Zpěv rodné zemi

Josef Hora

Země, země stokrát pokoušená,

kolikrát

vídala jsi cizí ruce z věna tvého lidu cáry rvát!

Krev a slzy tekly po tvé skráni,

mlčel hlas božího slitování,

a jen smrt a jenom hlad

sily zrno do tvých lad.

Bůh a svět

postavili tě v svůj střed,

drtili tě v rukou jako květ,

jako kalich v střepy rozbili tě,

jako stromu zas ti dali zrát.

Mnich a voják bili, líbali tě,

trhali a látali tvůj šat.

Jako luna ubývající

mizela jsi za mraky svým dětem,

jako pecen, jehož krajíci

živila se vojska, jdoucí světem.

V rouchu rozbitém

stála jsi, jen socha mezi kříži,

oslněna úsvitem,

jenž se ti vždy v blescích pouze blíží.

Věčný hřbitove,

věčná kolébko, v tmách zavěšená,

z jámy morové

stokrát k slunci rozkvetla jsi zas,

jako žena

plná krás,

tisíckrát jsi počala a nesla

děti na klíně a v polích klas.

Vidím tě, loď, úder tvého vesla,

kterak staletími veze nás.

Modrou legendou jsi kvetla, země,

nad mým rodným krajem prostřed Čech.

Hora Říp tam skláněla se ke mně,

jako matčin prs a sladký vzdech.

Jako polibek na ústech

chutnala jsi po ovoci sadů,

v stinu hájů, v světle vinohradů.

Kolikrát

rozkvetla jsi rádlem rodných lánů,

zpěvem jitřních kohoutů v svých zdech,

tancem žen ve vůni tymiánu,

závratí a láskou v dívčích snech.

Rody jdou

přes tvá pole, obtěžkaná prací,

do dílen, v nichž syčí kujný kov.

V dětský smích, v zpěv mlýnských kol se ztrácí

vyhaslý hlas mrtvých, nářek vdov.

Kolikrát jsi plavně vyzpívala

rodnou řečí zdar svých hrdých hlav,

kvetla slovem, do něhož se vťala

myšlenka, jak do propasti splav.

Kvetla slovem, sňatým se rtů máje,

modrou nocí snů, jež bezedná je,

v jejichž loktech touha uchvátí

lidská srdce strašnou závratí.

Kolikrát,

do věčnosti slova zahleděni,

synové tví v šepotu tvých šťav

předli v přísném opojení

Bohu zlatohlav!

Tak jsi kvetla, kvetla slovem božím,

za svým chlebem lopotíc se hložím,

ruce krvavé a v očích sen

království, v něž vejdou dobří jen.

Kolikrát,

otevřena dokořán,

pod kopyty armád jsi se chvěla!

Zastíněna meči se všech stran,

jako rána krvavá jsi zela.

Kolikrát

pospíchali muži od svých brázd

šturmovat a s okovanou zbrojí

bránit vlast!

Jako včely v pohněvaném roji

proti kříži kříž a s mečem ohnivým

nesli do ciziny plameny a dým.

Kolikrát,

krutí k sobě, bratr bratra bili

rozděleni evangeliem.

Ve tvých hvozdech lační vlci vyli,

o plášť chudiny se rval tvůj sněm.

Tehdá Antikrist v svém pyšném chvostu

tebou šel jak po služebném mostu

léta, staletí.

Ty však, znovu rodíc ve svém hloží

pokorné a vzdorné děti boží,

pučela jsi v nové okvětí,

v sladký jazyk domoviny,

pršící jak modrojas

nad vrchy a nad roviny.

Celá v nás,

stokrát k slunci rozkvetla jsi zas,

zraješ k ránu rádlem plodných lánů,

tancem žen ve vůni tymiánu,

modlitbou, jež se rtů uniká mi

jako pramen pod horami,

hudbou snivců, symfonií žalu

nad hrobkami žebráků a králů,

písmem moudrých, zasednuvších v radu,

melancholií mlh v listopadu,

krokem vojsk, jež putovala světem

k tvému jaru s biblí, kulometem,

kovem měst a robotnickým dnem.

A tak jdem

mrtví, živí, nezrození,

nekonečné pokolení.

Z bouřných mraků nad světem

stoupáš s námi, ostrov štěstí,

nekonečný život náš,

na němž je nám růst i kvésti,

držet stráž.

Připravila prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.