Vzpomínání na vstup do NATO

a na zavražděné Srby

Ještě po listopadových demonstracích v r. 1989 nám Vašek Havlů sliboval, že Varšavská smlouva bude rozpuštěna, stejně tak jako NATO. Svět odzbrojí. My do žádné jiné vojenské organizace již nevstoupíme. Budeme neutrální. Zavládne mír. To nám opakoval náš pravomil.

Byl to krásný program. My jsme mu věřili. Ale pár roku uteklo a vše bylo jinak. Varšavská smlouva sice skutečně přestala existovat, ale NATO přežilo svou smrt a najednou se mělo čile ke světu, v kterém se tam či onde opět vesele válčilo.

A tak Václav Havel, hlasatel pravdy a lásky, která v jeho podání zvítězila nad lží a nenávistí, nás vedl rovnou za nosem - do NATO. S velkou slávou jsme do NATO, které mělo být již nebožtíkem jako Varšavská smlouva, vstoupili. Bylo to 12.3.1999.

Pár dní uplynulo a naše vláda měla na stole žádost o povolení přeletu natovských bombardérů přes naše území. Vládě to dalo, pokud si dobře pamatuji, hodně práce. Až nakonec vypotila jakýsi souhlas. 24.3.1999 již začalo humanitární bombardování Jugoslávie. Co přineslo obyčejným Jugoslávcům, víme. Jako vděk za to, co pro nás udělali po srpnu 1968, jsme jim po desítky dní tam spoluposílali letadla, která šířila zmar a smrt.

Ano, máme tedy na co vzpomínat. Nevím, že by nějaký slavnostní řečník se o uvedeném alespoň několika slovy zmínil. Inu, taková špinavá minulost přece nepatří do naší světlé historie a přítomnosti. Lépe na vše zapomenout. Ale dá se skutečně na vše zapomenout?

Problém je v tom, že Srbové na humanitární bombardování zapomenout nemohou. Samo se připomíná. V srbské zemi jsou střepiny střel a bomb s ochuzeným uranem, která ještě dnes přináší nemoci a smrt. Rakovina, leukémie si každoročně vybírá své oběti, děti i dospělé. Nové hroby se vrší. Smutek obepíná duše lidí. Zatímco z Ukrajiny nám mohou přivést, s požehnáním té nejméně důvěryhodné „dobročinné“ organizace, jakou je „Člověk v tísni“, na léčení kdejakého fašizujícího banderovce, lidi v Srbsku jsou dodnes oběťmi. Co nám brání, abychom uznali svou část viny, a nabídli lidem trpícím „válečnou“ nemocí, bezplatné léčení nebo na takové léčení alespoň přispěli. Ne desítky milionů Ukrajině v čele s pučistickou vládou, z níž někteří její členové, mají na rukou krev svých spoluobčanů, ale alespoň skrovný příspěvek na léčení obětí ochuzeného uranu.

Snad bychom se nad vším měli zamyslet. A každý z nás potichu a za sebe požádat ty mrtvé, zmrzačené, všechny ty trpící o odpuštění. Pane, zhřešili jsme, odpusť nám!“

A doplnit tato slova alespoň malým milosrdným skutkem!

J. Skalský