Tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL) se skládá ze tří „názorových společenství“, a to z Ackermann–Gemeinde (AG), Seliger–Gemeinde (SG) a z Witikobundu. Velká většina našich překladových článků pochází ze „Sudetendeutsche Zeitung“ a „Sudetenpost“. Tentokrát však níže uvedené články jsou z „Witikobrief“ (ze srpna 2019), který je orgánem Witikobundu (W). Ano, víme, že toto názorové společenství je v rámci SL nejradikálnější, že po léta, asi až do počátku druhého desetiletí 21. století, udávalo tón celému SL. Mocenské vztahy uvnitř SL se kolem roku 2015 změnily. Nejpočetnější a nejvýznamnější složkou SL se stala Ackermann–Gemeinde a Witikobund je v rámci SL opozici.

Zatímco AG a SG mluví „diplomatickou řečí“ a zastírají často i své základní úmysly, W se vyjadřuje stále otevřeně a tvrdě. Chceme–li znát skutečné úmysly SL, je dobré se seznámit i s prohlášeními a činy W. A to tímto činíme. Předpokládáme, vážení přátelé, kteří naše tiskoviny léta sledujete, že si sami bude moci poskládat na základě dřívějších i současných informací z tzv. sudetoněmeckého tisku, z prohlášení představitelů SL a jejich kroků, celkový obrázek „politiky a cílů“ SL. Celá desetiletí v nás vzbuzují obavy. Zvláště v současnosti bychom měli pozorně sledovat aktivity SL. Slušně řečeno, těžko je lze považovat za přátelské, spíše naopak.

V nedávné době dochází k nepřímé či dokonce k otevřené podpoře politiky SL i některými ústavními činiteli SRN. V tomto směru zvlášť vyniká Horst Seehofer, dřívější předseda bavorské zemské vlády, patron SL, a nynější spolkový ministr vnitra. Dokonce se, v některých zvlášť významných otázkách, které se týkají SL, angažuje i A. Merkelová, německá kancléřka. Jsme přesvědčeni, že v nejednom případě bychom mohli její jednání, ale i dalších německých politiků, označit za nežádoucí vměšování do našich vnitřních záležitostí.

Vlastenecká česká scéna naproti tomu trpí jak rozdrobeností, tak i nedostatkem potřebných informaci. Ani tzv. investigativní novináři nepíší o politice SL. Té se vyhýbají i média hlavního proudu, pokud o SL nepějí přímo chvalozpěvy. Nacházíme se ve fázi přepisování českých dějin, zejména historie česko–německých vztahů. Pravda pláče, „nové pohledy“ na naši minulost jsou nám stále silněji vnucovány. Pakliže z pravdy se nemá stát lež a ze lži pravda, musíme na každou lež dát pravdivou odpověď. Zatím příslušné české ústavní orgány tak činí pouze občasně a nahodile. Dočkáme se toho, že budou běžně plnit své ústavní povinnosti? Věřme v to! Přiložme však sami ruku k dílu a hajme pravdu, jak nejlépe umíme!

Witikobund nerezignuje. Jeho zástupce předsedy – Hans Slezak, nejenže poslal petici do Bruselu , ale vyvolal i akci proti změnám stanov „Sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL). Napřed něco o bruselské politice. Jedná se opět o odporných Benešových dekretech a zproštění viny zákonem ze dne 8.5.1946. Odporují základním právům Charty EU, která získala na autoritě Lisabonskou smlouvou v r. 2009.

V minulosti byly zmařeny naděje jiných skupin obětí. Tak na příklad se obrátili na Brusel dva maďarští občané s peticí o návratu maďarského majetku na Slovensku. Přestože to zpočátku vypadalo nadějně, Brusel petici zamítl. Více o tom se již nemluvilo. Zřejmě i proto, že SL a jeho předseda, B. Posselt, který v Bruselu pobýval, se o tuto záležitost ostentativně nezajímal.

Odpůrců restitucí se opírají o zásadu „nulla poena sine lege“ (žádný trest bez zákona“). Zakazuje zpětné působení zákonů podle Všeobecné deklarace lidských práv OSN. Ve skutečnosti tato deklarace ještě neexistovala, když byly vydány Benešovy dekrety. O tuto zásadu se vůbec nikdo nestará v případě německých zájmů.

I kdyby petice ztroskotala, je cenná, protože připomíná zásadní otázky, které vedení SL jsou již delší dobu lhostejné. Pan Miksch obvinil dokonce krajana Slezaka v přestoupení jeho kompetencí s odůvodněním, že za domácí politické otázky odpovídá pouze SL. Co to je za drzost, když většina vyhnaných nechce mít se SL nic společného. Poté vyslovil mínění, že vůči našim vyhnancům se má přistupovat politicky a ne juristicky. Sudetoněmečtí „pěšáci“ nejsou však tak neinformovaní, aby nevěděli, že všechny pozice byly vzdány právě na politické frontě!

Grémia EU budou vyzvána, aby přiměla Českou republiku a Slovenskou republiku ke stažení stále platících zákonů a dekretů, které EU Chartě o základních právech, čl. 11 a 17, jakož i článku 21, odporují, protože ještě dnes jsou maďarské a sudetoněmecké národnostní skupiny diskriminovány…

My, podepsaní pod touto peticí, jsme tak jako dříve těmito zákony a dekrety diskriminováni a oloupeni. Žádáme Evropský parlament a Evropskou komisi, aby Českou a Slovenskou republiku přiměly zrušit tyto zákony a dekrety a tak ukončit diskriminaci naší národnostní skupiny.

Pro orientaci je k petici přiložen výtažek z Charty EU, týkající se základních lidských práv. Na samém závěru petice je uvedena věta: Pan Posselt je jako náhrobní deska na SL.

Witikobund se ujal hájení práva. Tento cíl nás spojuje s Clausem Schenkem, hrabětem Stauffenbergem, a spolu s ním přísahajícími dne 20. července 1944. V jejich základním prohlášení můžeme číst v bodě 1: „Prvním úkolem je obnovení dokonalého Majestátu práva.“

SL plánuje změnu stanov v § 3, odst. 1 b – d i změnu cíle spolku. O této změně bylo rozhodnuto na Spolkovém shromáždění 26./27.08. 2017. Nyní leží připravena k zápisu u Registračního soudu v Mnichově.

1b) spolupracovat na spravedlivém národnostním i státním uspořádání, ve kterém není vyhánění, vražda národů, „etnické čistky“ a diskriminace a je garantováno právo na vlast, práva národnostních skupin a právo na sebeurčení, a to pro všechny národy a národnostní skupiny;

1b) spolupracovat na spravedlivém národnostní a státním zřízení, ve kterém budou pro všechny hájena a garantována lidská a základní práva, právo na vlast a sebeurčení národů a národnostních skupin. K tomu patří i to, že Charta základních práv EU bude ve všech jejích částech závazná pro všechny členské státy EU.

1c) Pochybení proti právu jako je vražda národa, vyhnání, etnické čistky, zločiny proti lidskosti, protiprávní vyvlastňování jakož i diskriminování stíhat a tam, kde byly způsobeny hojit spravedlivým vyrovnáním

Proto podporují Petici krajanského spolku Horní Bavorsko sudetoněmeckého landsmanšaftu, zastoupenou krajanským a petičním představitelem Johanem Slezakem, a jsem proti změně stanov v § 3, odst. 1b – d (v původním znění), protože se podle mne jedná o změnu účelu spolku podle § 33 BGB, odst. 1, věta 2, pro kterou by podle požadavku jednohlasnosti § 33 BGB měli hlasovat všichni členové spolku. S usnesením z 26./27.8.2017, pro které hlasovala ¾ většina Spolkového shromáždění SL, nesouhlasím.

Svým podpisem potvrzuji, že jsem dotčený člen SL a změnou účelu vyškrtnutím cílů spolku je můj zájem o spolek zásadně proměněn a postižen. Tyto změny mění účel spolku a zásadních částí spolku a způsobují změnu jeho prospěchu.

Zvykli jsme si, že v posledních letech nám každý sjezd SL (SSL) přinesl alespoň jednu „malou senzaci“. Tentokrát to byl český velvyslanec v Berlíně, Tomáš Jan Podivínský, kdo obšťastnil pana Posselta. Tento politik svolil k tomu, aby vystoupil na SSL v Řeznu. Prostosrdeční posluchači upadli přímo do euforie, když začal svou řeč slovy „milí krajané, sousedé a přátelé“.

Tyto šťastné okamžiky byly ovšem vykoupeny již čtyři roky trvajícím ředění cílů SL. Vedení spolku sice může stále ujišťovat, že změna stanov nepoškozuje zásadní cíle spolku, projev Podivínského však jasně dokazuje, že svět o tom smýšlí jinak. Češi si přejí ponechat minulost „ v klidu“ – přání, které jako červená niť procházelo celou řečí velvyslance. Samozřejmě se potřeba „klidu“ vztahuje jen na české zločiny, německá provinění byla v řeči Podivínského stále připomínána. O smíření se může tedy mluvit až tehdy, kdy vše bude vyloženo na stůl, a to od nuceného počešťování v r.1918 až do vyvlastňování a vyhánění v r. 1945/46.

Jestliže na SSL vůbec někdo mluvil o bezpráví, přičiněné sudetským Němcům, nebyli to naši zástupci, ale ti cizí, vnější. Takto např. ministryně Kerstin Schreyer mluvila jasně o „ukrutné zvůli“ a násilí, kterému byli sudetští Němci podrobeni, a o ztrátě celého jejich majetku. I Msg. Adolf Pintir, mluvčí české biskupské konference, si nedělal násilí, když zcela jasně vyjmenovával pochybení Čechů, a to od r. 1918. B. Posselt jásal, že je, konečně Prahou uznán za legitimního zástupce sudetských Němců. Za jakou cenu – zůstalo nevyslovené.

Studenou sprchu však dostalo vedení SL již v Řeznu. Sotva se ministr Horst Seehofer zmínil o tom, že SSL se může jednou konat i v českém městě, propukla bouře. Pražská vláda dokonce mluvila o „nepřijatelné provokaci“. Takže pan Posselt bude muset ještě dlouho čekat na pozvání některého českého starosty – to by mohl udělat jen starosta se sebevražednými úmysly. Znalec tvrdí „vestigia terrent“ (následky jsou zastrašující) – míní tím brněnského starostu Petra Vokřála, který v r. 2015 schválil brněnský vzpomínkový pochod. O tři roky později byl zbaven úřadu, přestože ve volbách vyhrál.

Je nemožné, že se pan Posselt tak nechá klamat českou neústupností. Jestliže ano, tak ignoruje nejméně 1000 let českých dějin. Již v době předhusitské považovali Češi Němce za „nebezpečné sousedy“ a ze všech sil se bránili „celkové germanizaci“ (Jaroslav Goll). Odpovídat na takové mínění politikou „otevřené náruče“, je naivní. Takovou neobratnou politikou se Čech obměkčit nedá. Naší volbou je vždy odvolávání se na práva národů, protože

1) Vyhnání je nepromlčitelný zločin proti lidskosti. V r. 1946 byli norimberským Mezinárodním vojenským tribunálem odsouzeni četní nacističtí politici kvůli vyhnání polských občanů. Článek 26 Paktu OSN o občanských a politických právech garantuje rovnost všech lidí. To by mělo platit i pro vyhánějící ze strany „vítězů“.

Předseda SL pronesl tři řeči. Ani jedna z nich se netýkala skutečnosti. Sloužily samochvále a fantazii o usmíření. Tragicko – komickou blízkost Donu Quijotovi projevil Posselt ve svém boji proti nacionalistům, o kterých věřil, že ho obklopují. Nebyl to nacionalismus, který – jak řekl, že „zničil naši vlast“ – ale byl to nedostatečný respekt před „majestátem práva“.

Tyto vyhošťovací praktiky by mohly brzy skončit. Je známo, že SSL je financován převážně z daňových poplatků a proto musí být všem zpřístupněn. Momentálně tímto argumentem bojuje AfD proti svému vyhoštění z Evangelického církevního dne 2019, který byl podpořen 8,6 miliony euro z daňového pytle. AfD žádá nyní vrácení peněz.

Jestliže toto je slabé místo, které povede u SSL k připuštění spolkově zainteresované opozice, těšíme se tedy již dnes na rok 2020, a to i kdyby se SSL konal před nebo za německo–českou hranicí. (FV)

Svět vře. Evropě hrozí zhroucení. Nemůžeme si dovolit žádné napětí ve střední Evropě. Bavorsko bylo od Čech 40 let odděleno. Příčina: Vyhnání a vyvlastnění. Mělo to i následky v ekonomice. Toto je dnes zažehnáno , a to i s podporou SL. Pro revanšismus a nacionalismus není v Evropě místo!

Samozřejmě se Söder zabývá i Chartou vyhnaných z r. 1950. Cituje však jen vzdání se pomsty a odplaty. Vyslovené požadavky na návrat ke starým právům zamlčuje. Tímto Söder sudetské Němce chladnokrevně verbálně vyvlastnil a přenesl na novobavorskou linii. Imperialistickém české rozšíření moci nad sudetskými Němci není považováno za porušení míru. Jako dramaticky porušující mír bude ale považován požadavek vyhnaných na jejich návrat a odškodnění.

„Bavorsko dorazilo k NDR“. Trvalý válečný stav je definován jako klid a mír a oběti tohoto míru jsou kriminalizovány. Zde musíme kritizovat i starého patrona E. Stoibera za to, že svého času neučinil ze zrušení Benešových dekretů podmínku pro přijetí České republiky do EU!

Vedle vlajek domovských krajů nebyla na podiu Dunajské Arény ani jedna sudetoněmecká vlajka. Zato se však nedala přehlédnout evropská vlajka, umístěná za řečnickým pultem. Někteří Češi by to mohli považovat za vyhrůžku ve smyslu, že i oni jsou „zralí“ pro multikulturní, panevropskou symbiózu.

V momentě vše propadá: bavorské patronátní prohlášení je znehodnoceno, zasazování se o právo na vlast a sebeurčení sudetských Němců je kriminalizováno. Příčina: ztráta státnictví.

Jako sudetský Němec jsem prožil Čechy způsobenou vraždu národa. V r. 1945 jsme se pokusili vytvořit organizaci, kde bychom mohli bojovat proti způsobenému bezpráví. Členové vzniklého SL mohli na něj spoléhat a ve všem mu důvěřovat…

Nyní mě poslední řeči v bavorském Zemském sněmu k sudetoněmecké otázce vyděsily. Poté následovaly i projevy na SSL, řeč Barbary Stamm ve Würzburgu. Situace je již perverzní: Lidé, kteří nechtějí nic jiného než svá práva, jsou vyřazováni a demagogicky obviněni z nacionalismu; příslušníci státu, který vraždil a kradl, jsou hýčkáni. Nyní již chápu, proč Posseltova skupina protlačila změnu stanov SL v r. 2015, aniž by se ptala lidí. Posselt a indoktrinovaní funkcionáři věděli, že by pro své úmysly nenašli u většiny sudetských Němců pochopení. Kdyby vše šlo podle práva, musela by v r. 2014 proběhnout v SL diskuse o změně stanov…Nyní to v SL došlo tak daleko, že každý, kdo poukazuje na nečistotu, platí za nebezpečnějšího, než ten, kdo tu nečistotu způsobuje… Nové stanovy jsou vražedným úderem na sudetské Němce. Jde tu o přežití vlasteneckých skupin.

Vyhnání sudetských Němců bylo kapitulací před historickým problémem. V normálním životě odpovídá vraždě souseda kvůli dlouholetému sporu místo toho, aby se s ním za jistě nesnadných jednáních vyrovnal civilizovaným způsobem. . Zcela právem je vyhnání označeno za vraždu národa.

Vražda – stejně jamko individuální či národa, je nejtěžším zločinem. Proto je pochopitelné, že se Češi snaží smazat spoluodpovědnost za tento skutek. Dr. J. W. Brügel, sociálnědemokratický německý židovský emigrant a po r. 1945 český státní úředník se vyjádřil jasně: „Ani Beneš, ani jiný český autor „nejsou stavu citovat jeden jediný diplomatický dokument…, ve kterém by jedna ze tří velmocí vyjádřila souhlas k plánům vysídlení.“ (Čtvrtletní sešit pro současné dějiny, duben 1960, str. 162). Zpochybňuje i české odvolávání se na Postupimskou dohodu. Její čl. XIII neuvádí souhlas, ale jen „vyjádřené mínění“, že vysídlování je za daných okolností nezbytné. O stanovisku Dr. Brügela se nedá pochybovat, protože Beneš a Ripka by neváhali po válce ani okamžik předložit schválené dokumenty o vyhnání, kdyby nějaké v ruce měli.

Ještě srozumitelnější je nota, vypracovaná Dr. Karlem Lisickým, který za války zaujímal funkci československého velvyslance u britské vlády v Londýně. V r. 1944 dostal od Beneše úkol přimět velmoci k tomu, aby do plánované kapitulační listiny uvedly pasus o neplatnosti mnichovské dohody a přidali i vyhnání Němců. Jako zdůvodnění bylo velmocím 23.11. 44 přiloženo obsáhlé memorandum. Cílem bylo získat podpis německé strany k úpravě těchto dvou českých hlavních požadavků.

Když 8.5.1945 zástupci německého wehrmachtu kapitulační listinu podepisovali, nevyskytovaly se v ní české požadavky. Na toto přehlédnutí upozornil Dr. Lisický na jaře r. 1953 při jedné akci v Benešově ústavu v Londýně (Doklady a rozpravy č. 10, str. 42). Co se týče vyhnání, domníval se, že české přání nebylo splněno proto, že velmoci pravděpodobně nebyly jednotného mínění, zda taková záležitost má místo v kapitulační listině. Přesto však nebyla využita příležitost přinutit Německo k přijetí principu vyhání.

Při této příležitosti varoval Dr. Lisický své krajany také před přeceňováním Postupimské dohody. Vedení tří velmocí neschválila, nýbrž jen uznala, že je nutné provést vysídlení. Ohledně již měsíce prováděného vyhnání „se shodli“, že každý transfer musí probíhat „uspořádaně a humánně.“ Lisický vysvětluje , že se tu nejedná o bezvýznamné slovní hrátky, protoŽe v řeči diplomatické jsou tyto „něžné odstíny slov velmi důležité. Nejsou jen stylistického významu, ale mají věcný obsah… Otázka transferu není zdaleka tak jednoduchá a vyřešená, jak bychom tomu rádi chtěli věřit a jak bychom to potřebovali.“ Toto jsou slova zkušeného diplomata.

K tomu je třeba dodat, že Brügel a Lisický se kryjí při hodnocení Postupimské dohody obsahem Walter–Reports, předloženém v r. 1950 kongresu USA. Ten nazývá teorii o americké spoluzodpovědnosti za vykořenění německých vyhnanců „klamným závěrem“.

Nakonec musíme uvést, že Češi již v r. 1945 měli pochybnosti o legitimitě vystěhovaleckých plánů. Přáli si dokument s německým podpisem, aby „transferu“ přidali zdání shodné změny. Protože se jim to nepodařilo, ocitají se v trapné situaci. Proto musí sudetští Němci dále požadovat “suspendování mezinárodních důsledků“ (Lisický) a ukazovat na slabá místa české pozice. (F.V.)

Založilo ji několik mladých lidí. Vedoucím skupiny byl již zesnulý pan Blümel, který uměl dobře německy. Na krátkou dobu ho bylo možné vidět v televizi. Pro účast ve volbách získal 10 tisíc podpisů, avšak při oddělení Slovenska od Čechů, podpisů bylo méně. Na pokračování akce nebyly ani síly, ani prostředky, takže skončila.

Plzeň platila dále jako hnízdo nebezpečných „sudeťáků“. Přestože je jedním ze tří největších měst republiky, bylo mu německým zahraničním ministerstvem zřízení setkávajícího centra odpíráno. Také SL zůstal věrný své linií. Když před šesti lety někteří Češi zakládali v Praze „Sudetendeutche Landsmannschaft in Böhmen“, SL se okamžitě od toho distancoval z důvodu práva na jméno. – komentář je zbytečný. (VR)

Činíte si nárok na funkci mluvčího sudetoněmecké skupiny. V časopisu „Zeit“ jsem četl Vaše mínění o sudetoněmecké otázce. Sledoval jsem i debatu v bavorském Zemském sněmu. Jako příslušník generace, která prožila vraždění sudetských Němců Čechy, jsem Vašim chováním zklamán. Považuji ho za zradu naší spravedlivé věci! Nemůžete být zástupcem sudetských Němců.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 656. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 30.9. 2019