Naši dávní předkové žili v těsném sepětí s přírodou. Prožívali v dobrém i zlém její proměny, věděli, které jsou krátkodobé, které jsou nečekané, které se pravidelně vracejí. Všímali si i toho, jak se během roku prodlužuje a zkracuje čas denního světla. Zvláště ten návrat světla a tepla, sluneční síly a darů života vítali a slavili s vděkem a radostným očekáváním. Oslavy zimního slunovratu se konaly kolem 21. prosince, kdy se Slunce zastaví na obratníku Kozoroha a vrací se zpět. Světla pomalu přibývá, den se prodlužuje, zlehka se dostavuje předzvěst jara. Nový život se vrací po období zimního spánku.

Křesťanství dosadilo na místo zimního slunovratu svátek narození Ježíše Krista. Vánoce. V noci z 24. na 25. prosinec prý přišel na svět v Betlémě v chlévě Spasitel, jak zaznamenali Evangelisté. Největší, nejvýznamnější a nejkrásnější křesťanský svátek. Ale neslaví se ve všech zemích stejně. Základ je společný, ale v různých zemích se pojí s různými místními kulturními zvyky a tradicemi.

U Východních Slovanů (a k nám tuto tradici zavála léta padesátá) zasahuje do křesťanských svátků prastaré mýtické zosobnění přírodních sil a živlů. Na vánoce přijíždí ze severu Děda Mráz s jedličkou (jolkou) a případně též se svou vnučkou Sněguročkou. Jsou to postavy známé z ruských národních pohádek i z uměleckých děl na dané folklorní téma, jako je třeba jevištní báseň A.N.Ostrovského nebo opera N. A.Rimského– Korsakova. A je v nich obdivuhodná moc a síla, radost i bolest přírody a přírodních živlů.

Se změnou geopolitické orientace vystřídal u nás Dědu Mráze Santa Claus. Dobrosrdečný dědoušek v červeném oblečku a čapce s bílými lemy a s bohatými bílými vousy. Na rozdíl od přírodního Dědy Mráze smysl jeho existence nevyjadřuje nic jiného než – dárky. Nosit dárky. Dávat dárky. A proto sídlí převážně v obchodních domech, kde čeká těch dárků habaděj a kde si ho také kvůli nim vymysleli. U nás se Santa Claus jeví jako nadbytečný dvojník svatého Mikuláše, který chodí po rodinách s dětmi od nepaměti 6. prosince, spolu s andělem a čertem. Jeho dárky jsou jiné než dárky Santy Clause. Mají výchovné poslání. Odměňují hodné děti za snahu a dobré skutky a malé hříšníky varují a symbolicky trestají. Nepotřebujeme dovezeného Santa Clause, máme tradičního svatého Mikuláše.

Pravé vánoce v našich zemích představují ovšem „Jesličky“, případně celý „Betlém“. Jsou to rodiče v nuzném chlévě a novorozené dítě položené na seně v jesličkách, pod dobráckým pohledem a teplým dechem oslíka a volka, u těch jesliček ustájených. A odevšad se sem k novorozeněti sbíhají z blízkých pastvin pastýři a z okolí betlémské salaše rozmanitý venkovský lid. A také „Tři králové“ přijíždějí zdaleka, od bájného Východu, a přinášejí zlato, kadidlo a myrhu. Všichni se novorozeněti klanějí a odevzdávají mu dary a dárky, každý podle svých možností, třeba nejskromnějších, ale s opravdovou něhou a láskou. A nad vším se vznášejí andělé a do daleka vytrubují a šíří radostnou zvěst o příchodu dítěte. A právě o tom všem zpívají vánoční písně, koledy. Zpívaly se v době od 24. prosince do 6. ledna, to byla v kalendáři doba latinských „calend“. A zpívali je koledníci a koledníčci, kteří obcházeli sousedy, někdy s trojrozměrným obrazem betlémských jesliček v náruči a očekávali za to odměnu. Chtěli si něco „vykoledovat“.

„Jesličky“ a pak celé „Betlémy“ se u nás stavěly dříve než vánoční stromky, které zdobíme od 19. století. Byly (a jsou dosud) dřevěné, papírové, vyřezávané či vystřihované, malované, z kovu odlévané, keramické, perníkové. Takové plastické zobrazení událostí kolem Božího narození prý uvedl do života r. 1223 žebravý mnich, sv. František z Assisi. Rozšířilo se v různé podobě a v různém pojetí jako zobrazení šlechtické, chrámové nebo lidové. Nás provází po generace ta podoba lidová. Ztvárněná radost z příchodu dítěte a z dobroty srdce, které dítě upřímně vítá a přináší mu dary. A všude je plno hvězd, světel, hlasu zvonů a zpěvu. A zvláště ten zpěv vánočních koled je nezapomenutelný, přepůvabný a věčně živý. Tak jako vánoční české „Betlémy“, Alšův, Ladův a mnohé další, které vyšly z rukou dlouhé řady lidových umělců.

České vánoce jsou svátky poezie, tajemného očekávání, okouzlení a dojetí. Jsou oslavou rodinného štěstí, rodičovské lásky, dětského půvabu. Příchod dítěte není dnes o nic menší zázrak než za časů Evangelistů a nezaslouží si o nic méně obdivu, něhy a lásky, než kolik ho je právě ve vánočních koledách. „České vánoce“ jsou neoddělitelnou částí našeho národního kulturního dědictví.