Začátek Velké vlastenecké války Sovětského svazu

Fašistické Německo porušilo Smlouvu o neútočení a 22. června 1941 zasadilo nenadále a bez vypovězení války Sovětskému svazu mimořádně mohutný úder. K provedení plánu Barbarossa shromáždilo u západních hranic Sovětského svazu téměř 200 divizí (včetně 33 tankových a motostřeleckých) a čtyři letecké armády. Kromě nich tam byla vojska, která na východ vyslalo Maďarsko, Itálie, Finsko a Rumunsko. Tyto útočné síly čítaly téměř čtyři miliony mužů. Sovětský svaz měl v pohraničním pásmu něco přes milion mužů, jeho vojska však byla rozptýlena mezi Severním ledovým a Černým mořem. (A. Axel, Válka a Stalin, NV2009, s. 83)

V téže noci začaly aktivně působit německé diverzní skupiny vyslané na sovětské území. Již v první hodině války byl vysazen do týlu paradesantní pluk Brandenburg se zvláštním posláním. Jeho vojáci a důstojníci, záškodníci nejvyšší úrovně, rozdělení do mnoha skupin, zahájili rušení spojení a likvidaci velitelského sboru Rudé armády. Během noci naváděli německá letadla na umístění sovětských jednotek, šířili šeptandu a přijímali všemožná opatření k vyvolávání paniky a zmatku. Německé letectvo uskutečnilo hromadné nálety na letiště, železniční křižovatky, uskupení sovětských vojsk v pohraničním pásmu, zvláště na Minsk, Kyjev, Oděsu a Murmansk.

Fašistické dělostřelectvo provedlo hodinovou dělostřeleckou přípravu na pohraniční opevnění, na prostory rozmístění předsunutých armád, svazků a útvarů pohraničních vojsk. Po skončení dělostřelecké přípravy přešlo do útoku pozemní vojsko a rozpoutaly se boje na frontě od Baltu po Karpaty a Černé moře.

Německá armáda byla na začátek války lépe připravena, vycvičena, vyzbrojena a také psychologicky lépe připravena. Měla bojové zkušenosti s vítěznou válkou v Evropě. Také německý generální štáb i štáby vojsk pracovaly v té době lépe. Němci měli přednost ve všech směrech. Účinnost nenadálého napadení spočívala také v tom, že pro obránce byla překvapivá šesti až osminásobná převaha útočících na rozhodujících směrech. Nečekaná byla i měřítka soustředění německých vojsk a tím i síla jejich úderu.

„Před úsvitem 22. června,“ uvádí Žukov ve svých pamětech, „byla ve všech západních příhraničních okruzích narušena spojovací síť mezi vojsky. Štáby okruhů neměly možnost rychle předat své rozkazy. Předtím shozené diverzní skupiny ničily spojovací sítě, zabíjely spojaře a útočily na velitele. Radiovými prostředky nebyla značná část vojsk okruhů vybavena. “

Velké síly hitlerovců včetně podstatné části tankových svazků, soustředěné na směrech hlavních úderů, měly značnou převahu nad sovětskými armádami krytu. Na křídlech Severozápadního a Západního frontu, kde zasazovala úder německá vojska skupiny armád Mitte (Střed), se na čtyři sovětské střelecké divize, jež se vysouvaly ke státní hranici, vrhly tři tankové, dvě motorizované a deset pěších divizí německých. Vzhledem k početní převaze se podařilo vojskům skupiny armád Nord (Sever) a Mitte do večera 22. června postoupit do hloubky 30 a místy až 50 kilometrů.

Za tři týdny války dosáhl nepřítel velkých operačně-strategických úspěchů. Pozemní vojsko za podpory letectva, jež bylo pánem ve vzduchu, vyhrálo pohraniční bitvy, způsobilo sovětským vojskům prvního strategického směru těžkou porážku a postoupilo na severozápadním směru o 400 - 450, na západním 450 - 600 a na jižním směru o 300 - 350 kilometrů.

Sovětský vojskový operační týl pracoval ve složitých podmínkách. Jeho útvary neměly plný stav a potřebné množství automobilů. Při narušeném řízení a bez spolehlivého spojení s vojsky nemohlo plnit své úkoly. Hned na počátku války měly bojující armády nedostatek střeliva, pohonných hmot a dalšího materiálu, ačkoli ve skladech a na základnách v pohraničním pásmu byly postačující zásoby…

O čem referovali Hitlerovi představitelé vojenského velení, se dá přesně zjistit na základě deníku náčelníka generálního štábu pozemních vojsk generála Haldera. „Útok nepřítele zaskočil... Jeho vojska v pohraničním pásmu byla rozptýlena na širokém území. Ochrana hranic byla celkově slabá. Taktická neočekávanost vedla k tomu, že odpor protivníka v pohraničním pásmu byl slabý a neorganizovaný. V důsledku toho se nám všude podařilo obsadit mosty přes vodní překážky a prorazit pohraniční pásmo opevnění v celé hloubce. Po počátečním ztuhnutí vyvolaném neočekávaností útoku přešel protivník k aktivní činnosti. Po příznacích operativního ústupu není ani stopy…

Dvanáctý den války ovládala válečná nálada celé Německo. Goebbels blahopřál pateticky soukmenovcům k novým vítězstvím, s jásotem oznamoval stále nová a nová jména míst, která obsadila německá armáda. V Hitlerově hlavním stanu rovněž vládla sváteční nálada. Všichni byli přívětiví a usměvaví. K führerovi vzhlíželi s velkou úctou. Jak by ne, vždyť je to vítěz nad Francií, Polskem a téměř pokořitel Ruska!

3. července si Halder do svého deníku poznamenal: „Celkem lze nyní už říci, že úkol zničení hlavních sil ruské pozemní armády před dosažením západní Dviny a Dněpru je splněn. Východněji se můžeme setkat pouze s odporem jednotlivých skupin, jež s ohledem na jejich počty nemohou vážněji překážet pohybu německých vojsk. Proto nebude přehnané říci, že kampaň proti Rusku byla vyhrána během 14 dní. Samozřejmě vyhráno ještě není.“ (VI. Karpov, Maršál Žukov, Ottovo nakl. 2012, s. 182.)

Hitler na poradě 4. července prohlásil: „Celou dobu se snažím vžít do postavení protivníka. Prakticky válku už prohrál. Je dobré, že jsme rozdrtili tankové a letecké síly Ruska již v samém začátku. Rusové je již nedokážou obnovit.“ Hitler pak 11. července podepsal direktivu č. 32. Tato direktiva stanovila operativní úkoly wehrmachtu po ukončení plánu Barbarossa. Předpokládalo se, že po rozdrcení vojenských sil Ruska mohou být před ozbrojené síly na podzim 1941 a zimu 1941/42 postaveny následující strategické úkoly: ze Zakavkazska vrhnout mechanizovaný expediční sbor na Írán a Irák, zablokovat západní vstup do Středozemního moře; v severní Africe obsadit Tobruk a zaútočit na Suezský kanál. Direktiva č. 32 byla harmonogramem globálního blitzkriegu. Po vyřešení anglické otázky bude odstraněn anglosaský vliv v Severní Americe. USA a Kanada měly být napadeny masivními výsadky ze základen v Grónsku a na Islandu. Tento útok se plánoval ve fázi, kdy bude dosaženo všech jeho výchozích bodů. J. Skála uvádí, že plán byl míněn smrtelně vážně. (J. Skála, Dějiny psané kuráží, Orego 2005, s. 16.)

Na rozdíl od plánování světovládných zítřků se však vytvářela reálná situace. Skutečnost byla taková, že skupina armád Mitte utrpěla v bojích u Smolenska velké ztráty. Na svém pravém křídle měla zaostávající skupinu armád Süd. Sovětská vojska Jihozápadního frontu ohrožovala týl postupující skupiny armád Mitte a mohla jí zasadit citelný úder.

Tak se před führerem objevily reálné problémy, které avizovaly, že sázka na bleskový úder nevyjde. Ve všech variantách východní kampaně, které se zpracovávaly před začátkem války, se požadovalo nedopustit ústup Rudé armády do hloubky území Sovětského svazu. Všechny armády měly být obklíčeny a zničeny před hranicí danou Dněprem. K tomu však nedošlo. 19. července vydal Hitler rozkaz č. 33 - první rozkaz od podepsání plánu Barbarossa. V souladu s touto direktivou se dočasně pozastavoval útok skupiny armád Nord.

Výňatek z knihy „Velká vlastenecká válka sovětského lidu, autor PhDr. Václav Šůstek, CSc.