Moje pravda, Slobodan Miloševič X
(Moje pravda, integrální text projevu před “Mezinárodním trestním ribunálem“ v Haagu ve dnech 31. srpna a 1. září 2004, vydavatelství Le Oerjus, Association Vérité et Justice, z francouzštiny přeložil Jiří Řezníček, celý dokument je na našem webu, ceskenarodnilisty.cz, který jako první v ČR přinesl jeho celý text)
Role Vatikánu
(Pokračování)
O povaze této tajné aliance, prof. Smilja Avramov píše ve své knize Opus Dei: „I když tři žhaví katolíci - Brzezinsky, Casey a Walters - připravovali terén pro alianci majíce na zřeteli imperativy římského katolicismu, přesto, že prezident Reagan jmenoval na nejeminentnější posty své administrativy katolické aktivisty, jako Alexander Haig, jehož vlastní bratr byl biskup, bylo by mylné tvrdit, že římskokatolické náboženství bylo rozhodujícím faktorem v politice Spojených států té doby. Americká administrativa neviděla v této alianci výraz religiosity, ale moc církve jako instituce v kontextu reálné politiky. Washington instrumentalizoval Svatou stolici stejným způsobem, jakým se chtěl pokusit o něco později instrumentalizovat islám. Pomocí této aliance byla remodelována geopolitická mapa světa a změněn styl politiky utvořením nového politického bloku, agresivního a klerikálního, který se měl stát rozhodujícím faktorem v zahraniční politice Spojených států a měl nejzhoubnější důsledky pro Jugoslávii“.
Projevy klíčové role Svaté stolice v těchto planetárních změnách jsou také potvrzeny Michaelem Gorbačovem, který prohlásil v italských novinách La Stampa z 3. března 1992: „Nic z toho, co se děje ve východní Evropě v těchto posledních letech, by nebylo možné bez účasti papeže Jana Pavla II. Tedy v těchto posledních letech ve východní Evropě byla zadušena v krvi Jugoslávie, stát, jehož vytvoření se Vatikán snažil předejít během první světové války a na jehož zničení se podílel - s nesmírným krveprolitím, které z toho vyplynulo - podporou Hitlera, ustašovského státu během druhé světové války. Politika Vatikánu vůči Srbsku byla utvářena tak, jak ji vidíme z citovaného dopisu, od r. 1914. Dokonce před vytvořením Jugoslávie.
Po vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v r. 1918, tento multikonfesní stát byl považován za hlavní překážku pronikání katolicismu na východ. Balkán byl v očích Vatikánu prioritní misionářskou oblastí. Takto politika Jana Pavla II. vůči Jugoslávii a jugoslávská politika církve katolické vůbec, pod tímto pontifikátem představují konečnou fázi procesu rozbití Jugoslávie. Přeskočím sérii příkladů a schůzí, které to potvrzují, v r. 1991 a 1992, ale vyjádřím to v textu, až jej budu diktovat, protože čas, kterým disponuji mi neumožňuje citovat vše, co je třeba.
Po uznání Slovinska a Chorvatska, potom Bosny-Hercegoviny, Vatikán přijal náhle politiku pacifistickou, která od r. 1994 naznačovala přání papeže navštívit Záhřeb, Bělehrad a Sarajevo. Vatikánská diplomacie neodsoudila vyhnání Srbů s území, kde žili po staletí, v Chorvatsku během operací „Blesk“ a „Bouře“. Připomínám vám tedy, že lord Owen kvalifikoval operaci „Bouře“ jako nejrozsáhlejší etnickou čistku v bývalé Jugoslávii.
Vatikán sám kvalifikoval tyto akce jako „převzetí území“ i přesto, že tato území byla osídlena Srby po mnoho století.16. října 1995 papež prohlásil, že „v jistých situacích není vyloučeno použití síly, je-li to nezbytné pro ochranu legitimních práv lidu“. V takových situacích se mělo jednat o „zákroky humanitní“, určené k záchraně lidských životů. Ale při té příležitosti žádné lidské životy ohroženy nebyly tím méně, protože nebylo útoků vycházejících z území Krajiny pod ochranou OSN. Na rozdíl, například, od zóny Srebrenica, rovněž chráněné, kde se útoky násobily během všech těch let, způsobujíce devastaci stovek srbských domů, jejichž obyvatelé byli podřezáni.
Jeden kazatel americké armády na penzi plukovník Bigler v Pittsburgu prohlásil v lednu 1999, že Vatikán byl odpověden za všechna neštěstí, která zasáhla jugoslávský prostor a že osobně viděl bankovní výpisy účtů Vatikánu dokazující, že katolická církev spolu s německou vládou destabilizovaly Jugoslávii a uvrhly ji do desítky let krvavého chaosu. Bigler tvrdí, že Vatikán vydal desítky milionů dolarů ve prospěch separatistů v Jugoslávii a že katolická církev byla vysoce aktivní v tom, co se dělo v Chorvatsku a Slovinsku.
Je notoricky známo, že Vatikán a jeho tisk podporovaly manifestace Albánců v Kosovu a v Metochii v r. 1989. Arcibiskupové v Lublani a Záhřebu působili stejně. A během své návštěvy v Albánii v r. 1994 papež podpořil požadavky albánských secesionistů v Kosovu-Metochii. Papež byl první, který žádal energickou akci proti Srbsku v r. 1998, než se retransformoval v pacifistu. Nejdříve 30. března 1999 svoláním velvyslanců členských států NATO a Rady bezpečnosti, potom 1. dubna, kdy poslal dopis Clintonovi, kde ho prosil, aby zastavil bombardování během velikonoc. Vidíme-li všechny aktivity Vatikánu vůči rozbití Jugoslávie, uvědomíme si, do jaké míry je pontifikální poselství z 12. března 2000 falešné. Papež tehdy prohlásil: „Nemůžeme nepřiznat zradu evangelia spáchanou našimi bratry, zvláště během druhého tisíciletí. Uznání minulých omylů vede k probuzení našeho svědomí a nutí nás činit kompromisy v přítomnosti“.
Zmiňuje tuto pontifikální prosbu o omluvu hříchů katolické církve, prof. Smilja Avramov, v jeho citované knize str. 170-171, odmítá kritické reakce, které vyvolala. Zdůrazňuje zvláště slova holandského katolického myslitele Leo Lindekera: „Papež vyjádřil svá politování nad tím, co bylo učiněno v minulosti, ale není vůbec známky, že by chtěl změnit své nynější chování.“
Pokračování