Město Brno osvobodila 26. dubna 1945 vojska 2. ukrajinského frontu pod velením maršála R. J. Malinovského. Tato událost v nových podobách a zřejmě definitivně rozdělila město. Všichni utlačení a ponížení měli radost z osvobození – Němci hovořili o obsazení. Každý, kdo jen mohl, vyšel do ulic, aby společně vychutnal neopakovatelnou atmosféru prvního svobodného dne. Lidé zdobili domy prapory a psali pozdravná hesla na počest vítězů, odboje a spojeneckých politiků. Němečtí občané přešli do zvláštního druhu ilegality. Skryli se za pevně uzamčená vrata a dveře, na domy psali křídou či vápnem CIVIL a vyvěšovali bílé prapory. Snad na znamení kapitulace? Ti první po vyhlášení pracovní povinnosti nastoupili ochotně k odklízení trosek, ti druzí ji sabotovali. Němečtí práceschopní muži ráno za šera opouštěli své domy a byty a odcházeli do okolních lesů, jen aby nemuseli přiložit ruce k dílu. Za tmy přicházeli domů na noc...Prvních několik dnů jakoby se na německé sousedy pozapomnělo. Tu a tam někdo pěstním právem připomněl nacistickým fanatikům jejich podlou minulost, k žádnému pogromu na Němce však nedošlo. Před koncem války žilo v Brně 58.375 Němců, včetně z říše dosazených příslušníků okupační správy, jejich rodin a sem dislokovaných ozbrojených sil. Během ústupu opustilo město zčásti dobrovolně, zčásti bylo vyhnáno uniformovanými organizátory odsunu asi 60 % z nich, takže po osvobození čítala německá minorita kolem 25 – 26 000 osob. V některých městských částech, například v Brně–Komárově, kde byla nejkompaktnější, ale také nacisticky nejzatvrzelejší, zůstala pouhá pětina původního německého obyvatelstva.

Předpokládejme, že před osvobozovacími boji odešli nejhorlivější zastánci nacismu, ovšem ani zbývající Němci neprojevili dobrou vůli najít nějaký pozitivní vztah k novým poměrům. Jedinou výjimku tvořila hrstka intelektuálů soustředěná v Antifašistickém výboru a známá svými protinacistickými postoji už z třicátých let a později pro své statečné vystoupení na obranu Československa těsně před mnichovskou krizí. Výkonným tajemníkem výboru byl Odon Brichta a k nejznámějším jeho členům náležel JUDr. Alfred Dressier se svou ženou Valerii, roz. Olzsewskou, absolventkou brněnské právnické fakulty. Po osvobození vypomáhala v repatriačním středisku u nádraží, kde se nakazila infekcí, snad tyfovou, na jejíž následky zemřela. Z dalších exponovaných členů Antifašistického výboru známe MUDr. Hedwigu Kreislerovou, dětského lékaře MUDr. Leimbacha a v neposlední řadě dr. Kuglera, který po osvobozeni pracoval na Národním výboru města Brna. Úřady činnost výboru respektovaly a jím vystavená vyjádření o antifašistickém či nefašistickém charakteru některých německých spoluobčanů uznávaly za rovnocenné dokladům vydaným přímo vyšetřovací komisí pro Němce.

Postavení brněnské německé menšiny bylo po válce naprosto chaotické. Chyběl jakýkoliv přehled o prázdných bytech, z nichž rodiny uprchlý, nebylo také známo, kolik rodinných příslušníků zůstalo ve svých dosavadních domovech, což bylo zejména důležité při hledání ubytování pro navrátilce z koncentračních táborů a repatrianty. Chyběla rovněž občanská evidence Němců. Všechny pokusy národního výboru o nápravu narážely na odpor. Valná část ”horní vrstvy" žila v luxusnějších podmínkách a v bytech zabavených po vyhlazené židovské komunitě, takže i vůči tomu zaznívala zdola kritika a lidé požadovali uskrovnění Němců ve prospěch sociálně slabých a válkou postižených občanů. Podle tehdejšího odhadu ztratilo Brno během války přes 30 000 bytů. Není divu, že Češi spatřovali spoluviníky za tento stav také ve svých brněnských německých spoluobčanech.

Kritická byla také občanská bezpečnost. Brnem a Brněnském v té době procházelo tajně mnoho cizinců vracejících se z různých částí Evropy domů nebo utíkajících před spravedlností. Byli vesměs ozbrojeni a vymáhali na domácích lidech civilní oblečení a jídlo. Němečtí běženci nalézali u svých soukmenovců podporu a někdy i delší ilegální pobyt. Jsou popsány i případy, kdy se do města vrátili muži uprchnuvši před frontou a ilegálně vyvedli své rodiny do zahraničí. S jistou nadsázkou lze říci, že tu existovala jakási specifická občanská válka, v níž se prozatím střílelo jen výjimečně. Z těchto důvodů požadovalo občanstvo po národním výboru, aby podřídil německé obyvatele své pevné kontrole. Označení Němců bílými páskami s velkým černým ”N" nebyla pouhá reminiscence na žluté Davidovy hvězdy Židů anebo snaha ponížit Němce, což mnozí tak chápali, ale především zcela praktická orientační potřeba, podobně jako z holé nutnosti vzešlo voláni po ozbrojených strážích na okraji města, jejichž úkolem bylo zabránit v příchodu nevítaným hostům. Poněvadž nároky kladeném poválečnou Národní bezpečnostní stráž přesahovaly její možnosti, přicházely jí na pomoc skupiny dobrovolníků vyzbrojené trofejními zbraněmi, o něž v okolí města nebyla nouze. Každý místní národní výbor, v té době předměstské části měly své samostatné národní výbory, se neobešel bez ozbrojené skupiny či družiny. Většinou neměly název, pokud spolupracovaly s NBS, používaly i její jméno. Jiné navazovaly na rozvětvenou organizaci Národní revoluční armády, jejímž iniciátorem byla Revoluční skupina Předvoj s hlavní základnou ve Zbrojovce. Dobrovolná ozbrojená ochrana průmyslových závodů používala převážně pojmenování závodní stráž, výjimečně závodní milice. Označení Revoluční gardy bylo na Brněnsku výjimkou. Jinak tomu bylo v Čechách, kde RG navazovaly na Pražské povstání, a měly po válce celozemskou organizaci v čele se zemským velitelem Karlem Veselým – Štainerem. Vyzvedávání mimořádné role Revolučních gard v poválečném Brně a při organizování německého vysídlení neodpovídá dobové skutečnosti. Ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany ČSR zrušily gardy společným výnosem ze dne 6. června 1945. Od tohoto data by měla být jejich historie líčena v retrospektivním pohledu, což mnohé vzpomínkové práce a populární žurnalistika nerespektují.