Všichni Češi byli vyhnáni

Od roku 1934 jsme žili v obci Číhaná, tehdy okres Stříbro. Moje matka byla majitelkou zemědělské usedlosti a cca 15 ha půdy, na které hospodařila. Otec pracoval jako revident Čsl. obilní společnosti.

Navštěvoval jsem v Číhané českou jednotřídku, kterou s velikými obtížemi udržovala Národní jednota pošumavská. Řídící učitel, český vlastenec Antonín Rill, měl ve škole asi 10-12 žáků, z toho 2-3 Němce. Ti měli v obci vlastní německou obecnou školu nejméně s 80 žáky. Farní římsko-katolický kostel spravoval německý farář z řádu tepelských premonstrátů. Kaplan, rovněž z tohoto řádu, učil náboženství na naší české škole. Byl to Němec z české matky, přátelsky nakloněný Čechům, a mluvil perfektně česky. Starý farář byl hodný člověk, obřady však byly v němčině.

Moje rodina nemá žádné zkušenosti se soužitím Čechů s Němci v období do nástupu Hitlera k moci, protože jsme se přistěhovali do pohraničí až v roce 1934. V naší obci jsme až asi do roku 1937 nezažili výraznější výstřelky domácích Němců. Starosta, Němec, prý sociální demokrat, zemědělec, byl v celku loajální. Výraznější henleinovci (až na dva) v obci také nebyli. V Číhané tehdy žilo něco přes 200 občanů, z toho českých rodin bylo jen několik (my, řídící učitel, cestář, poštmistr, dva četníci, kočí). Pak tu byly ještě dvě smíšené rodiny (muž Němec), které po Mnichovu v obci zůstaly.

Všichni Češi byli vyhnáni. Větší problémy měl tehdy pouze český řídící učitel, upřímný vlastenec, organizátor různých akcí, jako zapálení hranice k výročí umučení Mistra Jana Husa, vzpomínka k 85. narozeninám TGM apod. Vím, že jej mladí henleinovci několikrát napadli a zpolíčkovali. V roce 1938 bylo proti četnické patrole (chodili ve dvojici s nasazeným bajonetem) jednou vystřeleno. Naštěstí nedošlo ke zranění Já jsem se tehdy kromě několika českých kamarádů stýkal i s německými hochy. Ti nemluvili česky (mám dojem, že se v jejich německé škole asi čeština nevyučovala), takže jsme byli nuceni se spolu dorozumívat německy. Docházelo samozřejmě k obvyklým klukovským rvačkám, ale nedalo se říci, že jejich příčiny tkvěly v národnostní problematice.

V roce 1937 přijel na prázdniny mladý student z Karlových Varů v krátkých kožených kalhotách, bílých podkolenkách, ozdobený chrpou, který v několika dnech strhl na sebe pozornost německých vesnických chlapců, kteří se od té doby od nás distancovali. Od samého začátku však bylo znát, že Němcům příliš nevyhovuje, že mají v obci jediného českého hospodáře. Jejich chování bylo v té době ještě „v normě“. Horší a daleko nebezpečnější bylo, že ve styku s úřady a bankami jsme nenacházeli větší porozumění. Převážná většina úředníků byli Němci, jejichž cílem bylo vrátit náš majetek do rukou Němců (hospodářství jsme zakoupili od Němce).

Matce se podařilo získat autodopravce z Plzně, který byl ochoten odvést ve stanovené lhůtě naše svršky. Cestou (poslední den lhůty) nás zastavil zoufalý dělník se svou početnou rodinou a prosil o naložení jejich skromného majetku, neboť jeho dopravce na poslední chvíli odmítl. Matka přemluvila našeho autodopravce, aby žadateli vyhověl.

Po celou dobu války jsme neměli z našeho majetku žádný příjem. Po jejím skončení jsme nalezli hospodářství vyplundrované, bez dobytka a zásob, pole zanedbaná. Vyčíslit škody vůbec nedokáži.

Ing. Miroslav Zahrádka, tehdy Číhaná