V květnu 1945 bylo dokončeno osvobozování tehdejšího Československa od nacistické okupace. Letos od té doby uplynulo 70 let. V životě člověka je to jeho největší část, v životě společnosti jde o velmi krátký úsek. Na shromážděních občanů u příležitosti výročí osvobození naší vlasti i jednotlivých měst a obcí se obyčejně „bojuje“, připomínají se operace Rudé armády, které se tu a onde uskutečnily. Je to nepochybně potřebné a správné. Ale to nestačí. Méně anebo vůbec se nepřipomínají události, k nimž došlo před a po osvobození v tom kterém místě, nepřipomíná se význam roku 1945 v celkovém kontextu druhé světové války. Nelze nevzpomenout události, které znamenaly nástup Hitlera k moci v roce 1933, připojení Rakouska a našeho pohraničí k hitlerovskému Německu v roce 1938, přepadení Polska hitlerovskými armádami 1.září 1939 (začátek druhé války světové), postupné obsazení severní a západní Evropy armádami nacistů, boj o Velkou Británii, přepadení Sovětského svazu 22. června 1941, vznik protihitlerovské koalice (SSSR, USA, Velké Británie a dalších zemí Evropy a Asie), která ve válce s nacistickým Německem, fašistickou Itálií a císařským Japonskem a jejich spojenci v květnu a v září 1945 zvítězila a zabránila tak uskutečnit jejich plány na ovládnutí světa. V hutné zkratce by průběh událostí v letech 1939–1945 měl být připomínán v duchu odkazu Vladislava Vančury „o vědomí souvislostí“. Z tohoto hlediska uvedu několik událostí, které z mezinárodního i našeho dalšího vývoje nejvíc ovlivnily život po válce v Evropě i u nás.

Ve dnech 4.–11. února 1945 se v Jaltě na Krymu uskutečnila konference na nejvyšší úrovni za účasti F.D.Roosevelta, W.Churchilla a J.V.Stalina v doprovodu politických a vojenských představitelů USA, Velké Británie a SSSR. Úkolem setkání bylo dohodnout se na závěrečných bojích armád velmocí zejména v Evropě, ale i na Dálném východě. Dále šlo o uspořádání poválečných poměrů především v Evropě. Výsledkem jednání byl souhlas, že východní hranicí Polska bude tzv. Curzonova linie s podstatným územním ziskem ve prospěch Polska na severu a na západě. Dále že SSSR vstoupí 2–3 měsíce po kapitulaci Německa do války s Japonskem a dostane zpět Kurilské ostrovy a jižní část Sachalinu. SSSR souhlasil se svoláním zakládající konference OSN do San Franciska 25. dubna 1945. Obdržel v OSN tři hlasy (SSSR, Ukrajina, Bělorusko). Nové vlády v Polsku a v Jugoslávii mají vzniknout na základě jednání tamějších politiků a že i Francie bude mít v Německu vlastní okupační pásmo. Jaltská konference měla zásadní význam pro další vývoj jak vojenských operací velmocí v roce 1945, tak pro poválečný vývoj.

Ve dnech 13.–14. února 1945 provedly britské a kanadské bombardéry nálety na Drážďany, a to v noci z 13. na 14. února, v 1.30 hod. 14. února a v poledne téhož dne. Oheň zničil 20km2 plochy města, včetně historického centra. Byla přerušena dodávka elektřiny, záchranné skupiny zasahovaly v naprostém chaosu, záře hořícího města byla vidět i na severu Čech. Odhady počtu obětí se pohybují mezi 60 – až 200 tisíci osob.

Ve dnech 22.–29. března 1945 se konala na našem velvyslanectví v Moskvě jednání o programu, struktuře a složení nové československé vlády. Zúčastnili se jich představitelé KSČ (K. Gotttwald, R.Slánský, V.Kopecký, V.Nosek), sociální demokracie (Z. Fierlinger, B. Laušman, V.Majer, V.Pacák), národních socialistů (J. Stránský, J. David. F.Uhlíř, P. Drtina), lidové strany (F. Hála). Od 25. března 1945 byla přítomna delegace Slovenské národní rady, V. Šrobár, J. Ursíny, V.Styk za demokratickou stranu a G.Husák, L.Novomeský, J.Šoltézs za KSS.

K několikadenní diskusi došlo pouze v kapitole o řešení slovenské otázky. Nakonec byla schválena zásada existence dvou národů, českého a slovenského, odmítnuty koncepce „čechoslovakismu“ i snahy závést federativní uspořádání mezi oběma národy. Diskutovalo se i o nové zahraničně politické orientaci na Sovětský svaz, o národních výborech a o naší armádě.

Závěrečná jednání se uskutečnila 29. března 1945. Přítomny byly delegace KSČ, sociálních demokratů, národních socialistů, lidové strany, Slovenské národní rady a dále ti, kteří byli navrženi za členy československé vlády a porad se dosud nezúčastnili, jako gen. Ludvík Svoboda, plk. Mikuláš Ferjenčík, Ján Lichner, Jan Masaryk, gen. Antonín Hasal, prof. Zdeněk Nejedlý, Viliam Široký. Všichni podepsali dohodnutý text vládního programu i návrhy struktury a složení československé vlády. Po skončení uvedených jednání nastoupili všichni do vlaku – směr Československo – s vědomím úspěchu dosaženého ještě v emigraci. (Např. polské emigraci se o shodě ani nesnilo. Dva přímí účastníci jednání o tom napsali: Prokop Drtina, Československo můj osud. Sv. II, Kn. 1, 1982, 1992. Bohuslav Laštovička, V Londýně za války. 1960, 1979.)

4. dubna 1945 jmenoval prezident republiky dr. Edvard Beneš první poválečnou československou vládu v čele s dosavadním velvyslancem ČSR v Moskvě, sociálně demokratickým politikem Zd. Fierlingerem. V 25členné vládě měli sociální demokrati, národní socialisté a lidovci po 3 členech, slovenská demokratická strana měla 4 členy, čeští a slovenští komunisté, kteří vůbec poprvé přišli do vlády, měli 7 míst, 5 ministrů bylo bez politické příslušnosti.

5. dubna 1945 přijala vláda program, který byl výsledkem jednání mezi představiteli našeho odboje ve dnech 22. března – 4. dubna 1945. Vešel do dějin jako Košický program vlády Národní fronty Čechů a Slováků. V 16 kapitolách určil úkoly vlády při osvobozování Československa a při postupném přechodu od poměrů válečných k poměrům mírovým. Naši poválečnou společnost charakterizoval jako stát opírající se vnitropoliticky o širokou Národní frontu všech sociálních a politických směrů, účastníků zahraničního a domácího odboje, zahraničně politicky o spojenectví se Sovětským svazem a o přátelské vztahy se západními mocnostmi. Vztahy mezi Čechy a Slováky pojal jako vztahy dvou svébytných a rovnoprávných národů. Základem systému státní moci a správy se staly národní výbory. Program stanovil směrnice hospodářské a sociální politiky vlády, potrestání zrádců a kolaborantů, obnovu válkou poškozeného národního hospodářství, provedení pozemkové reformy, širokou demokratizaci školství a kultury.

29. – 30. dubna 1945 vznikla v konečné podobě Česká národní rada jako vrcholný orgán domácího odboje. Prohlásila se za vykonavatelku programu čs. vlády, jmenované v Košicích. Předsedou se stal literární vědec prof. Albert Pražák , prvním místopředsedou Josef Smrkovský, generálním tajemníkem zástupce odborů J.Kubát a předsedou vojenské komise kapitán J.Nechanský.

12. dubna 1945 zemřel prezident USA Franklin Delano Roosevelt ve věku 62 let. Patřil k nejvýznamnějším státníkům 20. století. Vynikal značnou inteligencí a obdivuhodnou vůlí překonávat důsledky vážné choroby, obrny, která ho postihla v dospělém věku. Měl cennou vizi mírového uspořádání poválečného světa. Projevilo se to nejvíce při zahájení ustavující konference Organizace spojených národů v San Francisku za účasti představitelů 47 států světa. ČSR tam zastupoval Jan Masaryk. Byla tehdy dohodnuta struktura OSN: Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Mezinárodní soudní dvůr, Hospodářská a sociální rada. Schválená Charta OSN, která vstoupila v platnost v září 1945, vycházela z Rooseveltových myšlenek. Když F.D.Roosevelt zemřel, zavládlo v Berlíně velké nadšení a naděje, že v dalším průběhu války dojde k obratu. Avšak tyto naděje byly falešné a Hitler za několik týdnů ukončil dobrovolně svůj život. Z hlediska dalšího vývoje po válce byl ovšem odchod F.D.Roosevelta citelnou ztrátou. S ním odešla i velká představa o životě lidstva v míru.

Vznikla Rada ministrů pěti mocností (SSSR, USA, Velké Británie, Francie a Číny) se sídlem v Londýně. Úkolem Rady bylo připravit mírovou smlouvu s Německem. (Ta nebyla přes všechno úsilí SSSR podepsána, v roce 1949 vznikly 2 německé státy, NSR a NDR). Pro Německo byly stanoveny zásady: demokratizace, demilitarizace, denacifikace, dekartelizace. Byly mu vyměřeny reparace, německé válečnéloďstvo bylo rozděleno mezi SSSR, USA a Velkou Británii. Město Královec (Koenigsberg, poté Kaliningrad) s okolím bylo postoupeno Sovětskému svazu. Byl stanoven postup pro soud nad válečnými zločinci. Rakousko bylo osvobozeno od reparací. Utvořena vláda v Polsku a stanovena prozatímní západní hranice Polska. Zahájena příprava mírových smluv s bývalými satelity Německa a schválen odsun Němců z Československa, Polska a Maďarska. Sovětský svaz potvrdil závazek, daný v Jaltě, že po skončení války v Evropě vstoupí do války v Japonsku. Stalo se tak 9. srpna 1945.

24. října 1945 podepsal prezident dr. Edvard Beneš dekrety o znárodnění. Týkaly se všech bank a pojištoven, klíčového průmyslu a ostatních závodů s více než 500 zaměstnanci. Celkem šloo více než 2100 podniků s 61% zaměstnanců v průmyslu a se 75% podílem na průmyslové výrobě. Výsledkem znárodnění byl ekonomicky silný a ucelený sektor národního hospodářství, který měl rozhodující význam pro obnovu a budování lidově demokratické společnosti.

Nejdůležitější zásady Košického vládního programu – československá vláda jao vláda Národní fronty politických stran a celostátních organizací odborů, žen a mládeže, rovnoprávné postavení českého a slovenského národa, národní výbory jako nové orgány státní moci a správy, Československá lidová armáda, Sbor národní bezpečnosti, spojenecká smlouva se Sovětským svazem jako nová rozhodující orientace naší zahraniční politiky a znárodnění z roku 1945 a z roku1948 – zůstaly v platnosti až do událostí po listopadu 1989.

Uvedení zahraničně i vnitřně politických událostí do souvislostí s vývojem ve světě, v Evropě i u nás je nejlepší odpovědí těm publicistům, novinářům i politikům (kteří často zastávali postavení i nejvyšších ústavních činitelů) i redaktorům veřejnoprávní televize, kteří při výročích výše uvedených událostí neberou okolnosti tehdejšího vývoje, tehdejší situace v úvahu. Již od roku 1945 se vedou např. diskuse, proč nakonec Praha nebyla osvobozena americkými vojsky. Kontroverzní publicista Roman Joch nemůže přijít na jméno F.D.Rooseveltovi, protože prý příliš podléhal na Jaltské konferenci J.V.Stalinovi jenom proto, že prý Američané potřebovali v pozemních operacích proti císařskému Japonsku vojska Rudé armády. Přitom jak on tak někteří další publicisté považují za rozhodující příčinu porážky Japonska svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Rozhodující podíl Rudé armády na porážce hitlerovských armád na rusko–německé frontě a v Mandžusku je všemožně popírán. Sledujeme–li německé, americké, francouzské seriály o druhé světové válce, máme dojem, že nejdůležitější pro výsledek války byly bitvy o ostrovy v Tichomoří, invaze do Evropy a pokud jde o nás, pak osvobození Plzně americkou armádou. Při nedávném přejezdu amerického konvoje naší republikou si američtí vojáci připomněli oběti svých předchůdců v Plzni, ale uctít památku Rudoarmějců, s nimiž se jejich předchůdci setkali na Labi i u nás, k tomu nedošlo.Bylo by to zřejmě pod jejich úroveň.

Náš dnešní prezident republiky, Ing. Miloš Zeman ve spolupráci s jemu podobnými „znalci“ dějin se postaral o to, aby byl Den Osvobození, tak jak jme jej prožívali 9. května, přesunut na 8. květen, kdy v Rmeši byla podepsána kapitulace německého wehrmachtu. V knize „Jak jsem se mýlil v politice“ na str. 100–101uvádí, že se mu protivila Stalinova megalománie, politická účelovost, která prý vedla k opakování kapitulačního aktu ještě jednou v Berlíně 9. května. Pan prezident nevzal v úvahu rozhodující podíl sovětského lidu a jeho armády na porážce nacismu, nejvíc obětí a materiálních škod Sovětského svazu je sotva“ Stalinova megalománie“. A podepsat kapitulaci v Berlíně, odkud vycházely rozkazy k záhubě lidstva, před očima celého světa, bylo víc než symbolické. Ostatně u nás nikdo o 8. květnu a Remeši nic nevěděl, osvobození přišlo s velkou slávou až 9. května, a přece se i tehdy leckde ještě bojovalo, např. u Milína až do 11.–12. května 1945 a až kaťuše zlomily opor wehrmachtu.

.Takto i u nás se vyjadřují padělatelé dějin z řad našich pisálků. O sovětsko–německém paktu o neútočení z 23. srpna 1939 nemluví jinak než jako o aktu, který vedl k zahájení druhé světové války a nedávno jedna z padělatelek minulosti dokonce řekla, že válka začala 17. září 1939 okupací východního Polska Rudou armádou. Ani slovo o tom, že Francie a Anglie opustily politiku kolektivní bezpečnosti, poslaly k jednání se sovětskou vládou delegaci bez pověření jednat o smlouvě proti hrozbě světové války a navíc – delegace obou zemí cestovaly lodní, nikoli letechou dopravou, a tak se jednání oddalovalo. Protože hrozilo možné společné tažení proti SSSR, byla sovětská vláda nucena souhlasit s nabídkou z Berlína a uzavřít 23. srpna 1939 uvedený pakt o neútočení a oddálit tak možný nástup hitlerovských vojsk proti Sovětskému svazu.

Samostatnou kapitolou padělatelů z řad našich hlasatelů „pravdy“ o minulosti je odsun Němců od nás a z dalších zemí na podkladě usnesení z Postupimi z léta 1945. Ti, kteří před Mnichovem volali „Domů, do Říše“, najednou se cítili „vyhnáni“. Již v dobách Charty 77 se ozvaly hlasy o nespravedlivém odsunu Němců od nás. Např. Ján Mlynárik a někteří další snášeli doklady o tzv. „divokém odsunu“ od nás. Zato se záměrně mlčí o zvěrstvech, která u nás napáchali i v posledních dnech před osvobozením v Kounicových kolejích, ve Velkém Meziříčí, v Třešti, v Přerově i jinde gestapáci (v Brně jich bylo několik z řad německých občanů, u nás žijících), esesmani i příslušníci wehrmachtu. Jako by toho nebylo. Varování prezidenta dr. Edvarda Beneše před nimi bohužel nebyla vzata v úvahu. A prezident Václav Havel brzy po svém zvolení odcestoval do Německa, aby se za odsun Němců od nás omluvil. Přitom bylo samozřejmostí, že první návštěva nově zvoleného prezidenta platí Slovensku, pak teprve ostatním sousedním státům. Opět se při 70. výročí osvobození od nacismu dozvíme zejména od těch, kterým naše novodobé dějiny začínají odsunem Němců, o bezpráví, jehož se naši vojáci a další občané na Němcích po válce dopustili, aniž vzali v úvahu tehdejší velikou nenávist ke všemu německému. Německý jazyk ovšem nemůže za Hitlera, za wehrmacht, za esesmany, za gestapáky. Nesmí se zobecňovat. Podobné osudy měl však i ruský jazyk a literatura po listopadu 1989.

Ve výčtu případů padělání našich novodobých dějin by bylo možno pokračovat. Denně nevycházíme z údivu nad tím, co v televizi slyšíme nebo co si v tisku přečteme.Málokdy se na tyto snahy překreslovat dějiny dočkáme odpovědi. Pokud přece se objeví snaha uvést dějiny na pravou míru, je autor vydáván za agenta Kremlu, odkazován na smetiště dějin, za odpad společnosti, za kterého je třeba se stydět. Nicméně hlasy posluchačů pořadu Hyde parku na ČT 24 ukazují, že velkou část jich se dosud hlasatelům a strážcům jedině správného výkladu dějin nepodařilo ještě úplně zbavit soudnosti a paměti. Svědčí o tom svědectví posluchačů ozvěrstvech nacistů za války i velké pochybnosti o vztahu Evropské unie i naší vlády k příčinám a průběhu událostí v Africe, na Blízkém a Středním východě a dnes zejména na Ukrajině. Přes vyhlašovanou „vyváženost“ názorů dávají televizní pořady přednost „jedině správným“ postojům k situaci a neomaleně odmítají každý jiný názor. Je na nás, abychom své názory hájili podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.