V Přerově začalo Květnové povstání českého lidu

Na přelomu dubna a května 1945 skupina armád Mitte pod velením polního maršála Schőrnera disponovala stále značnými silami. Podle odhadů se jednalo asi o 900 tisíc mužů, 10 tisíc děl a minometů, 1000 letadel a 1900 tanků. Šlo o velké a bojeschopné uskupení, které mělo dostatek prostředků, aby se postavilo jednotkám 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Malinovského a jednotkám 4. ukrajinského frontu armádního generála Jeremenka. Začátkem května 1945 se v důsledku osvobozovacích bojů vytvořil v linii fronty výrazný oblouk, ve kterém hrozilo německým jednotkám náležícím k armádní skupině Mitte obklíčení. Od Ostravy postupoval 4. ukrajinský front, od Brna pak jednotky 2. ukrajinského frontu. Oba fronty se měly setkat v oblasti Olomoucka a Prostějovska a uzavřít tak obklíčené německé jednotky. Němci chtěli této situaci předejít a za každou cenu uhájit ústupové cesty směrem za západ.

Přerovsko tvořilo důležitou oblast ve spolupráci partyzánských skupin s civilním obyvatelstvem. Odtud putovaly směrem k partyzánům potraviny i zbraně. Na Přerovsko zasahovala svou působností i paradesantní skupina Clay Eva vedená kapitánem Bartošem. Spolupracovala s příslušníky odboje v Hranicích i na Lipnicku. Na Hranicku vyvíjela své aktivity partyzánská skupina kapitána Moskalenka. Z Hostýnských vrchů směrem na Přerov byl tajně plánován hlavní úder připravovaného povstání. Během dubna 1945 byla úspěšně koordinována činnost ilegálních odbojových skupin a 30. dubna poté ustaven ilegální Revoluční okresní národní výbor. V příhodném okamžiku mělo vypuknout v Přerově povstání. Hovořilo se o počátku května. Další události ale dostaly velmi rychlý spád. Povstání nakonec začalo předčasně a záminkou se stala mylná zpráva o kapitulaci Německa.

V úterý 1.5.1945 brzy ráno se po Přerově rozšířila falešná informace hovořící o tom, že Německo kapitulovalo. Od ranních hodin bylo ve městě cítit velké napětí, tvořily se hloučky živě diskutujících lidí, šířily se nepřesné či zcela nepravdivé informace o zprávách ze zahraničního rozhlasu. Právě on informoval o tom, že některé německé jednotky na západě již složily zbraně. Jisté je, že mylná zpráva o německé kapitulaci se po městě rychle rozšířila. Lidé proto reagovali naprosto spontánně. Začali strhávat německé nápisy, vyvěšovat národní vlajky, rozbíjet podobizny Háchy a Hitlera, zpívat národní hymnu i provolávat slova díků Rudé armádě. Ta v té době již začala osvobozovat první obce okresu Přerov. Většina obcí a měst okresu se však svobody dočkala až za několik dalších dní. Na řadě míst ještě probíhaly tvrdé boje s řadou obětí a velkými materiálními škodami, zejména na Kojetínsku, ale i v Břestu (pomezí okresu Kroměříž a Přerov) a v okolí Klenovic na Hané (pomezí okresu Prostějov a Přerov). Svoboda a mír však přesto byly již na dosah, lidé přesto musely ještě přečkat několik dlouhých dní a nocí, než Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci.

Během prvního květnového dne 1945 začali lidé v Přerově odzbrojovat německé a maďarské vojáky. Zajištěné zbraně putovaly do průjezdu radnice, odtud byly rozdělovány povstalcům. Do Přerova rovněž brzy přijeli partyzáni z blízkého okolí. Ilegální okresní národní výbor se snažil situaci usměrňovat a řídit, to se ale dařilo jen částečně. Historik Gustav Vožda tyto chvíle popisoval takto: „První fázi charakterizují projevy demonstrující českou národnost, československou státnost. Objevují se trikolory, obyvatelstvu jsou rozdávány československé vlaječky. Na radnici zavlála československá vlajka, později vedle ní sovětská. Byly rozbíjeny Hitlerovy busty a Hitlerovy podobizny shazovány do ulic. Desítky lidí se zabývaly odstraňováním vývěsních štítů německých firem a německy nebo i česko – německy psaným nápisem. Československá vlajka hrdě zavlála dokonce až na 84 metrů vysokém elektrárenském komíně…. První leknutí německého velitelství bylo veliké. Když však zpráva o kapitulaci nebyla žádnou cestou potvrzena, fašisté se připravovali na odvetu.“

Nesmírně pohotovou organizaci během povstání prokázal Železniční revoluční národní výbor. Především tím, že rozdal železničářům zbraně. Velitelství německé posádky v Přerově ale odmítlo jednat o kapitulaci a začalo rychle připravovat odvetu. Němci povolali posily z Olomouce a Holešova. V poledních hodinách započal obchvat středu města. Rozhořel se tvrdý boj. Povstalci kladli odpor zejména za použití lehkých střelných zbraní. Ve městě měl boj většinou charakter přestřelek. V prostoru přednádraží ovšem došlo k rozsáhlému střetu s Němci. Zapojilo se do něj asi 80 železničářů a 10 sovětských zajatců. Na různých místech města tak proti okupantům bojovali železničáři, partyzáni, obyvatelé města i sovětští váleční zajatci. Němečtí okupanti vyhlásili stanné právo. Během odpoledne pak postupně začali ovládat město. Okolo 16. hodiny střelba většinou utichla. Na nádraží se bojovalo ještě další hodinu. Také železničáři museli nakonec v boji s přesilou ustoupit. Útok na ně byl veden ze tří stran. Obě bojující strany měly ve svých řadách mrtvé a raněné. Počet obětí Přerovského povstání i včetně popravených činil 52 osob. Němců padlo více než 40, některé údaje hovoří až o 70 padlých. Po vyhlášení stanného práva nesměl nikdo na ulici. Začalo zatýkání, které trvalo ještě celou noc. Do Přerova byli povoláni příslušníci olomouckého gestapa. Mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní přijeli třemi auty. Zatčení byli tvrdě vyslýcháni v prostorách soudu, v úřadovně gestapa u Michalova i v budovách gymnázia a okresního úřadu. Ačkoliv byl konec války otázkou několika mála příštích dní, i tehdy byly výslechy prováděny s neobyčejnou krutostí. Velmi časté bylo bití, tekla krev. Obyvatelé Přerova měli tímto dostat jasnou výstrahu. Němci brali povstání v Přerově velmi vážně a uvědomovali si jeho možné důsledky. Ne náhodou vydal Ferdinand Schőrner, velitel německé armádní skupiny Střed následující rozkaz: „Buřičské živly 1. května vyvolaly v Přerově nepokoje, jež nebyly v zárodku udušeny s tvrdostí nutnou a mnou požadovanou. Za dnešní situace je vhodný každý prostředek, aby se zabránilo vzplanutí povstaleckého hnutí. Nesmíme ukázat žádnou slabost…. Účastníky je nutno decimovat! Obdobně zakročit proti slabochům a váhavcům ve vlastních řadách.“ Rovněž byl vydán výstražný leták „českému občanstvu“, který varoval před dalším odporem a potvrzoval již dříve vyhlášený výjimečný stav. Na pacifikaci povstání se podílely zejména německé armádní jednotky, Mezi nimi i jedna rota kozáckého praporu Feuermittel (v dubnu 1945 krvavě zakročil proti obyvatelům obcí Zákřov a Přestavlky). Klíčovou roli při potlačení povstání pak měla motorizovaná jednotka vyčleněná z 1. tankové brigády stahující se v té době z Ostravska na střední Moravu. Řada osob měla štěstí ve složité situaci, mezi nimi i mnozí z těch, na kterých měli fašisté zvláštní zájem, a stihli z města včas uprchnout. Týkalo se to zejména členů Revolučního okresního národního výboru.

Za vůdce povstání bylo po výsleších označeno 10 – 12 osob. Gestapo však z obav ze svých nadřízených tento počet rozšířilo. Rozsudek v podobě trestu smrti nakonec postihl 21 mužů a jednu ženu. Obviněným byl přečten ve středu 2. května v 17 hodin na chodbě soudní věznice. Večer tohoto dne bylo 21 odsouzených na loženo na nákladní auto (někteří z nich měli po mučení a bití problém s vylezením na korbu) a z věznice přerovského okresního soudu odvezeno na vojenskou střelnici v Olomouci – Lazcích. Dva zdejší odsouzení museli vykopat jámu. Zatčení po vystoupení z auta byli dovlečeni k místu již připraveného hromadného hrobu a zde ranou do týla zavražděni. Obchodník Josef Beneš zamřel na následky výslechů a jeho tělo bylo vhozeno v noci z 2. května na 3. květen do řeky Bečvy v Přerově. Popravení se dle svědků před svou smrtí chovali velmi statečně a hrdě. Dochoval se záznam o posledních slovech M. Dokládalové, které bezprostředně před smrtí zvolala „Ať žije Československá republika“. F. Vitásek měl posledně svědků před smrtí zvolat „Ještě nejsem mrtev, dorazte mě!“

Kdo vlastně patřil mezi oněch 21 popravených? Jmenovitě tedy šlo o četnického strážmistra Jana Sedláka, manželku strojvedoucího Matyldu Dokládalovou, mechanika Hynka Smolku, bankovního úředníka Josefa Zapletala, malířského mistra Rudolfa Klímu, zámečníka Ladislava Kellnera, poštovního zřízence Hynka Vlčka, obchodního zástupce Emila Kovaříka, vrchního četnického strážmistra Františka Vitáska, úředníka Hynka Kokojana, nadporučíka státní policie Jana Švehlu, dělníka Antonína Krále, strojvůdce Jaroslava Dokládala, komisaře politické správy Čestmíra Sobolu, profesora Jana Machovce, mechanika Josefa Bezslezinu, typografa Otakara Valentu, knihaře Jaroslava Motáně, obchodníka Karla Ertla, zaměstnance dráhy Václava Zmeškala, úředníka Josefa Novotného. Kromě těchto osob byli zastřeleni i dva vězni, kteří vykopali společný hrob. Jednalo se o Zdenka Kříže a Miroslava Tichého. Ani jeden z nich nebyl občanem Přerova.

Poté došlo k další vlně zatýkání. Další potenciální odsouzení byli odvezeni do české Třebové, naštěstí však přežili. Dvacet osob zúčastněných na povstání bylo přemístěno z Přerova do věznice olomouckého krajského soudu dne 5. května 1945. I tito nakonec přežili. Ještě 7. května se na 40 Přerovanů stalo rukojmími, o den později se dočkali propuštění.

„Povstání mělo nepochybně velký vliv na demoralizaci německé armády v prostoru střední a východní Moravy. Jen v Přerově se všech 1500 příslušníků německé posádky bez odporu vzdalo a odevzdalo zbraně,“ uvedl před několika lety historik František Hýbl. Povstání proti okupantům na řadě míst se vyznačovalo shodnými znaky. Ve sborníku Cesta ke svobodě je popsal Václav Melichar takto: „Charakteristickým rysem povstání od samého začátku byl vysoký morální duch lidu. Odvaha, iniciativa a nezměrná obětavost, to byly základní vlastnosti většiny lidových bojovníků.“ Přerovské povstání vyvolalo ohlas na řadě míst v českých zemích. Velmi výrazný ohlas pak zejména v obcích v těsné blízkosti Přerova – v Horní Moštěnici, v Lověšicích, Újezdci, Benově, Čekyni, Brodku v Přerova. Události v Přerově se donesly až do Prahy, která se k lidovému vystoupení proti okupantům teprve chystala. „Velitel partyzánů 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova V. Herman uvedl, že toto vystoupení proti Němcům se stalo inspirací pro vedoucí představitele povstání v Praze 5. května 1945, kteří byli o protiněmeckém vzdoru Přerovanů informováni od vlakových poštovních čet,“ připomněl historik František Hýbl.

Na osvobození si však Přerov musel počkat do 8. května, kdy do města vstoupili příslušníci Rudé armády. Občané města se poté sešli v podvečer na Masarykově náměstí, aby projevili svůj dík a vděk osvoboditelům. Slavnostní projev byl přednesen předsedou Okresního národního výboru Bohumilem Šídou. Prvním vojenským velitelem města se stal major Popov. Ve městě se brzy po osvobození konala tryzna za zemřelé. Došlo také na identifikaci obětí. Do Přerova byla také přepravena těla osob popravených za účast na povstání. Pochováni byli 14. května 1945 v parku Michalov. Po smutečním projevu předsedy národního výboru se seřadil průvod složený z místních obyvatel, mezi nimiž nescházely ani děti, dívky v národních krojích a členové společenských organizací. Rakve s popravenými byly umístěny na osmi autech a traktoru. Doprovázela je četa sovětských vojínů, partyzáni, pozůstalí a členové národního výboru. V průvodu bylo účastno na 5000 lidí, další tisíce přihlíželi během cesty smutečného průvodu ulicemi města. Roku 1952 byli popravení účastníci povstání exhumováni a následně pohřbeni na městském hřbitově v Přerově. Další týdny následující po kapitulaci Německa se pak nesly ve znamení postupné obnovy mírového života v podobě likvidace škod napáchaných válkou, znovuobnovení řádného chodu veřejných institucí i návratu občanů odvlečených do koncentračních táborů nebo na nucené práce. Útrapy způsobené válečnými léty se však u mnohých hojily ještě dlouhý čas.

List Naše Haná se ve svém vydání z 1. května 1945, tedy u příležitosti prvního výročí od vypuknutí povstání v Přerově, píše: „Ozbrojené povstání přerovského lidu bylo všeobecné, vzniklo z nadšení ulice, nebylo připraveno, také žádný z vedoucích činitelů národního odboje nedal k němu rozkaz. Banská Bystrica, Praha – toť tři pluky Svatoplukovy, odkazující třem bratřím, Slovákům, Moravanům a Čechům: „Budete – li jednotni, nepřátelé vás nikdy nepřemohou.“

Oslav 1. máje 1946 se v Přerově osobně účastnil ministr obrany generál Ludvík Svoboda. Ten ve svém slavnostním projevu uvedl: „K vyvrcholení a otevřenému boji přerovského lidu došlo před rokem 1. máje 1945. Přerovský první květen lze právem považovat za signál pražského povstání, které bylo rozpoutáno o několik dní později. Vojenský i politický význam přerovského povstání byl nemalý. Zvláště třeba oceniti mravní úsilí a odhodlání lidu, který v nerovném boji se otevřeně postavil proti okupantům v boji za svobodu a republiku. Bylo to povstání spontánní a všech, vpravdě lidové a národní. Přerováci znovu ukázali, že za svou svobodu dovedou bojovat i umírat.“

V červenci 1947 navštívil Přerov prezident republiky dr. Edvard Beneš. Při té příležitosti ve svém projevu řekl: „Přerov ukázal za války a zejména ve chvíli jejího vyvrcholení výraz postoje celé neohrožené Moravy.“

V průběhu 2. světové války nazývali Němci Přerov nejhorším komunistickým hnízdem, jelikož zde aktivně působily mnohé odbojové skupiny. Z Přerova během války odešlo za hranice bojovat proti fašismu na sto osob. Odboj v samotném Přerově se projevil například ve formě sabotáží v továrnách, v dopravě či poštovní službě, velmi aktivní byla sabotážní činnost železničářů. Přes 1500 přerovských občanů bylo za nacistické okupace vězněno, přes 500 občanů v boji s okupanty položilo život nebo zahynulo v koncentračních táborech. Při osvobozovacích bojích na okrese Přerov padlo 257 vojáků Rudé armády a 116 vojáků rumunských.

Bc. Miroslav Pořízek