně. … Věcné učení je zanedbáváno. Školáci a studenti nemají slabikářů, nemají učebnic. Dějepisu, ani církevnímu, se nevyučuje. Rovněž ne dějinám literatury. A co se žákům z dějin tlumočí, je prodchnuto německým duchem. Vše, co v Evropě se vytvořilo, je ovoce nordického, tj. germánského genia. My Češi jsme patrně 1000 let spali. Praha je staré německé město a vše, co v ní a v ostatních našich městech je vzácného, je dílem německých rukou. Slované jsou méněcenná rasa, plémě otrocké atd. Měl jsem příležitost nahlédnouti do přednášek kursů, konaných v Německu pro české školní inspektory, kteří je tlumočili na schůzi učitelstvu, které má povinnost vštěpovati myšlenky kursů žákům. Duch oněch instrukcí je tak okatě lživý, ďábelsky nafoukaný, blbý a drzý, že jsem byl po prvním pobouření na rozpacích, mám – li se zlobit, či smát. Kdyby to nebyla smyčka na naše hrdla, četba ta by mne rozesmála jako povedená fraška. Hlavním a takřka jediným cílem naší nynější školy není osvícení ducha a výchovy vůle, ale poněmčení českých dětí. Němčině vyučuje se hned v první třídě postupně 8 – 13 hodin týdně, tedy více nežli naší mateřštině, jíž jsou vyhrazeny sotva 4 hodiny. Zeměpis a matematika musí se vykládati jen německy. Jaká to tragedie! Český učitel nebo profesor má vlastními kleštěmi vytrhávat svým českým žákům z úst rodný jazyk a zvolna ho nahrazovat německým. A má jim z hrudi vyrvat české a slovanské srdce a místo něho vložit tam srdce, které by bilo tepem německým. Učitelé a profesoři jsou nyní vedle kněží a ostatní laická inteligence nejnešťastnější a politování nejhodnější vrstvou národa!“
„Naše ministerstva úřaduji už jen v řeči německé. Co má pak dělat učitel, kněz nebo obecní starosta? Němci prohlásili ústy Obergruppenfűhrera Franka, že už nikdy nesvolí k otevření českých vysokých škol. Milostivě však svolili, aby nadaní a jazykově kvalifikovaní čeští abiturienti směli studovati na vysokých školách v říši. Domníval by ses, že ani jediný český student v této chvíli nepoužije tohoto indultu. Ale běda! Dle spolehlivých informací přihlásilo se prý tolik českých studentů, že německé úřady mnohé žádosti samy musily odmítávati! Nuže, kdo chce kam, pomozme mu tam! Němci, vidouce naši povolnost, pasivitu a přizpůsobivost, stávají se ještě troufalejšími a zcyničtili tak, že už se úmyslem poněmčiti nás ani netají. …. Němec odvádí naše 20 – 21 leté hochy a dívky do říše, rozptyluje nás. Hrozí zima, nahota, hlad. Přijde i mor, cholera, úplavice a tyfus? Ale u nás je přesvědčení ať se stane, co chce, všechno je stokrát lepší, nežli nadvláda Němců, pod níž nelze dýchat ani národnostně, ani nábožensky, ani kulturně. Slované všech zemí, spojte se!“
Ministr protektorátní vlády E. Moravec jasně shrnul, jak si tato vláda představuje práci českých učitelů, když v březnu 1943 jednoznačně prohlásil, že český pedagog se musí postaviti plně do služeb národně socialistické revoluce. Tentýž muž stál v čele Kuratoria mládeže pro Čechy a Moravu. Jeho účelem bylo pečovat o mimoškolskou výchovu české mládeže a vychovávat národu i říši i novému evropskému světu zdárnou a silnou mladou českou generaci. Ve znaku Kuratoria stála černá svatováclavská orlice s hákovým křížem na hrudi.
Čech děti z Němec ve své zemi hostí,
jim skýtá s máslem chléb a mléka číši,
i medu plást, i vejce, vzácné v říši,
též ovoce všech druhů dle libosti.
Vak české dítě suchý chléb jen hryže,
a žvýká brambor, omaštěný „sanou“,
jí jabko červivé neb hrušku planou,
cos lepšího jen zřídka dá mu spíže.
Mnou zmítá vztek, ač nejsem závistivý,
když Čecha zřím, jak dře se na sebranku,
již pomstít musí Pán Bůh spravedlivý.
Hoj, děti mé, až zmizí cizí jedlík,
vám matky nabídnou zas pomazánku
a koláč nebo buchtičku a knedlík.
Lidice
(psáno 10.6.1943)
Ta bolest v Čechách nikdy nepřebolí!
Dnes rok běs nad běsy, syn ďáblice,
se zemí srovnal vísku Lidice,
v ní neušetřiv kostela ni školy.
Vrah zbil tam jinochy a muže všecky,
I starce faráře, i učitele.
A dívky jal a ženy ovdovělé,
a bez soucitu ztrápil i s děcky.
Tak Heydrich, upír příšerný a divý,
i v hrobě sál krev vísky nevinné,
již pomstít musí Pán Bůh spravedlivý.
My účty s Němcem vyrovnáme jednou.
Až prapor svobody se rozvine,
zas Lidice se nové z prachu zvednou.
Rok 1943 se stal pro hitlerovské Německo nejhorším obdobím od začátku války. Ani v samotném Německu nebylo možno žádnými siláckými slovy popřít, že se celá říše řítí do naprosté katastrofy. Z východní fronty se vraceli trvale postižení invalidé, mnoha rodinám chodily přímo úmrtní oznámení, civilní obyvatelstvo bylo vystaveno čím dál ničivějšímu spojeneckému bombardování. Vojenské neúspěchy, rostoucí hospodářské potíže, sílící odboj v porobených zemích a vlažný přístup spojenců Německa k jeho naléhavým výzvám o další a další posily a totální mobilizaci válečné výroby i zemědělství pro další vedení nyní už zjevně prohrané války. To byla přímo vražedná kombinace. Přesto u řady lidí stále převládala spíše skepse k dalšímu vývoji nebo jen opatrný optimismus. Také autor knihy Na domácí frontě zachovával střízlivý postoj k příštímu údobí, s tím, že všechny těžkosti a útrapy ještě zdaleka nejsou u konce.
„Propásli jsme svou chvíli, kdy bylo snad možno čestně se bránit. To bylo tenkráte, kdy žila ještě československá republika a president dr. Beneš stál v jejím čele. Ale president dr. Beneš tenkrát řekl, že nemůže srovnat se svým svědomím, aby národ hnal na jatky. Budoucí vývoj ukázal, že jeho rozhodnutí bylo snad moudré a politicky prozíravé, zvláště proto, že Anglie a Francie se v Mnichově postavily proti nám. Byli jsme bez nich příliš slabí, takže válka na vlastní pěst rovnala by se tenkrát národní sebevraždě. A tak jsme ztratili i zbytek našich zemí, které spolkl německý drak, jenž své tučné sousto nazval Protektorátem. Octli jsme se v ochraně „Říše“ a z drápů německého dravce může nás vyrvati jen vítězství Ruska, Anglie a Ameriky. … Němci se vydávají za ochránce evropské kultury. Evropskou kulturu vytvořila antika s křesťanstvím. Ale Hitler se svými národními socialisty křesťanství a zvláště církev katolickou z duše nenávidí, pronásleduje, jí opovrhuje a chce ji zničit, jak to už projevil svými dosavadními skutky. A tento podlec, tento kulturní analfabet, že by zachránil evropskou civilisaci a křesťanskou kulturu? K smíchu. My, Češi z důvodů hospodářských, kulturních a zvláště národních musíme si příti porážku Hitlerovu. Naším jediným, nejsveřepějším a nejďábelštějším nepřítelem je národně socialistické Německo! Lekám se ho více nežli tyfu, cholery a moru! Adolf Hitler – naše smrt! Proto náš národ z celého srdce přeje vítězství Rusům. A stokrát, ba tisíckrát radši uvítá ve své vlasti Stalina nežli Hitlera. V náručí Němců zemřeme, v lůně Ruska budeme zachováni – jako národ jako slovanský kmen! …. Angličané, Američané, kupředu! Napněte všecky síly, jako je napíná Rusko! Máte bohaté zdroje majetku, mužů, letounů, lodí a tanků! Nelekejte se žádných obětí a nasaďte všecky své síly, pokud je čas. Pryč se všemi podfuky a vzájemným napalováním! Stojíte na jedné lodi, stejně ohroženi. Nuže paž k paži, muž k muži, svorně, jednotně a hlavně a především – rychle!“
Zřels, Čechu, osmnáct již jar? Buď kdokoli,
ty, děvče, hybaj k strojům do továrny,
ty, chlapče, do říšské marš robotárny
a z trosek vynášej tam shnilé mrtvoly!
Tři stovky milionů lidí z Evropy
vrah Hitler připřáh k válečnému vozu,
a všude zařadil je do provozu
je k práci otrocké štval svými pochopy.
Ač v stěnách jeho babylonské věže
již straší hrůzně rozšklebené trhliny,
ten vrah a lupič nezanechá řeže.
Než moci by se vzdal, ten ďábel spíše
dál rvát se bude na úkor své otčiny,
až lid svůj pohřbí v rozvalinách Říše!
Skřek novinářských vran co den nás děsí.
Prý bolševik, kam na cestě své vstoupí,
tam mučí, vraždí, pustoší a loupí
a řádí hůř než nejvzteklejší běsi.
Skřek vran je k smíchu! V Rusku dávno zchladl
a vybouřil se revoluční kráter.
V něm cítí se dnes bezpečný i páter,
když vidí řád, kde chaos kdysi vládl.
Než rudý Rus, jenž kázně poznal cenu,
nám starost působí spíš čeští blázni,
již pořádku se protiví a kázni,
a na zmatky se těší, chtiví plenu.
Spěš, vtrhni k nám, sem do Čech, bratře rudý,
a zbav nás okovů, jež rvou nám údy.
Od prvních týdnů roku 1944 nabíral boj Rudé armády za vyhnání okupantů z celého území SSSR stále větších rozmachu. Po 900 dnech byla prolomena blokáda hrdinského Leningradu. Rudá armáda postupně v řadě operací osvobodila celou Ukrajinu, Bělorusko i Pobaltí a začala osvobozovat okupované státy za svými hranicemi. Sovětské armády dosáhly i čs. hranic. Hitlerovu říši směřující mílovými kroky k naprosté katastrofě opouštěli poslední spojenci a ocitla se tak v naprosté mezinárodní izolaci. Koncem léta 1944 stál 1. běloruský front před Varšavou, 3. běloruský front byl již u Východního Pruska, na jih od Varšavy potom operoval 1. ukrajinský front. V té době je již osvobozena celá západní Ukrajina. Rada lidových komisařů již začátkem dubna 1944 prohlásila, že němečtí okupanti budou pronásledováni i na svém vlastním území a to až do úplného zničení. V srpnu 1944 převrat v Rumunsku smetl vládu jednoho z posledních spojenců Německa pod vedením diktátora Antonesca. Začátkem října byla německá vojska vytlačena také z Estonska. Zhroutil se také balkánský týl německých armád. Sovětské hranice se opět po několika letech bojů pevně ustanovily od Barentsova moře až po Černé moře. Západní spojenci se rozhodli otevřít dlouho slibovanou a několikrát odkládanou druhou frontu v Evropě. A 6. června 1944 zahájili operaci Overlord. Spojenecká vojska se vylodila na pobřeží severní Francie v Normandii. Paříž byla osvobozena 25. srpna 1944. Dle dohody se západními spojenci v tu dobu Rudá armáda zahájila sérii útočných operací na území sahajícím od Karelie až k černému moři.
Dne 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. Jím bylo prakticky zahájeno osvobozování Československa od okupantů. Již od prvních dnů probíhaly na Slovensku těžké boje. Sovětské velení vydalo 30. srpna rozkaz všem velitelům partyzánských brigád a oddílů pomáhat v boji slovenským povstalcům. Pro Němce bylo SNP vážnou hrozbou, jelikož ohrožovalo týl německých armád bránících Karpaty jako svůj důležitý opěrný bod. Německé velení proto vrhlo proti povstalcům velké množství svých sil a bojové techniky. První boje povstalců byly poznamenané mnoha organizačními nedostatky, nebyly dokončené vojenské přípravy povstání, scházela potřebná koordinace s Rudou armádou. Vinou velitelů pak došlo k odzbrojení značné části východoslovenských divizí, navíc selhala většina velkých západoslovenských posádek, včetně té klíčové v Bratislavě. Všechny tyto těžkosti se výrazně podepsaly na dalším průběhu SNP. Povstalcům výrazně pomohla karpatsko – dukelská operace, která odpoutala velké bojové německé síly. Výraznou posilou pro povstalce byl přílet 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR a 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR. Přes enormní nasazení se od poloviny října začala situace povstalců postupně stále více zhoršovat. Fašisté se rozhodli provést generální útok proti povstaleckým vojákům a partyzánům. PO obsazení B. Bystrice německými jednotkami vstoupilo povstání do období partyzánské války. SNP výrazně oslabilo klerofašistický režim na Slovensku, vázalo na 50 tisíc německých vojáků, které německé velení nemohlo použít proti postupující Rudé armádě.
Při hodnocení vítězství dosažených v roce 1944 v listopadu 1944 Stalin uvedl: „Nemůže být pochyb, že bez zřízení druhé fronty v Evropě, jež poutala na sebe 75 německých divizí, nemohla by naše vojska v tak krátké době zlomit odpor německých vojsk a vyhnat je z území Sovětského svazu. Zároveň však nemůže být sporu ani o tom, že bez mocných hrdinských operací Rudé armády v létě tohoto roku, jež upoutaly k sobě 200 německých divizí, nemohla by vojska našich spojenců vyřídit tak rychle německá vojska a vyhnat je ze střední Itálie, z Francie a Belgie.“
Těžké boje probíhaly na podzim 1944 v rámci karpatsko – dukelské operace. Dne 20. září 1944 se obec Kalinov stala první osvobozenou slovenskou obcí. Dne 6. října pronikly jednotky 1. čs. armádního sboru na území Slovenska. Konce roku dosáhla sovětská a čs. vojska na široké frontě řeku Ondavu. Začátkem ledna 1945 se fronta ustálila na východním břehu dolního Hronu. V polovině ledna 1945 zahájil 4. ukrajinský front za účasti 1. čs. armádního sboru v SSSR západokarpatskou operaci. Během ní byla osvobozena řada měst a obcí východního a středního Slovenska, například Košice (19. ledna), Prešov (19. ledna), Bardejov (20. ledna), Spišská Nové Ves (27. ledna), Poprad (28. ledna). Po těžkých bojích byl poté 4. dubna osvobozen Liptovský Mikuláš. 2. ukrajinský front osvobodil 26. března Bankou Bystricu a 4. dubna Bratislavu. V březnu pak 4. ukrajinský front zahájil ostravskou operaci. Boje se v dalším období přesunuly na celou Moravu a postupně i do Čech. Na osvobozovacích bojích v Československu měla výrazný podíl i rumunská armáda. Západní Čechy osvobodila americká armáda.
I přes blížící se porážku byl Hitler a jeho věrní odhodláni bojovat až do posledních sil. U příležitosti 12. výročí svého kancléřství pronesl jeden z největších zločinců, jakého kdy dějiny poznaly, další ze svých nestydatých projevů. Mimo jiné prohlásil: „Je třeba posílit srdce a utvrdit se v posvátném rozhodnutí bojovat naprosto lhostejno kde a naprosto lhostejno za jakých okolností a to tak dlouho, dokud nakonec nebude naše úsilí korunováno vítězstvím. Apeluji v tuto chvíli na celý německý národ, především však na svoje staré spolubojovníky a na všechny vojáky, aby se vyzbrojili ještě tvrdším duchem odporu, až konečně budeme smět položit na hrob padlým v tomto zápolení věnec se stuhou „A přece jste zvítězili!“
Poslední stať v knize Na domácí frontě je nazvaná příznačně Poděkování vítězům. Josef Pospíšil ji napsal 19. května 1945 a vyslovil v ní upřímný dík vítězům této strašlivé války.
„My Češi, počtem malý, ale kulturně vyspělý národ, od nepaměti usídlený v krásné zemi, takřka v srdci Evropy, již skoro deset století vedeme zápas o holý život proti nelítostnému tlaku německého plemene, jež zemi naši ze tří stran svírá ve svém železném objetí. Jsme klínem v dubu jeho říše. Překážíme! Nutno nás vyhladit!..... Nikdy však, ani po Bílé hoře nehrozila nám taková pohroma, jako v letech 1938 – 1945, kdy světem šla vojna a my po Mnichově se octli v německé kleci. Že však opět nad naší zemí, očištěné od Němců, vlaje prapor svobody, že od hor k horám naše lány osívá český lid, za to všecko a ještě za mnoho jiného děkujeme Rusku, Anglii a Spojeným státům severoamerickým. ….
Dnes tedy za všecku bolest a hrůzu počátečního ústupu a porážek, za utrpení ruské země, udupaná pole, vypálené vísky a bombami rozvalená města, za porubané ženy, dítky a starce – děkujeme především Tobě, lide ruský. Za slavné vítězství u Stalingradu, kde Tvoji rudoarmějci zasadili nacistické šelmě první smrtelnou ránu, za ohromující vítězství na Krymu, u Leningradu a Moskvy, za dobytí Charkova, Kyjeva, Královce, Varšavy, Budapeště, Vídně a Berlína, nejvíce však za záchranu Prahy, které hrozila zkáza – děkujeme Tobě, lide ruský. Za pět či snad šest milionů Tvých vojínů, mládím kvetoucích chlapců, kteří ve hrůzné válce položili životy i za svobodu naši – děkujeme Tobě, lide ruský.
Děkujeme i Tobě, národe anglický, za bolest ústupu z Francie, za hoře náletů na Londýn a ostatní Tvá města, za vítězné boje v Africe, na Sicílii a v Itálii, za invasi do Normandie, za překročení Rýna a vítězný pochod Tvých pluků do Berlína.
Děkujeme konečně obzvláště i Tobě, lide Spojených států severoamerických, za všechnu Tvou dobrotu, obětavost a přátelskou přízeň k českému lidu – za utrpení Tvých armád v Africe, v Itálii, ve Francii, za povalení nacistického Německa a Japonska.“
Ať žije Rusko! Sláva Stalinovi!
Ač vláda říše kapitulovala,
i s armádou, jež Spojencům se vzdala,
část armády té, zbylá v Republice,
dál řádila jak rozvztekaná lvice.
A byla by snad národ zadávila,
kdyby mu rudá nepřispěla síla,
kdyby Stalin Čechům v hrůzné noci
neposlal slona tanků ku pomoci.
Těm hnědé tlupy vzdaly se jak laně,
jim k nohám krotce skládaly své zbraně
a ruce zvedaly jak malé děti,
když Rusové je hnali do zajetí.
Dík Čechů nemůže vyjádřiti slovy.
Ať žije Rusko! Sláva Stalinovi!
Ruští generálové
Ne panští synkové, ne bratři carů!
To děti z lidu byly, které talent zvedl
a v čele armád stavěl, které Stalin vedl,
co vyrvali svět z Hitlerových spárů.
Ti generálové a maršálové
svým skvělým elánem a moudrou strategií
národů údiv budili a sympatii,
a vykonali činy pohádkové.
Ti vlast nám osvobodili i Prahu,
i hlavní města Slovanů, a Vídeň s Peští,
a rozmetali Berlín, sídlo vrahů.
My Češi jim a Slovanstvo též celé,
jež vytrhli tak slavně z všeněmeckých kleští,
hold úcty vzdáváme a díky vřelé.
Bc. Miroslav Pořízek
