V Evropě se neschováme

Antonín Rašek se ve svém včerejším článku zmínil o názoru čtenáře, kterému se nelíbí, že někteří už dopředu kritizují předkládané návrhy evropského azylového zákona. Evropská unie by podle zmíněného čtenáře měla být otevřena každému, kdo požadavky azylového zákona splňuje.

Proč má Antonín Rašek v této otázce naprostou pravdu? Projednávaný zákon ve své vstřícnosti počítá mimo jiné s tím, že právo na azyl vznikne také z ekologických důvodů. Co nás tedy čeká?

Mezivládní panel OSN pro biodiverzitu a ekosystémové služby ve své zprávě z roku 2018 předvídá, že do poloviny našeho století se dá celosvětově do pohybu až 700 milionů osob pouze z důvodu kritického stavu půdy.

Světová banka ve zprávě z téhož roku konstatuje, že v důsledku klimatických změn můžeme očekávat v tomtéž časovém horizontu až pět set milionů dalších migrantů.

V další zprávě Organizace spojených národů se dočítáme, že k těmto migračním proudům se připojí již do roku 2030 dalších 700 milionů osob z důvodu nedostatku pitné vody. Další studie hovoří o stovkách milionů lidí, kteří se vydají na cestu kvůli stoupání hladiny moře či v důsledku jiných dopadů globálních klimatických změn

I když třeba ne všichni z nich půjdou do Evropy, cosi je tady už z principu špatně. Jak známo, ekologické problémy naznají hranic. Je bláhové namlouvat si, že jim unikneme, pokud ilegálně překročíme špatně střežené hranice Evropské unie.

Co se asi stane, když lidé z potápějících se korábů jednotlivých kontinentů přesednou do malého záchranného člunu Evropské unie? Jak dlouho se budou moci v Evropě ukrývat před dopady drancování svých zemí Severem a absence populační politiky na Jihu? To jsou zásadní otázky, o kterých se ví už přinejmenším dvě generace.

Jedinou jistotou zatím je jen to, že autoři nového azylového zákona si tyto otázky vůbec nekladou.

Prof. J. Keller

Přišlo e–poštou