Při pohledu z okna na širokou třídu Karl Marx Allee dole jsem za starých časů NDR vídal mnoho prvomájových průvodů, cyklistických závodů či maratonů. Nedávno jsem poprvé spatřil pomalou, nekonečnou šňůru zelených nebo žlutých traktorů. Později jsem se dověděl, že 5 600 z nich, poté, co zablokovaly dopravu při jízdě ze severního, jižního, východního i západního Německa, se spojily u Brandenburské brány, zaparkovaly ve vyrovnaných řadách a vyslovily své požadavky: „Méně, nebo lepší, pesticidů, OK! Méně, nebo lepší, hnojiv, také OK! I my chceme chránit planetu. Ale ne bez konzultace s námi, kteří bojujeme hořkou bitvu proti monopolním zemědělským gigantům a monopolním maloobchodním gigantům, jež ohrožují přežití nás, rodinných farmářů.“

O čtyři dny později, také u Brandenburské brány, se 35 000 demonstrujících za „Pátek pro budoucnost“ spojilo s dalšími dětmi na zeměkouli s požadavkem na ukončení dlouhých debat o umístění větrných elektráren, vyšších cenách plynu a letenek, nižších cenách silničních poplatků, pochybných průtazích a všech druzích klamání či mystifikací, aby se rychle došlo k výsledkům při snížení globálního oteplování.

Příštího dne jiní mladí lidé, většinou v bílém, zablokovali silnice jihovýchodní Lužice k obrovským povrchovým dolům podřadného hnědého uhlí, dokud je policie nerozehnala slzným plynem. NDR byla nucena těžit toto drolivé palivo coby potřebný základ budování nebo záchrany své tápavé ekonomiky, ale motivací privatizovaných dolů je teď prostě zisk.

O týden dříve na jihozápadě, ve Stuttgartu, největší německý odborový svaz, IG Metall, zorganizoval rozčilené venkovní shromáždění, s 8 000 dělníky blízké obrovské továrny Mercedes, také z Audi a od dodavatelů součástek jako Bosch a Continental.

Německý automobilový průmysl, jeho hlavní exportér, je obrovský a mocný. Pomáhal dostat nahoru Hitlera, získal miliardy od otrockých dělníků za války a po roce 1945 ještě zesílil coby páteř západoněmeckého „hospodářského zázraku“. Jeho dělníci, se stálým zaměstnáním, s výrobou Mercedesů, BMW, Opelů, VW, Porsche získali relativně vysoké mzdy a výhody. Stal se jedním z nejlépe situovaných ekonomických sektorů – ale už nebyl nejradikálnější. Atmosféra ve firemních dělnicko–manažerských radách byla často přátelská, občas dokonce i kamarádská.

To se ale mění, a rychle! Skandál s utajováním emisí, vyostřující se posun od páchnoucích kapalných paliv k nepáchnoucí elektřině, od montážních pasů s lidmi ke kroutícím a obracejícím se robotickým ramenům, s (počítačovými) programy nahrazujícími kvalifikované dělníky, mají účinek. Stejně tak i sankce proti Rusku, přednímu dovozci, a klesající prodej do Číny. Sliby vedení, že zachová místa, nejsou až tak úplně přesvědčivé; dělníci zjišťují, aspoň teď, když už ne dříve, že hlavní obavy velkých bossů se točí kolem zisků, zatímco jejich, jak řekla jedna žena ve Stuttgartu: „Ať jdete kamkoli, je to stejné; žádné pracovní místo není jisté!“ Byl tenhle protest předzvěstí příchodu nových velkých konfliktů?

Velké demonstrace bývají silně dramatické, občas i krvavé, ale mohou být i strhujícími příklady solidarity, odhodlání a odvahy, tak jako v Chile, Ekvádoru, Kolumbii, Súdánu, Libanonu. Samozřejmě se liší; neobvyklá hojnost amerických vlajek neprokazuje vždycky pokrokové názory, zvlášť když je hlasitě vítají, skoro jednomyslně, Kongres USA a Donald Trump.

Nositelé vlajek USA i jiných zemí možná najdou pár jásajících davů v dubnu a květnu, kdy 16 zemí NATO spolu s Finskem a Gruzií provedou přímo na ruské hranici jedno z největších vojenských cvičení od studené války, s 37 000 vojáky, z toho s 20 000 americkými s těžkou výzbrojí. S Německem uprostřed Evropy, většinou se super–moderní výzbrojí, se smrtícími raketovými nosiči na špici způsobí zpoždění vlaků a dopravní zácpy, a budou vidět tanky rachotící „vzkvétající krajinou“, druhdy slibovanou východním Němcům, když si odhlasují sjednocení. Někteří to s hořkostí srovnávají s až příliš podobnými vojenskými přesuny v letech 1939 a 1941.

Vedle rámusu a zmatků obsahují takové „obranné“ manévry vždy nějakou hrůzostrašnou možnost; stačí jeden přehmat, jedna raketa omylem vypálená pod špatným úhlem, jedna náhodná havárie letadla nebo zlomyslná provokace a za pár vteřin jsou pryč všechny obavy z hnojiv, hladových ledních medvědů, utajování emisí, četných ztrát zaměstnání nebo ukrajinských telefonátů jednou provždy nepodstatné.

Někteří doufají, že tuhle děsivou hrozbu rozbijí a jejímu šíření a opakování zabrání. V Lipsku se sešla stovka odborníků z různých opozičních organizací, aby naplánovali nějakou akci; právní výzvy, rozdávání letáků uniformovaným i neuniformovaným, plakáty a transparenty, zavěšené třeba na mostech, štafetové běhy proti manévrům, možná nějaký projev občanské neposlušnosti a velkou demonstraci podél dálnice, možná ve východoněmecké Chotěbuzi nebo v Magdeburgu. Nebude to snadné; his won’t be easy; protesty jsou poslední dobou atraktivnější – nebo naléhavější – než jak se jevily dřív. Ale ačkoli většina dotazovaných Němců mezinárodní konfrontaci odmítá, od obrovského, ale neúspěšného protestu proti irácké válce v roce 2003 je těžké lidi získat k mírovým pochodům nebo shromážděním.

Nejsilnější, dvě spojené „křesťanské“ strany, klesají v průzkumech, jak se postupně vytrácí jejich velitelka, i když pořád ještě kancléřka, Angela Merkelová. Naděje, že její nástupkyně na post stranické šéfky Annegret Kramp–Karrenbauerová mohla stranu posunout k umírněnosti, se vytratila také, ale ne tak pozvolně. AKK, jak se jí říká, je teď ministryní obrany a je úplně stejně bojechtivá a agresivní jako její předchůdkyně Ursula von der Leyenová, která teď vede Komisi EU. AKK vyzvala novou německou Radu národní bezpečnosti, aby pomohla dosáhnout „silnější přítomnosti německých vojsk ve světě“ … „připravených, spolu s jejich partnery, převzít větší zodpovědnost.“ Všichni partneři (kromě USA a možná Francie) by byli podřízení, takže když AKK říká: „Nemůžeme prostě stát stranou a pozorovat dění, ale musíme se zapojit do mezinárodní debaty, aby se věci pohnuly kupředu“, musíme se mít na pozoru. AKK pohrdla výzvou od ještě extrémnější pravice a získala plnou podporu strany, zatím ne v otázce politiky, ale v osobní moci.

Její strana vládne v koalici s ustrašenou SPD, jejíž výsledky průzkumů spadly na 14% (zatímco Křesťané si stojí na 29 %). A teď je najednou ve stavu naprostého chaosu. Zavinila její ztrátu členstva a procent v průzkumech stále nepopulárnější Velká koalice (Grosse Koalition neboli „GroKo“)? Jestli ano, zvýší to požadavky levičáků, možná i vyvolá krizi, vedoucí k předčasným volbám – a možná i dokonce horší pohromu pro stranu. Nebo to může vydržet? Její přední politik Olaf Scholz, pravičák a teď vice–kancléř a mocný ministr financí, energicky prohlašuje: Vydrží! Jasně preferuje ptáčka v hrsti! Krocana?

Ale po šesti měsících volebních bojů, s tolika kandidátskými duely jako u demokratických kandidátů v USA, vyšli jako vítězové do vedení strany po hlasování členů dva relativně neznámí, když porazili zjevně zasažené Scholzovo duo. A teď vítězové, dosud celkem nepovšimnutá poslankyně Bundestagu Saskia Eskenová a úplně stejně neznámý ministr státní vlády Norbert Walter–Borjans („pokrácený“ na NoWaBo) uvažují o tom, že setrvají na prosazení zákona o vyšší minimální mzdě. Křesťané souhlasit nebudou! Je zpochybněna dokonce i militaristická zahraniční politika. Mladí socialisté, přidružení ke straně, i většina hlasujících členů vidí obrat doleva jako nutnost k záchraně strany, a to i s rizikem nových voleb. Současné vedení je doopravdy zděšené, asi jako garnitura Tonyho Blaira z Jeremy Corbynem nebo zavedení američtí Demokrati z Bernieho (Sanderse) a z Alexandrie Ocasio–Cortezové. Kdo se prosadí? Možná rozhodne stranický sjezd příští týden, 6. prosince.

Pokud jde o Zelené, stále v euforii poté, co předběhli v průzkumech s 22 procenty Sociální demokraty a navzdory zpomalení jejich střemhlavého vzestupu kladou většinou důraz na životní prostředí. Ale v mezinárodních záležitostech nešťastně zůstávají ze všech nejbojechtivější se svou konfrontační politikou vůči Rusku. Momentálně naznačují, že, kdyby to bylo doopravdy nutné, mohou čistě vlastenecky zvážit, že vystřídají SPD ve vládě s Křesťany.

Předtím už to udělali. V Sasku a Braniborsku právě teď státní vlády Křesťanských demokratů, SPD a Zelených jsou v procesu nazvaném „keňské“ koalice (s barvami, jaké má vlajka oné země) a obě vylučují die Linke a Alternativu pro Německo (AfD).

AfD pořádala sjezd 30. listopadu týdnu v Braunschweigu, potom, co konečně našla sál, ochotný je přijmout (v tomto případě u Volkswagenu [!]). Zatímco venku po celý den protestovaly tisíce antifašistů, s bezpečným odstupem od tisícovky policistů, AfD si zvolila vedení. Východní Německo, kde získali nejvíc, teď zastupuje jeden malíř pokojů. Znám kvůli používání nepochybně nacistického žargonu, a, když je zpochybněný, rezolutně se jej držící, nahradí Alexandera Gaulanda, 78, teď čestného předsedu a stále hlavního mluvčího AfD v jedenadevadesátičlenné frakci Bundestagu (téměř bez žen). Stále jsou krutě proti muslimům a cizincům, ale jednoho delegáta vyhnali proto, že byl až příliš zjevně antisemitický. Teď vedou takovou politiku, s podporou Izraele coby valu proti islámu. Ačkoli jejich ultra–ultrapravicová skupina „Der Flügel“ („Křídlo“) zůstala ve stínu, její nadvláda převážila a Gaulandova předpověď, že „Křesťané“ budou brzy muset vyhledat AfD coby partnera, byla stejnou výhrůžkou jako slova: „Jen počkejte dva nebo tři roky.“

Die Linke měla také shromáždění, kde si 69 členů její frakce v Bundestagu zvolilo spolupředsedy, vždy jednoho muže a jednu ženu. Dietmar Bartsch, východní Němec, zůstal ve funkci. Ale prominent Sahra Wagenknechtová se rozhodla odstoupit po několikerém ostrém nesouhlasu a po zdravotních problémech, takže byla potřebná nová spolupředsedkyně. Vítězkou se stala poměrem hlasů 36 : 29 dosud nepříliš známá mimo Oldenburg v západním Německu čtyřicetiletá Amira Mohamed Ali, jejíž otec je Egypťan, matka Němka. Je považována za blízkou levému křídlu, ale vyzvala ke větší jednotě uvnitř strany a prohlásila: „Důležité je dosáhnout významných zlepšení pro velkou většinu lidí. Je–li to možné spoluprácí s SPD a Zelenými, jsem přirozeně pro!“

Důležitým zkušebním místem pro tohle je městský stát Berlín, kde koalice těchto tří stran právě schvaluje zákon o kontrole nájmů, s ostrým odporem opozice. Jestli jim soudy dají za pravdu, bude (až na několik vyjímek) zákaz zvyšování poplatků v nájemních bytech na příštích pět let. Ale radikálnější iniciativa, zaměřená na veřejné referendum, by také zkonfiskovala značnou část bydlení často mezinárodním společnostem. Má podporu Die Linke, ale ne Zelených a SPD. (Někteří oponenti křičí, že je to jako v NDR!). Je také možné, že se místní koalice v této otázce rozštěpí, což by také předčasně vedlo k nové místní koalici. Die Linke by byla se svým základním směřováním zapojena dost těžko.

Vášně vzbuzuje ještě další otázka. Mnoho organizací přežívá jen díky nezdaněným příspěvkům od svých stoupenců, jako seskupení, v němž jsem i já, „Bojovníci a přátelé Španělské republiky 1936–1939“, a široká škála skupin solidarity, ale také mnohé pravicové skupiny. Náhle, jako blesk z čistého nebe, německé finanční orgány popřely „neziskový charakter“ VVN– BdA, organizace těch, kteří přežili nacistický politický a rasistický útlak, a těch ((jako jsem já), kteří jsou proti současným fašistům. Posun byl založený na rozhodnutí bavorských „ochránců ústavy“ (něco jako FBI), čili proti „našemu demokratickému zákonodárství“. Pár lidí si připomnělo pokus z roku 1962 postavit tuto organizaci mimo zákon, od čehož bylo upuštěno, když obhajoba dokázala, že všichni tři členové poroty byli aktivní nacisté, příslušníci útočných jednotek nebo soudci SS. Teď boj pokračuje. Mnozí se přidávají k tlaku na zvrat tohoto rozhodnutí, jež zasahuje právě v době, kdy fašistické hrozby a vraždy jsou konečně, i když váhavě, odsouzeny. Celkem vzato, politická budoucnost Německa vypadá všelijak, jen ne klidně.