V sobotu, 4. 8. 2007, po 22. hodině, bylo vzpomenuto v rozhlasové stanici ČRo 6 historie varšavského povstání. Pořad probíhal v dialogu reportéra s pracovníkem Vojenského historického ústavu v Praze.

Pro nejednoho z nás tyto 60 –– 70 let staré události stále mají kouzlo zajímavých a ne bezvýznamných příběhů, které se podílely na zřetězení všech těch epizod do toku historie národů, Evropy a celého našeho světa. Někteří se pokoušíme hodnotit také výklad těchto událostí po stránce úplnosti informací, otevřenosti či zaujatosti dějepisce, trpíme, když pociťujeme, že výklad není zcela spravedlivý k zúčastněným stranám, píše Jan Škarban.

V relaci ČRo 6 bylo stručně a přehledně vysvětleno téměř vše, co souviselo s 2. varšavským povstáním, které proběhlo od začátku srpna do začátku října 1944.

Spravedlivě byly vzpomenuty oběti civilního obyvatelstva. Bylo také řečeno, že se "očekávalo, že sovětské jednotky vstoupí do města" a ony zůstaly pasivní v postaveních před Varšavou, takže se dalo vytušit, že "nebyla vůle k pomoci". Tento soud není nikterak nový, už to ale bylo tak vyřčeno mnohokrát –– a pravda je pro mnohé to, co se dostatečně často opakuje, i pro profesionálního historika.

Po roce 1989 zpracoval pan František Fajtl (stíhací pilot – veterán) rukopisnou pozůstalost pana Richarda Zdráhaly. Vše vyšlo v knížce Válčil jsem v poušti a v ní můžeme nahlédnout do válečných osudů jednoho z našich spoluobčanů, který bojoval se Svobodnými Francouzi v Africe a byl zajat po dobytí Bi'r Hakimu (nebo foneticky Bi'r Hakejmu) v létě 1942 a který posléze skončil jako zajatec v pevnosti Colditz u Drážďan, kam obvykle byli umísťováni zajatci, kteří se pokoušeli opakovaně o útěk.

"V září přijela do tábora skupina polských důstojníků, kteří byli zajati při potlačení varšavského povstání, v čele s velitelem povstání Bor–Komorowským. Byli špinaví, vyhublí a oblečeni v hadrech.

Snažili jsme se jim pomoci, jak jen jsme mohli. Mýdlem, prádlem, čajem a cigaretami. Chaloupka přinesl letecké kalhoty pro generála Bor–Komorowského. Když přišel do místnosti, nikoho tam nenašel. Když se vracel, potkal mě. Požádal mě, abych kalhoty generálovi předal, až se vrátí.

Šel jsem nejdříve do francouzského oddělení a potom zpět ke generálovi. Když jsem vstoupil do pokoje, byl tam sice polský generál, ale nějaký jiný.

Představil jsem se a sdělil účel návštěvy. Na to mi generál Śmirciewski, tak nějak podobně znělo jeho jméno, odsekl, ať si mu dám ty kalhoty sám. Bylo mi, jako by mě někdo polil studenou vodou. Otočil jsem se a vyšel ven.

Na dvoře jsem potkal kapitána Adamowského, pobočníka generála Bor–Komorowského. Stěžoval jsem si mu ...

Vysvětlil mi, že generálové spolu nemluví. Němci je ubytovali dohromady, protože snad o tom nevěděli, anebo právě proto.

Generál Bor–Komorowski odsoudil totiž generála Śmierciewského za povstání k trestu smrti proto, že vyjednával přes jeho zákaz se sovětskými důstojníky o pomoci. Dále mi řekl, že generál Śmierciewski obviňuje generála Bor–Komorowského, že dal zastřelit sovětské důstojníky, kteří přišli z protějšího břehu Visly, z předměstí Pragy dojednat pomoc varšavskému povstání.

To byl silný "tabák" i pro mě, neboť na světnici českých letců jsem se dozvěděl, že pozvali generála Bor–Komorowského na jídlo u stolu, což v táboře představovalo velkou poctu, i když nebylo mnoho k nabídnutí. Považoval jsem za svou povinnost informovat o všem české letce, aby věděli na čem jsou. Dohodli se, že generála požádají, aby se k celé záležitosti vyjádřil.

Jakmile oběd skončil, položil štábní kapitán Bušina generálovi několik otázek. Předně, co je pravdy na tom, že dal odsoudit k trestu smrti generála Śmierciewského.

Generál Bor–Komorowski na to klidně odpověděl, že to pravda je, protože generál Śmierciewski přes zákaz polské vlády z Londýna vyjednával se sovětským velením. Ale obvinění, že dal rozkaz k zastřelení sovětských důstojníků, kategoricky odmítl. To prý provedla Armija Krajowa, on sám k tomu nikdy žádný rozkaz nedal."