Zbitého a zraněného mě nechali ležet na poli a zbaběle utekli

Můj otec dostal umístění jako průvodčí vlaků do Rýmařova na severu Moravy koncem léta 1935. V Rýmařově, tehdy okresním městě se zhruba 4,5 tisíci obyvatel, byla poměrně malá česká komunita, asi 50 – 60 rodin. Byli to vesměs státní zaměstnanci. Toto okresní město mělo všechny státní instituce a jejich vedoucí pracovníci byli vesměs Češi. Střední a nižší personál byli Němci. Radnice se starostou byla čistě německá. Znalost němčiny byla pro úřední jednání nepostradatelná a většina českého úřednictva tomuto požadavku vyhovovala. Soužití v té době bylo dobré a k žádným významnějším střetům nedocházelo.

Jako desetiletý kluk jsem byl nadšen prostředím. Blízké hory, lesy, potoky plné ryb, čistý vzduch a příroda – to vše upevnilo mé zdraví. Často jsem se toulal po okolí a poznával svět. Skamarádil jsem se s chlapcem stejně starým, který bydlel se svou německou matkou a sestrou nedaleko našeho bytu. Jeho otec – Čech – byl středoškolský profesor, avšak zemřel brzy po Kurtově narození. Kurt byl chlapec živý, vnímavý a kamarádský. Učil jsem se od něho německy a on zase ode mne česky. Byli jsme nerozluční kamarádi téměř dva roky. Tím více mě udivily na podzim a v zimě roku 1937 jeho stále častější výmluvy, že nemá čas, že se musí učit, až konečně mi jednou řekl, že se se mnou nesmí stýkat, protože mu to matka zakázala.

Jarní události roku 1938 mne pak přesvědčily o tom, jak hluboko pronikla do povědomí německých obyvatel nacistická propaganda. Jednou k ránu přišel můj otec domů příšerně zbitý. Tehdy jsem poprvé uviděl, co dokáže „boxer“ v ruce německého fanatika na obličeji člověka. Vyšetřování nic neodhalilo a bylo odbyto tím, že se jednalo o obyčejnou hospodskou rvačku. Ve skutečnosti byl otec napaden, když šel domů z města, a několik hodin ležel v noci na ulici v bezvědomí, než se dobelhal domů.

Potyčky byly stále častější, a také já jsem si „užil“. Při jedné výpravě do lesa jsem potkal partu německých chlapců. To již jsem věděl, že se německá mládež organizuje v jakési odnoži turnvereinu a koná bojová cvičení v terénu. Stejnokroje, dýky a vzduchovky, zpěv bojových písní a různé soutěže se jí velice zalíbily. Jednou jsme ve skrytu pozoroval takové shromáždění ve starém kamenolomu nad městem a poznal jsem, že hlavní součástí této činnosti je nacistická propaganda. Jejich vedoucí z řad ordnerů se činil velmi aktivně.

Vracím se ke svému setkání s partou německých chlapců. Tato parta vedená tehdy osmnáctiletým mladíkem, kterého jsem znal a často vídával, si usmyslela mě vytrestat. Po úvodních nadávkách jako „tschechische Sau, Schwein“ atd. došlo na kamení. Zbitého a zraněného mě nechali ležet na poli a zbaběle utekli. Velmi těžce jsem se doplazil ke kolejím nedaleké trati. Ve večerním šeru si mě ležícího u kolejí naštěstí všiml strojvedoucí a zastavil. Dovezli mě do nemocnice, kde jsem byl ošetřen. Vyšetřování uvízlo na nedostatku důkazů. Bylo odbyto tím, že se jednalo o klukovskou rvačku. „Začal si ten Čech, který napadl našeho kamaráda,“ tvrdili všichni shodně. „Přece jsme ho museli bránit, ne?“ To, že jich bylo pět a já sám, nikoho neudivilo. No, vylízal jsem se z toho, i když nějaká ta jizva by se našla i dnes.

Oslavy 1 máje 1938 byly velkolepé. Sudetoněmecká strana zorganizovala celookresní sraz všech pravověrných Němců. Nikdy před tím, kromě vzpomínek na oslavy 1. máje v Ostravě, jsem neviděl tolik lidí pohromadě. Několik hodin pochodovali Němci, mladí, staří, zdraví i nemocní, patřičně ustrojení s vlajícími prapory městem a řvali : „Sieg heil! Heim ins Reich!“ a dokonce i „Heil Hitler!“ Tribunu sociálních demokratů na náměstí rozbili a demonstrující rozehnali. Vyklizení náměstí pak dokončila česká policie a četnictvo. Demonstrace a pochody ve dne i večer se řvoucími ordnery trvaly do květnové mobilizace. Teprve když projelo městem pár vojenských vozidel a dva lehké tanky, vše velmi rychle utichlo.

Školní prázdniny jsem v roce 1938 trávil s bratrem na jižní Moravě u příbuzných a o dění v pohraničí jsem se dovídal málo. Řeč Adolfa Hitlera v září jsem slyšel z rozhlasu a musel jsme poslouchajícím občanům aspoň něco přeložit, protože ve vsi nikdo německy neuměl. Tísnivý pocit po návratu do Rímařova koncem srpna nás již neopouštěl. Náš dům připomínal pevnost. K oknům se přisunovaly skříně se šatstvem a peřinami, hlavně na noc. Večerní pochody se zapálenými pochodněmi a řvaní ordnerů bylo stále častější. Naši muži dostali zbraně a v noci hlídali jak železniční stanici, tak i náš činžák. Policie a četnictvo byly v opevněných domech s pytli písku a kulomety, připravenými k palbě.

Nástup do školy 1. září 1938 v Bruntále, kde byla měšťanská škola, byl dramatický. Již na nádraží jsme byli napadáni německými studenty a často jsme chodili do školy s vojenskou nebo policejní asistencí. Jednoho rána, když vlak projížděl železničním viaduktem před bruntálským nádražím, jsme viděli tratoliště krve na prknech mostu, kde byl v noci zastřelen neznámým teroristou československý voják, střežící viadukt. Bezprostřední nebezpečí smrti na nás děti dolehlo velmi tvrdě. Nebezpečí války znásobené mobilizací hrozilo každým dnem. Mobilizační povinnost zmenšila německé nebezpečí, ale nenávist těch, kteří zůstali, se nezmenšila, spíše naopak. Čekali jsme to nejhorší a byli připraveni na všechno.

Na ten den, kdy jsme kolektivně poslouchali projev prezidenta dr. Edvarda Beneše, nezapomenu nikdy. U jediného radiopřijímače byla shromážděná celá česká komunita nádražáků. Venku procházeli skupiny Němců se zapálenými pochodněmi a řvaly nám pod okny „Raus mit den Tschechen!“ „Heim ins Reich!“ „Heil Hitler!“ atd.

Byla noc. Poslední vlak odjížděl kolem 22. hodiny. Již jsme nečekali na nic. Matka nám sbalila nejnutnější šatstvo a většina žen a dětí odjížděla z domova do vnitrozemí. Muži zůstali na svých místech posíleni policisty i četníky až do příchodu wehrmachtu. Báli jsme se, jestli se nám otec vrátí. Mnichovským aktem se však situace uklidnila natolik, že již k žádným excesům nedocházelo. Všem požadavkům německého obyvatelstva bylo vyhověno. Češi byli vystěhováni. Jejich byty a domky obsadili Němci. Vzali si, co se jim hodilo. Otec zachránil nezbytný nábytek, který měl možnost jako železničář poslat vagónem. Civilní obyvatelé, zejména na vesnicích, to měli podstatně horší, protože zachránili často jenom to, co unesli na zádech.

Na závěr chci uvést několik vzpomínek na náš život v pohraničí. V Rýmařově nás do jednotřídní obecné školy s českým vyučovacím jazykem chodilo asi třicet dětí. Třída byla umístěna v sále místního českého hostince s názvem Národní dům. Třída byla vybavena tabulí a několika prastarými lavicemi, zvanými „škamna“. Od výčepu byla oddělena pouze tenkou dřevěnou stěnou se sklem. Žáci byli rozděleni po lavicích podle postupných ročníků 1. až 5. Obecné školy. V tomto sále se odbýval veškerý kulturní a společenský život české komunity. Podmínky to byly tvrdé a lze jenom poděkovat panu učiteli Ferdinandu Bartákovi za jeho obětavost a vlastenecké úsilí. Rýmařovští nacisté na něj nezapomněli a na základě jejich udání byl za okupace zatčen a umučen v koncentračním táboře Mauthausen. Dnes je po něm v Rýmařově pojmenována jedna ulice.

Německá komunita měla zcela jiné podmínky. Měla k dispozici v okresním městě velkou školu, jak obecnou, tak měšťanskou. Dále bylo v místě reálné gymnázium, církevní škola a odborná textilní škola s německým vyučovacím jazykem. Na vesnicích byla pouze síť německých škol a pokud tam žili Češi, museli své děti posílat do okresního města. Měšťanská škola s českým vyučovacím jazykem byla v Bruntále, kam jsme všichni ze širokého okolí dojížděli. Lze tedy konstatovat, že německé obyvatelstvo mělo veškeré výhody a nebylo nijak omezováno. Ve městě fungovaly mnohé německé spolky a korporace. Sportovní, hudebné i divadelní život zde jenom kvetl. Spolužití Němců s Čechy bylo slušné a dokonce až do roku 1935 s námi chodilo několik německých žáků do české školy. Pak teprve začala působit nacistická ideologie Konráda Henleina, živená Hitlerovým nacismem. My děti jsme se o tyto věci příliš nezajímaly, a tím hůře na nás dopadla tvrdá realita Mnichova, který byl začátkem poroby našeho národa.

Toto je stručný popis událostí a názorů mých a mé rodiny, která byla v roce 1938 vystěhována z domova. Vím, nejsou to nijak zvlášť dramatické zážitky, ale jsou pravdivé a nezkreslené žádnou nacionální nenávistí. Mám v Německu celou řadu přátel, se kterými si pravidelně dopisuji a které navštěvuji. Vzájemně si sdílíme radosti i starosti, které život přináší. Jsme zkrátka lidé!

František Viktora, tehdy Rýmařov