Zamyšlení k vánočnímu proslovu Bernda Posselta

5. 1. 2021

Tak za prvé: Odsun / transfer nebyl vyhnáním, nebyl etnickou čistkou, ale byl výsledkem celkového chování Němců v této válce a především na východ od Reichu, když postupovala nadřazená germánská rasa do prostoru obývaných Slovany – nižší rasou. Odsun československých Němců z naší obnovené republiky vznikl z podnětu britského politika Neville Chamberlaina, který byl hořce zklamaný následnou Hitlerovou věrolomností, kdy Chamberlain přišel s myšlenkou budoucího sestěhování německých minorit do jejich národní majority, „aby budoucí podněty nesvárů a válek byly definitivně a natrvalo vyřešeny“. Postupně tuto myšlenku převzal Anthony Eden – ministr zahraničí Velké Británie, a premiér Winston Churchill za souhlasu Roosevelta i Stalina. Výsledkem byla pařížská konference konaná začátkem srpna 1945, kde bylo jednoznačně o odsunu / transferu rozhodnuto, a to přímo v jeho prováděcí rovině.

     Čili to nebylo rozhodnutí prezidenta Eduarda Beneše a netýkalo se jen Československa, ale i jiných zemí, které měly na svých územích německé menšiny – bylo to Polsko, Jugoslávie i Maďarsko a Rumunsko. Toto odsunutí bylo mezinárodní záležitostí pod kontrolou Mezinárodního červeného kříže a prováděno z rozhodnutí vítězných mocností. A toto německé spolky rády nepřiznávají a všechnu „vinu“ hází s podporou nových kolaborantů na hlavu Beneše.

     Přiznejme si, že v prvních dnech po osvobození docházelo k různým osobním excesům, které byly označovány jako divoký odsun. Ale nezapomínejme (a to bývalí českoslovenští Němci velice rádi zapomínají), že v roce 1938 Němci skutečně vyháněli Čechy z českého pohraničí, což bylo doprovázené psychickým tlakem a s fyzickými důsledky, které v několika stovkách končily vraždami českého obyvatelstva. To bylo opravdové vyhánění a skuteční svědci těchto událostí stále ještě žijí a tyto činy si dobře pamatují. Vyhánění Čechů v roce 1938 bylo organizováno z Berlína, ale excesy jednotlivců těsně po válce – tzv. divokého odsunu, byly skutečně záležitostí pouze jednotlivců a v žádném případě se nejednalo o organizovanou záležitost vlády obnovovaného Československa, která byla sice formálně vytvořena na jaře 1945 v Košicích, ale která řádně začala pracovat v této záležitosti až od konce léta 1945. Tento pak řízený transfer vládou se nazývá „řádný odsun“ a jeho průběh trval až do konce roku 1946. Ten byl Červeným křížem hodnocen jako humánní záležitost. Přesto divoký a řádný odsun byl dříve „důslednými“ Němci hozen společně do jednoho pytle a je, jak je vidět z projevu Posselta, nazýván etnickou čistkou. Velice se mýlí – i ta se vyskytovala v této válce, ale prováděná německými vojáky na území dnešní Ukrajiny a Bílé Rusi – na slovanském obyvatelstvu jako u nižší rasy. V Čechách byly vypáleny Lidice a Ležáky a na Moravě Javoříčko, ale v západních částech bývalého Sovětského svazu se to týkalo skoro každé ukrajinské a mnohé běloruské vesnice – dospělé a děti nahnali Němci do stodoly a tu zapálili a veškeré potraviny včetně domácího skotu brali s sebou. To byla skutečná „etnická čistka Slovanů“, a týkala se třiceti milionů obětí, o které se dnes vůbec nemluví.

     Odsun německých menšin probíhal organizovaně a pokud možno humánně za daných omezených podmínek v letech navazujících na válkou značně poškozených územích a byl prováděn v souladu s představiteli okupačních zón poraženého Německa. Z Československa byli do odsunu zařazováni ti Němci, kteří se zřekli československého občanství a kteří se dobrovolně hlásili k občanství říšskému. Tak si to, pane Posselte, konečně zapamatujte – vy jste to přece nezažil.

 Za druhé: Často se v proslovech pana Posselta mluví o „sudetském kmeni“, o „sudetském lidu“ jako etnické skupině, ale to je holý nesmysl, který vytváří Posselt opět bez dostatečných historických souvislostí a argumentů. My Češi jsme byli nacistickými pohlaváry připravováni na vysídlení až na Sibiř za Ural, ale o tom pana Posselt asi nemá ani páru. Bylo tomu tak a argumentovalo se nacistickými pojmy jako „uvolnění prostoru Čech pro germánskou rasu“ – a s tímto přesidlováním se také skutečně začalo. To asi také Possselt neví: Nevenkovsko, Brdy, prostory českomoravského pomezí vyklízené pro budoucí německé obyvatelstvo. Těch odsunutých, jak on říká „vyhnaných“, bylo na sto tisíc českých obyvatel, aby se kontinuita slovanského osídlení území – které bylo za protektorátu nazýváno Böhmen und Mähren – roztrhala a snáze do budoucna mohla germanizovat. Tyto skutky byly i přehodnocovány na norimberském soudu s válečnými zločinci a za to byli souzení Němci. O tom se píše v literatuře od autorů – přímých účastníků těchto procesů – Heydeckera a Leeba a českého generála Ečera a mnohých dalších. Ať si to laskavě přečte a nekáže své profesní lži.

Za třetí: B. Posselt se zmiňuje také o pochodu smrti brněnských Němců. Nechť si sežene materiály od českého historika prof. PhDr. Vojtěcha Žampacha, CSc., který se této záležitosti věnoval řadu let a uváděl pravdivě příčiny rychlého rozhodnutí bývalého Revolučního výboru města Brna provedené na konci května 1945, když hrozila silná nespokojenost a bouře Brňanů s chováním střední vrstvy německého obyvatelstva, které odmítalo účast na úklidových akcích. Na vytvoření prolhané legendy se podílel i bývalý poslanec německé sociální demokracie v československém prvorepublikovém parlamentu – Wenzel Jaksch. Ten se v Anglii zásadně rozešel po stránce spolupráce s Benešem, do republiky se nikdy nevrátil a celou legendu postavil na zavádějících výpovědích některých účastníků toho vysídlení. Je skutečností, že situace v Brně vyžadovala urychlené řešení a záležitost vysídlení nebyla dostatečně a dopředu organizačně řádně projednána, ale probíhala zásadně humánně. Za pochodu došlo z nedostatku léčiv a hygienických prostředků k hromadnému výskytu úplavice a v důsledku těchto onemocnění a vyčerpání některých starých osob došlo k postupnému úmrtí přes 450 osob a jejich pohřby jsou doloženy v pohřebních knihách obcí, kudy se procházelo. Ale německá prolhaná legenda praví o hromadných zabitích ranou z pistolí do týla na tisícovkách pochodujících a popis celkového pochodu byl přirovnáván ke skutečným „pochodům smrti“, ale které prováděly organizační složky německých koncentračních táborů – přesuny vlaky a nakonec pěšky, a to před blížící se postupující válečnou frontou, aby se zamaskovaly podmínky, v jakých byly vedeny tyto tábory. Tento scénář skutečných pochodů smrti se stal předlohou k vytvoření prolhané legendy, na které měl Wenzel Jaksch svůj rozhodující podíl.

Za čtvrté: Zcela pravidelně mluví Posselt o „sudetské etnické skupině“. Je to naprosto bludné tvrzení, které vyvrátila řada odborníků. Především z pohledu Německa: Všechny minority, které byly sestěhovány do německých okupačních zón, byly postupně sloučeny do jediné skupiny, která dostala název „|sudetská“. Ze skutečného sudetského území, které bylo v hraničních oblastech Liberecka, si vytvořili Němci tzv. kmen, který se skládal z Němců nejen z Československa, ale také z Polska, Maďarska a Rumunska, a toto vše jen proto, že Československo bylo pro německé snahy tím nejslabším politickým článkem, který byl následně dál rozdělen dokonce na dva státy. (Zatímco dva státy německé se spojily, slovanské státy byly rozdrobovány s podporou právě německých snah. To je ale zajímavé, co?) Z našeho pohledu v Čechách máme etnografické skupiny: na Domažlicku Chodové, na Moravě Hanáci, Valaši a na severu Slezané. Landsmani ale neodlišili jednotlivé německé národní minority, ale vše opět spojili do jednoho pytle a nazvali sudetskými Němci – naprosto bez rozlišení z etnografického pohledu, a s těmito pojmy nyní se argumentuje a bourají se seriózní závěry etnografů, entologů a historiků. A vše se hází na hrb České republice.

     Pan Posselt působí dojmem neustále ublíženého z jakéhosi etnického zločinu spáchaného Československem. Ale zároveň si ve svém hodnocení vůbec neuvědomuje minulost nacistického Německa počínaje třicátými léty od nástupu nacismu, vyhlášení doktríny o nadřazenosti německého národa nad ostatními státy Evropy a především nad nižší rasou Slovanů, vyprovokování této války – násilí za násilím. A po skončení války je najednou snaha rozmělnit tyto útrapy a důsledky a povinnosti poraženého státu na všechny okolní země a především na současnou Českou republiku. Toto jednání na úrovni německých spolků a jejich představitelů právě nestaví mosty přátelství, o kterých se tak často jenom mluví.         
 

Jaroslav Bukovský, signatář Platformy „Vraťme vážnost ČSBS“, OV ČSBS Plzeň

Přišlo e-poštou