Vliv na budoucnost mají především voliči sami

Jaroslav Tichý

22. května 2021

Nedávno jsem si se zájmem přečetl článek poslance SPD Mgr. Kobzy, který se vztahuje k blížícím se volbám https://www.irepoHYPERLINK "https://www.ireporter.cz/2021/05/17/boj-o-budoucnost-anebo-promrhane-hlasy-volicu/"rHYPERLINK "https://www.ireporter.cz/2021/05/17/boj-o-budoucnost-anebo-promrhane-hlasy-volicu/"ter.cz/2021/05/17/boj-o-budoucnost-anebo-promrhane-hlasy-volicu/ a k postupu malých mimoparlamentních stran.

Protože jde o aktuální téma, pokusím se podívat na popsanou problematiku z trochu jiného a širšího úhlu pohledu. Hlavní body popsané problematiky rozdělím pro přehlednost do kapitol reagujících na obsah zmíněného článku, jak následuje.

Úvod

Má-li tento článek splnit svůj účel, je třeba od samého počátku nazývat věci pravým jménem a posuzovat je realisticky, bez růžových brýlí. A nejde přitom o tom, kterýkoliv subjekt (SPD nevyjímaje) poškodit, ale zanalyzovat si celou problematiku v podobě, v níž existuje. Nic nezamlčovat, nic nepřikrášlovat, hovořit otevřeně o situaci a možnostech jejího řešení. Za rozhodující budu přitom považovat cíl uvedený ve shora zmíněném článku, tj. „znemožnit vznik „progresivistické pirátské většiny“ či jakékoliv jiné prosazující cizí zájmy na úkor českých národních zájmů.

Jak je to s těmi vlasteneckými stranami

Tak především malé strany se automaticky nerovnají stranám vlasteneckým, byť si to mnohé o sobě myslí, či se za ně dokonce vydávají. Rozhodující nejsou ani jejich domněnky ani jejich postoje navenek, nýbrž jejich programy a činnost. Stačí si položit otázku, které z nich mají ve svém programu prosazování českých národních zájmů a vůbec jejich formulaci jako takovou.

Je pravdou, že některé malé strany jsou „trvalky“ a jiné „na jedno použití“, přičemž:

• v prvním případě jde o snahu profilovat se na politické scéně, což si vyžaduje čas, námahu a peníze, avšak především potřebné know-how a program. K tomu pak v čele osoby, jež se stanou známými, pokud jako veřejně známé do malé strany již nepřišly, což by bylo spíše výjimkou než pravidlem. A nádavkem ještě přístup do mainstreamových masmédií, což je v českých podmínkách prakticky vyloučeno;

• ve druhém případě jde pak o pokus získat alespoň 1,5 % hlasů voličů a zajistit si tak státní příspěvek za volby. Větší ambice strany „na jedno použití“ nemají.

Téměř bez výjimky lze konstatovat, že většina malých stran má právě s vyjmenovanými „předpoklady“ potřebnými pro své zviditelnění velké problémy. Je to sice jejich zásadní problém, nikoliv ale nutně z vlastní viny. Vina tkví v pravidlech „svobodné soutěže demokratických stran“ v ČR, která v posledních letech zdaleka rovná pro všechny politické subjekty nejsou.

Zásadní problém ale mají téměř všechny též ze své viny. Jsou totiž snad až na malé výjimky systémové a nechápou, že ve stávajícím systému nic k lepšímu vcelku změnit nemohou, pokud to opravdu zamýšlejí. Nebude jim to totiž umožněno. Nežijeme ve vakuu, jsme dnes v chomoutech (EU, NATO), do nichž jsme v nedávné minulosti sami vlezli, a neumíme (někteří ani nechtějí) z nich odejít, byť se tak před občany stavějí. Báchorky o referendu, které je ale bez předchozích zásadních změn ve volebních výsledcích nemožné a se zásadními změnami ve volebních výsledcích pak naopak již zbytečné, je toho klasickou ukázkou (použijme proto voleb jako referenda tak, jak jsem k tomu vyzýval již před sněmovními volbami v r. 2017 a jak to provedli před časem v souvislosti s brexitem úspěšně ve V. Británii).

Malé strany nemají šanci na vstup do sněmovny

Jejich problémy jsou dále umocňovány informacemi masmédií, která jednak favorizují předem určité politické strany, jednak v podstatě předem diskriminují ty ostatní, neboť varují voliče před jejich volbou s tím, že „jejich hlasy pro malé strany propadnou“. Zlí jazykové hovoří o tom, že to není zadarmo, dokonce uvádějí i příslušný ceník.

Vinou malých stran je, že vesměs nemají program, který by dostatečně oslovil voliče, vinou voličů pak naopak to, že jednak jsou líní programy stran, které by pro ně mohly přicházet v úvahu, vůbec přečíst, jednak si neuvědomují, že dávat hlasy stranám, na něž pak v průběhu následujícího volebního období nadávají, není žádná výhra. Vyjde přitom nastejno, zda:

• dají své hlasy v nedostatečném množství menším stranám, takže jejich hlasy propadnou ve prospěch těch velkých stran nebo

• dají své hlasy těm velkým stranám rovnou.

Takže si nakonec poslechnou televizi či rádio, jak mají volit a jdou volit podle cizí, nikoliv vlastní vůle, a to v cizím, nikoliv vlastním zájmu. Ne s cílem zlepšit poměry u nás, nýbrž s obavou, aby jejich hlasy nepropadly. Ačkoliv voleb bylo v ČR od r. 1990 již hodně, značná část občanů dodnes nepochopila, že je manipulována, k čemuž tito voliči sami přispívají svým jednáním a pohodlností. K čemu jim pak je, že jejich hlasy nepropadnou, když opět volí ke svému neprospěchu a nespokojenosti? Řešením tedy je dát hlasy alternativní straně s dobrým programem, a to ve velkém množství. Na to zatím naši voliči ve své většině ke své škodě nepřišli.

Zkalkulovaný propad hlasů pro malé strany není tím rozhodujícím

Z údajů ve zmíněném článku Mgr. Kobzy je zřejmé, že 19 malých politických subjektů dosáhlo ve volbách 2017 celkem pouhých 4,72 %, což by jim nestačilo ke vstupu do sněmovny ani v případě, kdyby všechny kandidovaly po vzájemné dohodě na kandidátce jedné z nich.

Nestalo se tak, jednak z důvodu přebujelého ega představitelů některých z těchto subjektů, jednak z důvodu jejich vzájemných animosit v některých případech, ale též z programových důvodů.

Některé z těchto malých subjektů jdou do voleb dokonce s představou, že získají voliče odpadlé od některých slábnoucích parlamentních stran, aby se pak místo nich usadili jejich představitelé ve sněmovně. A otevřeně řečeno, aby tam postupovali ve stejném systému tak, jak činili jejich předchůdci.

Autor článku se přitom zabývá uniklým počtem mandátů ve sněmovně, které by mohla SPD získat, kdyby voliči těchto malých stran volili místo svých stran právě SPD.

Tady je na místě ale upozornit na to, že:

• SPD je rovněž systémová strana, byť s některými pozitivními rysy ve srovnání s dalšími politickými subjekty sedícími ve sněmovně;

• představa SPD o tom, že voliči jiných stran budou volit SPD, je až na výjimky poněkud lichá. Ať již proto, že někteří z těchto voličů (a) malých stran již dříve po učiněných zkušenostech od spolupráce s SPD odstoupili či proto, že budou věrni své tradici (některé strany ji mají značně delší než SPD) příp. proto, že jim a jejich představitelům SPD nenabídne žádné volitelné místo;

• je nesmyslné paběrkovat v počtech do 5 % a současně ponechávat bez povšimnutí zbývajících 35 – 40 % voličů, kteří dosud nechodí k volbám, neboť „to nemá cenu“.

Získání těch necelých 5 % voličských hlasů pro SPD by sice navýšilo počet křesel SPD ve sněmovně, jakož i související státní příspěvek, avšak problémy v tomto státě nevyřeší.

Usiluje-li SPD především o pozitivní změny v našem státě, prvotní úvaha ohledně získání dalších voličů by měla ze strany SPD cílit směrem k oněm 35-40% (neaktivních) voličů. Dosud tomu tak není a je otázkou, co je toho příčinou. Zda program SPD, který tyto „zahálející“ voliče neosloví či nezájem SPD o jejich oslovení.

Cesta k obraně proti nástupu stran prosazujících cizí zájmy

Snaha o obranu občanů a státu před nástupem stran prosazujících u nás cizí zájmy je sice ze strany SPD správná a chvályhodná, avšak málo rezonující za situace, kdy se SPD (ani jiná strana) dosud ani nepokusila navrhnout k projednání ve sněmovně formulaci českých národních zájmů a jejich uveřejnění např. formou deklarace. Jiné státy své národní zájmy mají a na jejich prosazování též často tvrdě pracují.

Česká republika je oproti tomu v situaci, kdy nejen že žádné národní zájmy formulovány nemá, nýbrž že jejím obyvatelům ani politikům či poslancům žádné národní zájmy nechybějí, byť o nich mnozí poslanci tak květnatě vyprávěli na prvním zasedání sněmovny po volbách 2017. Tím to ovšem také skončilo. Případná výmluva, že by takový návrh na projednání sněmovnou neprošel, neobstojí, neboť by se při hlasování o zařazení takové bodu na program jednání sněmovny alespoň ukázalo, který parlamentní subjekt má zájem hájit české národní zájmy a který je proti nim. Příslušný zápis z hlasování by toho byl jasným důkazem. Volby do sněmovny se blíží, proto by bylo záhodno takový krok neodkládat a v každém případě ho uskutečnit ještě před volbami. Pomůže to zorientovat alespoň část voličů a možná i zmobilizovat část z těch 35-40%. Pomůže to i politickému subjektu, který s touto iniciativou do sněmovny přijde.

Má-li ale někdo začít skutečně hájit české národní zájmy, musí je deklarovat, občanům vysvětlit a pak k jejich obraně hledat a soustřeďovat spojence. A to i pro povolební vládní koalici. Má-li být přitom úspěšný, musí „orbanizovat“ naši politiku, a to se zřetelem na sílící boj o území států V4+ mezi světovými globalisty zastupovanými EU a americkou státní elitou. V těchto podmínkách je třeba nejen orientovat se, nýbrž hledat i přirozené spojence.

Možnosti sestavení pronárodní vlády

Nelze nevidět, že dosud je SPD ne vždy pronárodní, zatímco u hnutí ANO a zčásti i KSČM ten pronárodní étos není vůbec či příliš patrný. Jistým sjednocujícím programovým bodem by měla být právě již zmíněná „organizace“ naší politiky zastávaná a realizovaná těmito subjekty. K tomu je ovšem nezbytné nejprve formulovat české národní zájmy. Nelze být pouze rebelem bez programu.

Dovolím si v této souvislosti ještě jednu prognózu, že úvaha SPD o možnosti sestavit vládu v koalici pouze s ANO, je lichá, a to z těchto důvodů:

• SPD se na 20 % nedostane, pokud se jí nepodaří zmobilizovat k volbám část z oněch 35-40 % voličů a krom toho by to nestačilo, neboť

• nelze aplikovat stacionární pohled na voličské preference hnutí ANO. Jde totiž o dynamický proces a do voleb po covidovém martyriu a znovuotevření „vrbětické kauzy“ a jejích následcích voličské hlasy pro ANO nebudou pro takový účel stačit, a to dokonce ani v příp. spolupráci s KSČM, pokud se do sněmovny po podzimních volbách znovu dostane.

K danému účelu by tedy v zájmu takové koalice pomoci dalšímu (skutečně alternativnímu) subjektu do sněmovny. S hlasy těch, kteří je přímo SPD po předchozích zkušenostech nikdy nedají. Právě on může být totiž ve finále tím rozhodujícím jazýčkem na vahách.

Opět na výběr mezi menším a větším zlem

Nastavení výběru pro občany mezi menším a větším zlem (namísto mezi dobrem a zlem) patří mezi standardní metody konceptuálního řízení. Nejinak je tomu i v případě voleb. Důvod je prostý. Občané si nechávají z důvodu své vlastní pasivity obvykle podstrčit k výběru mezi těmito dvěma alternativami, tedy mezi špatnou a ještě horší, neboť sami nejsou dost aktivní k tomu, aby sami přišli s alternativou dobrou. A pokud s ní přijdou jejich spoluobčané, pak si jejich program buď nepřečtou či se nechají zastrašit tím, že by jejich hlasy pro takový program a subjekt propadly. Výsledkem je, že voliči opakují stále stejný model jednání při volbách, dosahují stejných či obdobných výsledků, na které sice po volbách nadávají, avšak v dalších volbách takový model jednání stále dokola opakují.

A dokud si občané neuvědomí, že o počtu hlasů, které dají ať velkému či malému subjektu, rozhodují oni sami, nikoliv mainstreamové masmédia či různé zaplacené volební agentury, nic se nezmění. Ani nemůže. Přesto i nadále zůstává skutečností, že jsou to občané, kteří hlasují, nikoliv mainstreamová média. Viníky současného marasmu jsou tedy především občané sami.

Návod na řešení

Má-li se vytýčený záměr SPD podařit, což by bylo jistě žádoucí, musí být splněny především tyto nezbytné předpoklady:

1. oslovit 35-40 % dosud „nezúčastňujících se“ voličů, a to s jednoznačným programem a se snahou „vtáhnout je do celospolečenského dění“. A být do značné míry přitom úspěšným;

2. počítat rovněž s povolební spoluprací s KSČM v rámci vytvoření širší fronty na obranu českých národních zájmů, pokud se tato strana do sněmovny dostane. Pokud se ale přidá k tomuto pronárodnímu bloku, nemělo by to být nereálné;

3. nespoléhat na výsledky hnutí ANO, které bude mít nadále problémy v souvislosti se stávající činností ve vládě (propad jejich volebních preferencí může dále pokračovat)

a začít urychleně formovat pronárodní blok politických subjektů (vč. pomoci některé z menších neparlamentních stran, která by byla schopna shromáždit hlasy dalších menších subjektů, jež pod SPD nepůjdou, aby se jako další subjekt dostala do sněmovny. Např. prosazováním její účasti při předvolebních masmediálních prezentacích jako součásti vytvářeného pronárodního bloku, který by sestával jak z SPD, tak ANO, KSČM a tohoto menšího politického subjektu.

Bez úspěšného provedení těchto kroků zůstane záměr SPD naznačený v článku pouze zbožným přáním. Stejně jako oněch 20 % pro SPD, která sama o sobě budou dosti obtížně dosažitelná a přitom bez dalších souvisejících kroků zřejmě i při jejich dosažení málo platná.

Tímto krokem lze do značné míry eliminovat ještě nebezpečí, že v případě odchodu A. Babiše z čela hnutí ANO se toto hnutí spojí po volbách s Demoblokem. O to více je třeba začít formovat pronárodní blok politických subjektů (vč. jedné strany schopné získat podporu malých neparlamentních stran) a hlavně občanů, kteří tak dostanou konečně příležitost hájit své nejvlastnější (a dokonce existenční) zájmy.

Pak může vzniknout masové hnutí občanů, kdy již nepůjde ze strany voličů primárně o podporu SPD, nýbrž českých národních zájmů, což dá celé věci jiný náboj a dimenzi a pomůže to jak SPD a její účasti v pronárodní vládě, tak i obraně většiny našeho národa před nástupem politických sil prosazujících u nás cizí zájmy na úkor těch našich národních. Splní to tedy současně i další souběžný cíl sledovaný ze strany SPD.

Otázkou ale je, zda je SPD schopna a ochotna postavit se čelem k zorganizování takového bloku, stejně tak zda to včas pochopí i naši občané a zachovají se podle toho.

Vliv na svoji budoucnost mají totiž ve svých rukách především naši občané sami. Nicméně je nezbytné předestřít jim další životní perspektivy a nutné předpoklady k tomu vedoucí. A to se neudělá samo, toho se musí chopit vhodný politický subjekt.