V 30. letech, obzvláště v jejich druhé polovině vznikaly a mohutněly jak oddíly tzv. Sudetoněmecké strany (SdP), tak jednotky Republikanische Wehr. Původně poslání jedněch i druhých mělo být, jak deklarovali i henleinovci, pouze ochranné. Jejich příslušníci měli chránit schůze a další akce politických stran, SdP, německých sociálních demokratů a komunistů. Postupem doby se z nich však staly ozbrojené složky. Ordneři a freikorpsáci útočili nejen proti všem, kteří se stavěli znacizovaným henleinovcům na odpor, zejména proti německým sociálním demokratům a samozřejmě i komunistům. Později ozbrojení sudeti napadali i čs. ozbrojené složky, celníky, policii , četníky, menší jednotky čs. armády, oddíly Stráže obrany státu (SOS).

Strany sílícího a krvavého konfliktu se vyhranily. Na jedné straně ozbrojení henleinovci, jejich výzbroj a munice byly německého nebo rakouského původu, propašovaná až do rukou zrádců republiky, jimiž henleinovci byli. S německými antifašisty jsme útokům henleinovských zrádců čelili, společně až do hanebného mnichovského ortelu. Připomeňme si, jaké následky pak v henleinovském prostředí čekaly německé antifašisty. Někteří z nich opustili včas republiku. Jiní byli vězněni již od doby těsně pomnichovské. Prolitá krev i mnohé zmařené životy stály a stojí mezi henleinovci a německými antifašisty.

Bylo proto pochopitelné, že němečtí antifašisté, kteří odešli z republiky dobrovolně za zvlášť výhodných podmínek, se v Německu či Rakousku nezúčastnili sjednocovacích a revanšistických akcí z Československa přesídlených henleinovců a jejich stoupenců. Naopak těmto snahám odporovali a tak se dostávali i do konfliktů se zasloužilými henleinovci, později organizovanými v tzv. sudetoněmeckém landsmanschaftu. Je však pravdou, že v Seliger–Gemeinde byli i lidé, kteří s henleinovskými nacisty nespolupracovali. Patřili též ke stoupencům W. Jaksche, který po svém návratu do Německa, vjel plně do vod henleinovské propagandy, jíž se tvůrčím způsobem zúčastňoval. V r. 1947 Československé ministerstvo zahraničí, v jehož čela stál Jan Masaryk, protestovalo proti propagandistické protičeské činnosti pana Jaksche. Americký velvyslanec na náš protest odpověděl, že cílem americké politiky vůči tzv. sudetským Němcům je, aby plně splynuli s německým prostředím. To se bohužel nepodařilo. A tak problémy se SL máme dodnes.

„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko–německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

V této souvislosti si připomeňme, že dr. Eva Hahnová, rodačka z Prahy, řadu let pracovala v sudetoněmeckých institucích, takže velmi dobře věděla, o čem mluví. Výše uvedený její výrok je mimo jiné i koncentrací její osobní zkušenosti, jíž získala ze „sudetoněmeckého“ prostředí, v němž dlouhodobě pobývala.