Vztah Edvarda Beneše k T.G. Masarykovi
Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.
Úzká a trvalá politická spolupráce T. G. Masaryka a Edvarda Beneše je jedním z významných a ojedinělých fenoménů československých dějin první poloviny 20. století. Byl to vztah dvou generačně odlišných osobností, který byl založen na vědeckých základech: na společných historických a sociologických rozborech konkrétních situací, na souznění filozofických humanistických východisek a na demokratických politických zásadách. Vše to bylo současně umocněno hlubokým osobním přátelstvím. Ze vztahu žáka ke svému profesorovi se vyvinul vztah nejbližších politických spolupracovníkův odboji i při budování republiky a nakonec vztah pokračovatele k dílu svého předchůdce. Pokusím se v krátkosti ilustrovat tento proces jednotlivými příklady.
Beneš obdivoval Masaryka již jako gymnazista pod vlivem svých starších bratrů - Václava a Vojty. Osobně se s ním poprvé setkal na jaře roku 1903 prostřednictvím svého spolužáka a pozdějšího redaktora Času Rudolfa Krystýnka. Tehdy ho Masaryk pozval k sobě do bytu a zadal mu několik překladů z angličtiny, němčiny a francouzštiny pro časopis Naše doba.
Vypuknutí první světové války znamenalo počátek Masarykovy a Benešovy politické spolupráce. Na zahájení protihabsburské rezistence doma i v zahraničí se dohodli již v září 1914. Emotivní zmínka o této osudové schůzce jak v Masarykových, tak i v Benešových pamětech podtrhuje význam tohoto setkání. Beneš uvádí, že rozhovor byl veden "v příjemném slunném podzimní dni na Letenské pláni s překrásným pohledem dolů na všechny krásy Prahy". A Masaryk vzpomíná: ".. .když jsme došli na sestup k Eliščině mostu, zastavil jsem se, opřel o dřevěné zábradlí a zadíval na Prahu - myšlenky o naší budoucnosti táhly mi hlavou. Libušino proroctví..."
Poté následovaly čtyři dramatické roky plné obtížné práce. V ní si oba ujasňovali v rámci mezinárodního vývoje konkrétní cíle svého boje. S příchodem Slováka Milana Rastislava Štefánika se jejich úsilí zaměřilo ke spojení českých zemí a Slovenska v samostatný československý stát. Během let se jejich naděje a úspěchy střídaly s neúspěchy a beznadějí - téměř do konce válečných dnů. Nejednou uvažovali o možné porážce a připravovali se na těžký uděl exulantů. Vzájemná spolupráce však současně přerostla v hluboké přátelství. Při jednom setkání - bylo to v červenci 1916 v Oxfordu - řekl Masaryk: "Beneši, budeme přáteli."
Masaryk určoval vedoucí linii odboje, Beneš pak vybudoval v Paříži politické a organizační centrum a dojížděl za Masarykem na porady do Londýna. Když však Masaryk odjel do Ruska a poté přes Japonsko do Spojených států, bylo vzájemné spojení obtížné. Přesto pracovali oba v naprostém souladu na základě svých politických záměrů. Masaryk také vyzdvihl tento soulad ve svých pamětech jako veliký klad vzájemné spolupráce. A když byla 14. října 1918 z Benešova podnětu ustavena v Paříži československá prozatímní vláda, jejím programem se stalo Masarykovo americké Prohlášení nezávislosti československého národa, ve kterém byly položeny základy nové, demokratické Československé republiky.
Intenzivní spolupráce Masaryka a Beneše pokračovala i v novém státě. Beneš informoval Masaryka o svých zahraničních jednáních, dojížděl za ním a zasílal mu podrobné informace. Scházeli se ke vzájemným poradám o mezinárodním a vnitropolitickém vývoji. Tato setkání měla mnohdy značně neformální charakter. V polovině srpna 1926 si prezident přál- před svým odjezdem do Topolčianek a před Benešovou cestou do Ženevy - urychlené setkání. Podle úmluvy se sešli na silnici mezi Velvary a Kralupy. Mezi místními lidmi pracujícími na poli vzbuzovala jejich přítomnost pochopitelně značnou pozornost. Beneš o tom zaznamenal: "Nechtěli jsme chodit po silnici za této pozornosti. Odešli jsme tedy ze silnice do polí a sešli na blízké žitné pole. Prezident sňal ze žitné kopky dva snopky, položil je vedle sebe, každý jsme si na jeden usedli a začala rozprava."
Od počátku dvacátých let Masaryk kategoricky odmítal snahy nahradit Beneše ve funkci ministra zahraničí příslušníkem agrární strany a netajil se tím, že počítá s Benešem jako se svým nástupcem v prezidentském úřadě. Beneš pak Masaryka všestranně podporoval. Již na počátku zahraniční akce napsal o něm - pod pseudonymem Eduard Bělský - dvě statě do časopisu Československá samostatnost, které bezprostředně poté vyšly jako samostatná publikace. Beneš se snažil upevnit Masarykovo postavení v čele odboje a seznámit zahraniční krajany i exil s jeho osobností i s jeho dílem. Jako sociolog věděl, jak je v politickém hnutí důležitá charismatická a sjednocující osobnost. I po svém návratu do osvobozené vlasti také zdůrazňoval, že jedním z úspěchů zahraničního odboje byla skutečnost, že v jeho čele stál muž, který "ztělesňoval v sobě ideály doby a jejich velkých bojů politických, sociálních, hospodářských a mravních, ideály budoucnosti, tradice národa a přítomná jeho přání". Ve svých pamětech pak zaznamenával Masarykovu konkrétní politiku. V praxi na sebe přebíral útoky, cílící přes něj na Masaryka, a současně nejednou korigoval Masarykova příliš rigorózní stanoviska.
K Masarykovu odkazu se Beneš znovu a znovu vracel, především v den Masarykových kulatých životních výročí v roce 1910, 1920, 1930 i 1940. Ve společných filozofických, etických i politických zásadách byla zakotvena Benešova politika i poté, když se ve třicátých letech začala Masarykova aktivní politická angažovanost zmenšovat. Ve všech stále se zostřujících politických bojích činil Beneš i nadále Masaryka svým ideovým partnerem a rádcem. Iniciativně se podílel i na tom, aby Masarykova osobnost byla trvale přítomna v životě republiky. V roce 1932 stál u zrodu Ústavu T. G. Masaryka a byl předsedou jeho kuratoria. Masarykovým jménem vystoupil již v červenci 1933 proti autoritativním režimům - proti nacismu a fašismu a vyzýval k obraně demokracie a jejích základních hodnot - svobody, úcty k jednotlivci a tolerance. V březnu 1935 vystoupil na slavnostním večeru pořádaném Sociálním ústavem a Masarykovou Sociologickou společností a představil Masaryka "jako živý vzor politika, který je zároveň vědcem, umělcem i filozofem". K Masarykově odkazu se přihlásil i v projevu po své volbě prezidentem. Zdůraznil kontinuitu vývoje republiky a opakoval větu z Masarykova abdikačního projevu, že "státy se udržují ideami, jimiž vznikly". A Benešův projev nad Masarykovou rakví 21. září 1937 se pak stal výzvou k boji proti akutnímu nebezpečí: "Volám vás všechny od Aše až k Jasině ... Prezidente Osvoboditeli, odkazu který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme!"
Masaryka vyzvedl Beneš i do čela druhého odboje. Ve svém projevu k legionářům v Chicagu 8. června 1939 zdůraznil, že "věříme s Masarykem, že nakonec PRAVDA ZVÍTĚZÍ", a v nejtěžších okamžicích války - po pádu Francie - vyzýval k pokračování boje do konce a sliboval: "A kdybych měl na této cestě cokoli zažít, cokoli vytrpět a třeba i padnout, nevydám z ruky ten svatý národní prapor, který jsem převzal z rukou Masarykových."
Nový poválečný vývoj v Československu vedl Beneše k novému promýšlení Masarykova odkazu. Zvažoval, které problémy soudobé společnosti jsou v Masarykově díle stále aktuální a které je nutné nově zformulovat. Vítal obnovení Ústavu T. G. Masaryka, jehož kuratoria se stal předsedou, i založení Masarykovy společnosti v předvečer oslav Masarykových narozenin, 6. března 1946. Zdůrazňoval nezbytnost studia Masarykova díla, ale varoval před jeho dogmatickým chápáním vedoucím k prázdnému epigonství. Ve jménu Masarykova odkazu, který podle něho znamená "boj, boj a zase boj", vedl Beneš svůj trvalý úporný zápas o demokracii. Obracel se na jednotlivé skupiny - inteligenci, legionáře, zahraniční vojáky, sokoly, mládež, politické vězně aj. - a žádal "boj proti násilí duchovnímu i hmotnému", proti "poválečné myšlenkové a duchovní krizi". proti "novému vykořisťování na místě starého". Volal do boje za otevřenou demokratickou společnost.
V době, kdy se schylovalo k otevřenému komunistickému útoku, navštívil Beneš 13. září 1947 - v předvečer desátého výročí Masarykovy smrti - lánský hřbitov a večer pronesl do rozhlasu burcující projev. Vyzýval v něm k věrnosti Masarykovu odkazu a volal k obraně ohrožené demokracie. V parafrázi svého projevu nad Masarykovou rakví pravil: ,,Volám k vám stejně jako jsem k vám volal před deseti lety, a prosím vás, abychom slíbili všichni sobě navzájem, že věrni zůstaneme." Byl to poslední Benešův projev o Masarykově odkaz před porážkou československé demokracie v únoru 1948 a před jeho vlastní osamělou smrtí v září 1948.
Ani tehdy ovšem jeho zápas neskončil. Před svou smrtí p0věřil Beneš svého kancléře Jaromíra Smutného vybudováním exilového ústavu nesoucího jeho jméno. Tento Ústav dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium byl programově založen v Londýně 7. března 1950, v den stého výročí Masarykova narození. Měl udržovat a teoreticky rozvíjet Masarykem a Benešem vytyčenou ideu demokracie nejen politické, ale i hospodářské a sociální. O činnosti Ústavu svědčí třicet svazků jeho knižní řady Doklady a rozpravy. V roce 1964 však úmrtím Jaromíra Smutného zanikl. V té době již v Československu probíhal proces, který vyvrcholil "pražským jarem“ roku 1968. V něm znovu ožila tradice první republiky a jejích tvůrců - Masaryka a Beneše. Sovětské tanky v srpnu 1968 však tento proces na dalších dvacet let zmrazily.
Dlouhodobý přeryv komunistické éry hluboce rozrušil kontinuitu československého vývoje. Nový prostor pro objektivní výklad moderních dějin se otevřel až po listopadu roku 1989.
Obecná linie daná Podivenovou prací Češi v dějinách nové doby z roku 1991 nejenže nenavázala na demokratické tradice první republiky, ale odmítla samu její existenci a politiku Masaryka a Beneše zvláště. V nové svobodě byla však publikována řada výborných historických prací k celému tomuto období. Současně byla vytvořena specializovaná centra věnovaná studiu a popularizaci politiky Masaryka a Beneše: Ústav T. G. Masaryka, Masarykův ústav Akademie věd ČR spolu s Masarykovou společností a Společnost Edvarda Beneše, která koncem minulého roku získala status vědecké společnosti České republiky. Tato centra vytvořila řadu prací věnovaných oběma vedoucím představitelům české demokratické politiky.
O vztahu Edvarda Beneše k T. G. Masarykovi vydává v řadě edic svá svědectví rozsáhlý Benešův archiv ve správě Masarykova ústavu, v Benešově společnosti pak řada publikací její Knižnice. Do ní byla jako první svazek zařazena programově společná Masarykova a Benešova publikace Otevřít Rusko Evropě. Ke 150. výročí Masarykova narození a k 60. výročí jeho úmrtí pak vyšly soubory projevů Edvarda Beneše Živý odkaz TGM a Práce a zápasy po boku T. G. Masaryka.
Těmito a dalšími pracemi - spolu s pracemi dalších historiků - je manifestována snaha obnovit, udržet a rozvinout odkaz jak T. G. Masaryka, tak i Edvarda Beneše.
(Odkaz, říjen 2010, str. 21-22)