Zažil jsem bezpočet nejenom nadávek do českých sviní, ale také bití

Jsem pamětníkem událostí, jež spoluvytvářely vývoj česko – německých vztahů v naší zemi v posledních zhruba 60 letech. Také jsem aktivním účastníkem hnutí odporu vůči hroznému zlu, jež postihlo a nadlouho poznamenalo nejen naši, ale i další generace – hnutí odporu proti dvěma despociím.

Ve svém mládí jsem žil s rodiči ve dvou moravských pohraničních městech: ve Znojmě (to je mé rodiště) a pak v Rýmařově. Velmi dobře si pamatuji, že zde Češi a Němci žili v dobrých a přátelských vztazích. Moje rodiče mluvili dobře německy. Od chlapeckých lez mi zůstalo v paměti, jak se moje maminka srdečně zdravila často po ránu „guten Morgen“ (mně se to zafixovalo trochu zkomoleně a z dialektu jako „gmorn“) a někdy se zastavila na kus přátelské řeči se sousedy. Smíšená manželství nebyla také nic neobvyklého (také můj strýc měl takové). V lednu 1938 jsme se stěhovali do Rýmařova, kam byl otec přeložen. Také zde byly mezi Čechy a Němci dobré vztahy. Musel jsem zde pokračovat na německé Oberrealschule (česká střední škola v blízkosti nebyla, na vydržování na studiích na české škole v jiném městě neměli rodiče peníze). Zpočátku bylo vše dobré i zde, skamarádil jsme se i s německými spolužáky. I v městě byly dobré vztahy.

Kardinální obrat v chování Němců nastal po anšlusu Rakouska v březnu 1938. Demagogická propaganda Konráda Henleina slavila triumfy. Naprostá většina německých obyvatel u nás byla doslova zfanatizována, nacistická strana sudetských Němců SdP (Sudetendeutsche Partei) nabývala na síle jak co do kvantity, tak co do troufalosti akcí vůči našemu státu i co do nenávisti vůči českému obyvatelstvu v pohraničí. Čím dál tím víc mohutněl na jejich demonstracích sborový křik (nápisy na transparentech): „Heim ins Reich! – čímž volali po rozbití našeho státu a připojení Sudet k nacistickému Německu. Organizovali ozbrojené bojůvky (zbraně jim byly pašovány z Německa), jejich ordneři se dopouštěli vůči Čechům násilností. Hned po začátku září 1938 jsem musel přestat chodit do německé reálky, bylo to pro mne už nebezpečné. Zažil jsem bezpočet nejenom nadávek do „českých sviní“, ale také bití. Na škole jsem měl jediného německého příznivce, byl však z jiné třídy, byl přesvědčený sociální demokrat, nesouhlasil s nacismem a sám prožíval své. Jak víme, sudetští Němci ve svém nacistickém fanatismu dělali dobrou a věrnou službu Hitlerovi ke společnému cíli: rozbití naší republiky a připojení sudetského území k reichu.

Byl jsem s rodiči mezi těmi, co museli utíkat z pohraničí začátkem října 1938. Odjížděli jsme posledním vlakem jen s nejnutnějšími věcmi. Většina Čechů zde musela zanechat veškerý svůj majetek, nebyl ani čas, ani prostředky ke stěhování věcí. Situace se stala nebezpečnou, na mnoha místech docházelo k násilnostem vůči Čechům.

Druhou světovou válku a zčásti i první vyvolali Němci a nesou plnou odpovědnost za následky, zejména té druhé, která rozsahem hrůz ďábelské nelidskosti byla nejhroznější válkou v historii lidstva.

Do našeho povědomé se zaryly dva výhružné pojmy: „Lebensraum“ a „Endlösung“. Mladší generace už asi neznají obsah těchto pojmů, týkajících se naší existence. Náš národ nejen že byl urážen, ale v případě vítězství nacismu bylo v plánu „konečné řešení“ – tzn., že by byl odsouzen k národnímu i fyzickému vyhlazení (konkrétně: „kteří se dají poněmčit, ty poněmčit, ostatní vyvézt na Sibiř!“). Motiv k tomu: Němci potřebují pro sebe „životní prostor““!

Je k politování, že u zrodu té druhé války stáli jako důležití spolutvůrci přípravy válečného konfliktu a spolutvůrci následných zločinů na našem národě sudetští Němci, i mnozí ti, kteří zůstali v protektorátu. Jistě, mladší generace na tom všem nenesou vinu. Nicméně tíha viny jejich otců a dědů doléhá i na ně. I na nich spočívá ještě díl práce na mravní očistě od minulého zla.

Ing. Bohumír Kuba, tehdy Rýmařov