Pražské útočné operace v květnu 1945 na osvobození našeho hlavního města z rukou německých okupantů se účastnila vojska tří ukrajinských frontů Rudé armády. Nejvíce však ke zdárnému průběhu operace a osvobození Prahy přispěla vojska 1. ukrajinského frontu vedeného maršálem SSSR I.S. Koněvem. Když 5. května 1945 po poledni volala povstalecké Praha o pomoc, vojska ukrajinských frontů byla vzdálena 200 – 350 kilometrů. Na území Čech a Moravy navíc ještě stále zůstávalo bezmála milionové uskupení hitlerovských vojsk složené ze skupin armád Střed a Rakousko. Tyto jednotky dostaly rozkaz bojovat do posledního muže…

Nejblíže od Prahy se v té době nacházela vojska 1. ukrajinského frontu, který na své cestě musel ničit odpor nepřítele. Především šlo o drážďansko – zhořelecké uskupení. Nemalou překážku představoval pro rychlý postup rovněž hřeben Krušných hor i opevnění na historických česko – německých hranicích. Dne 6. května v ranních hodinách předsunuté jednotky 1. ukrajinského frontu zahájily útok. Na něm se podílely 3. a 4. gardová tanková armáda vedená generálplukovníky P.S. Rybalkem a D.D. Leljušenkem, 3. a 5. gardová armáda vedená generálplukovníky V.N. Gordovem a A.S. Ždanovem a dále 13. armáda generálplukovníka N.P. Puchova.

Již v pátek 4. května docházely do Prahy zprávy o bojích na řadě míst českých zemí a osvobození mnoha měst a vesnic. Lidé se shlukovali v ulicích, odmítali přijímat německé peníze, německé nápisy byly smazávány. Docházela rovněž k menším šarvátkám. Okupační orgány se nejvíce obávaly pražských závodů a nařídily přerušit práci a poslat dělníky domů. Mnozí však v závodech zůstali pevně rozhodnuti je střežit. Zvláště závody, které měly být podle německého operačního plánu z 10. dubna 1945 zničeny. České národní radě se daly k dispozici oddíly četnictva i vládního vojska, byly však velmi slabě vyzbrojeny. Došlo k vypracování a upřesnění plánů na obsazení rozhlasu. Ani nedostatek zbraní (na počátku bylo k dispozici asi jen 500 pušek, větší počet pistolí, několik beden granátů a několik kusů automatů) již nemohl odvrátit pražský lid od jeho rozhodnutí postavit se důrazně proti okupantům a zabránit jim v dalším vraždění a ničení města.

Na konci dubna se horečně jednalo o zajištění připravovaného povstání. Dne 29. dubna proběhla schůze ilegálního Ústředního výboru KSČ, kde byly přiděleny úkoly pro povstání. Bylo schváleno i předsednictví profesora Pražáka v České národní radě. Tento návrh schválila i ústřední rada odborů. 30. dubna se sešla česká národní rada, aby projednala nejdůležitější otázky. Zde se také rozhodlo o převzetí moci českou národní radou a to až do příchodu košické vlády. Na konci dubna promluvil v pražském rozhlasu Frank. Pod tíhou rychlým tempem běžících událostí, pro hroutící se hitlerovský režim krajně nepříznivých, musel uznat, že „vojenská situace říše jeví se málo utěšenou.“ Vzápětí pohrozil posluchačům, aby je snad ještě dokázal přesvědčit, že má v Praze situaci stále plně pod kontrolou – „Německé velení v Čechách a na Moravě učiní všechno, aby i nadále byl zachován klid, pořádek a bezpečnost… Varuji vás velmi důrazně, abyste nespekulovali s německou slabostí. Takové iluze by utonuly v krvi.“ Vše však i přes tyto výhrůžky směřovalo k lidovému vystoupení na odpor proti okupantům. Ačkoliv ještě v pátek 4. května se činitelé České národní rady většinově shodli, že s většími akcemi bude „třeba počkat až do doby, kdy bude značná naděje, že nedojde k ozbrojenému střetnutí s Němci.“ Jenže v té době to již v Praze vřelo a bylo jen otázkou příštích hodin, kdy lid povstane, aby okupanty přesvědčil, že jejich šestiletá bezohledná vláda nad hrdým městem nad řekou Vltavou definitivně končí. Otevřený odpor proti okupantům se již nedal ničím a nikým zastavit. Od prvních květnových dnů začaly mizet z průčelí domů ve středu Prahy německé firemní štíty, objevovaly se ilegální letáky s výzvami k odporu proti Němcům, v tramvajích odmítali průvodčí přijímat feniky a marky, vzrůstal počet diskutujících hloučků na řadě míst nejen v centru města. V oknech se objevují prapory, v klopách a na rukávech trikolory. Napětí by se dalo v těchto chvílích krájet, čeká se jen na poslední impuls, který zapálí nahromaděné odhodlání a uvolní lavinu, která smete moc surových uchvatitelů.

Přípravy na veřejné vystoupení proti okupantům se odehrávají nejen v rámci České národní rady, ale i v řadě závodů a například také v kasárnách Jiřího z Poděbrad, kde české četnické a policejní útvary v síle 10 důstojníků a 320 mužů čekají na vhodnou chvíli, aby se zapojili do povstání. Právě četníci následně významně přispěli svými silami v průběhu bojů v ulicích Prahy. Společně s příslušníky pražské policie, vládního vojska, tramvajáky, dělníky, partyzány, civilním obyvatelstvem, vytvořily značnou sílu, která německé orgány zaskočila nejen svým bojovým odhodláním, ale i organizovaností.

Rychle kvapící čas dospěl až do rána 5. května 1945. To už Praha připomínala přetopený kotel. Ilegální Revoluční odborové hnutí vyhlásilo již dříve ve všech závodech pohotovost. Bylo třeba organizovat pracující, odzbrojit závodní stráže podřízené německé moci a zajistit spojení s Ústřední radou odborů. 5. května 1945 v 11.15 hodin odvysílal čs. rozhlas následující naléhavou výzvu: „Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky! Pomozte československému rozhlasu ve Schwerinově třídě (Vinohradská), kde čeští lidé bojují o jeho záchranu! Vchod z Balbínovy ulice je úplně volný! Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky na pomoc čs. rozhlasu!“ Ve 12 hodin byla spuštěna všechna poplašná zařízení. Ve 12.33 hodin se z rozhlasu ozývá vzrušené volání o pomoc, která se bude opakovat ještě po následující čtyři dny. Právě tato výzva Rozhlasu, aby byla urychleně poskytnuta pomoc českým policistům bojujícím v rozhlasové budově s přesilou německých vojáků se stala oním posledním impulsem, kdy vybuchla nahromaděná nenávist k okupantům…

Rozhlas zůstal v českých rukou po celou dobu povstání. Právě odtud byly řízeny akce po celé Praze i v jejím okolí. Před budovou rozhlasu pak vzplanuly první boje a první vlastenci zde položili svůj život za svobodu vlasti a hlavního města. Hned prvního dne povstání docházelo k přepadům kasáren s německou posádkou, odzbrojování německých vojáků i civilistů, ti kdo dříve tajně uchovávali zbraň, ji nyní připravovali k ostrému použití. Na Václavském náměstí byly zapáleny německé knihy a propagační tiskoviny, skupiny dobrovolníků se rozjížděly na místa předpokládaného největšího odporu nepřítele. Němci se ovšem ještě nehodlali vzdát a přešli do protiútoku. Cílem povstalců bylo zabránit přístupu motorizovaných jednotek do Prahy a lokalizovat místa hlavního odporu. Je také vydána výzva k vytváření překážek na silnicích a železnicích na přístupových cestách ku Praze. Situace na mnoha místech se stávala nepřehlednou. Němci začali ostřelovat město z děl a letadel i pomocí kulometů. Rovněž německé tanky prozatím mohou projíždět téměř celým městem. Toto se však má brzy změnit. Přes silný odpor německých vojáků dosahují povstalci rychle řady důležitých úspěchů. Je dobyta Jindřišská pošta a zajištěno tak telefonní spojení mezi bojujícími jednotkami. Dobyta je i holešovická elektrárna, kterou se poté Němci snaží opakovaně ovšem marně znovu obsadit. Důležitým faktorem se stalo zajištění všech mostů a zabránění jejich zničení. Okolo 14. hodiny je dobyta žižkovská sokolovna, zanedlouho poté sokolovna vinohradská a otevírají se i brány pankrácké věznice. Velmi tvrdé boje probíhají na Pankráci. Rozhlas povzbuzuje povstalce, aby vydrželi ve své aktivitě a bránili německým jednotkám v pohybu po městě. Povstalce silně ohrožují zejména tanky. Rozhlas naléhavě hlásí – „Zastavte jeho tanky, jeho děla a pěší jednotky barikádami!“ Lidé reagují na rozhlasovou výzvu téměř okamžitě. Povstalci dosáhli během prvního dne bojů postupu na řadě míst. Zejména na pravém břehu Vltavy dobyli řadu důležitých strategických objektů. Prvního dne se také rozhořel boj o známou barikádu na Trojském mostě, která během čtyřdenních bojů odrazila tři tankové útoky, čelila dělostřeleckému bombardování a její udržení stálo život několika desítek obránců. Odpoledne 5. května 1945 byla vydána první zpráva České národní rady, v níž mimo jiné stálo: „Lide český! Česká národní rada jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády Československé republiky v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech. Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tak zvaný protektorát Čechy a Morava, který nám byl Němci vnucen, a tím zanikla veškerá správní moc vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady. Česká národní rada obrací se v této historické chvíli k českému obyvatelstvu s výzvou, aby bylo v bojové pohotovosti a čekalo na další pokyny a opatření České národní rady.“

Přes noc z 5 na 6. května vyrostlo v Praze na dva tisíce barikád postavených na výzvu České národní rady. Na barikádách si povstalci mohli ráno 6. května přečíst první české noviny. Rudé právo přineslo pod celostránkovým nadpisem Český lid povstal, vytrváme a zvítězíme! provolání Ústředního výboru KSČ. Objevují se v něm i tyto věty: „Český pracující lid měl také heroickou účast na znovunabytí národní svobody. Osvědčili to zejména proletáři Velké Prahy v dnešním povstání pražského lidu. Pracující lid si proto zaslouží, aby svobodná republika, která bude vytvořena po vyhlazení nacistického moru, byla republikou politické a sociální spravedlnosti. Záruku toho vidí pracující lid v nastoleném řádu lidové demokracie.“

I během neděle 6. května německá letadla znovu útočí na rozhlas, shazují bomby a pancéřové pěsti. Němci si chtějí stůj co stůj vynutit průchod městem. Používají přitom nezřídka přímo bestiálních praktik. Přivazují na tanky nebo před nimi ženou přímo proti barikádám ženy i děti. Z venkova povolané německé jednotky během dne nejvíce ohrožují prostor Pankráce, Smíchova a Libně. Povstalci se zmocňují Pražačky. Bojuje se také na Staroměstském náměstí a v jeho okolí. Nacistické síly sice během 6. a 7. května dosáhly určitých úspěchů, nedokázaly však trvaleji ovládnout větší územní celky. Ve dnech 6. a 7. května se bojů proti nacistům na území Prahy účastnily i jednotky tzv. vlasovců. Šlo o jednotky 1. divize ROA (600. ruská pěší divize) tvořené bývalými sovětskými válečnými zajatci, kteří předtím bojovali po boku hitlerovců a dopouštěli se na řadě míst Ukrajiny, Běloruska, Polska i českých zemí a Slovenska těžkých válečných zločinů. Tyto jednotky pomohly zpevnit obranu na západě města i v jeho středu. Jejich přítomnost v povstání však byla z řady pádných důvodů nežádoucí a z města se brzy stáhly. Němci se rozhodli v průběhu dne vyjednávat. Frank nabídl ústupky. Vyslovil souhlas s uznáním České národní rady jako zástupce Košické vlády i odstoupením své osoby z funkce státního ministra. Ale proti tomu žádá klid, zajištění dopravy Prahou a zásobování, aby německé jednotky mohly pokračovat v boji proti Rudé armádě. Pro Českou národní radu jsou tyto podmínky celkem podle očekávání nepřijatelné. Boj v ulicích tedy pokračuje dál. Prahu čeká další těžká noc.

Pondělí 7. května přineslo dosud nejtěžší boje. Zatímco v předchozích dvou dnech povstalci obsadili důležité objekty, nyní museli především bránit své pozice proti dobře vyzbrojené a brutálně postupující přesile nepřítele. Německé síly opět bombardují a ostřelují rozhlas a snaží se umlčet strašnickou vysílačku. Vysílání stanice bylo ohrožováno německými útoky zejména od Malešic. Obránci však hrdinně bránili přístupové cesty, kudy se snažily projet německé tanky. Pro obranu zde měli obránci jen 15 pancéřových pěstí, přesto vydrželi. Němcům se ale na mnoha místech podařilo prorazit barikády a postoupit dále. Tanky pronikly až na Staroměstské náměstí a vážně začaly ohrožovat sídlo České národní rady. Německá letadla po celý den bombardují a ostřelují Prahu. V Braníku a na Pankráci nutí okupanti obyvatele pod hrozbou zastřelením rozebírat barikády. Odpoledne toho dne se Němci probíjejí barikádami na Vinohradech a v Libni. Situace téměř po celém městě je kritická a vážně hrozí, že povstání bude utopeno v krvi. Staroměstská radnice je v plamenech. Němci obsazují Libeň a Karlín. Vnikají i do Lidového domu a odvlékají zde přítomné osoby i s redakcí Rudého práva a Práce na Masarykovo nádraží, kde dochází k vraždění desítek lidí. Vydání Rudého práva z 9. května 1945 popisovalo tyto hrůzné okamžiky takto: „Hrůzné scény na hořícím peróně, když před očima zatčených se konaly popravy, ukázaly všem tvář nacistických zběsilců. Všichni zatčení (400 osob) měli být popraveni a teprve po dlouhém jednání dvou českých vyjednávacích skupin pražské policie byli zatčení propuštěni. Nacističtí zběsilci řádili předtím v Lidovém domě, kde rabovali a několik našich lidí zavraždili.“

V úterý 8. května vyvrcholil boj v oblasti Staroměstského náměstí. Během dopoledne začali obránci radnice dostávat posily. Boje na náměstí dosáhly nejvyšší intenzity odpoledne kolem 15. hodiny. V té době zachvátil Staroměstskou radnici požár, který se nedal uhasit. Povstalci se ve svém boji proti přesile nehodlali vzdát a nakonec odolali všem německým útokům a vydrželi až do zastavení bojů, ke kterému došlo po podpisu německé kapitulace v Praze ze strany velícího generála Rudolfa Toussainta. K zastavení bojů v okolí Staroměstské radnice došlo po 17. hodině. Generál Toussaint se v kapitulaci zavázal složit těžké zbraně. Letadla nechat na letišti, lehké zbraně a sklady odevzdat a v 18 hodin večer zastavit boj. V té době nacističtí velitelé již nějakou dobu věděli, že tankisté Rudé armády se rychlým tempem blíží k hlavnímu městu. I přes podpis kapitulace však boj na mnoha místech zastaven nebyl. Stále bylo slyšet střelbu a umírali lidé, včetně žen a dětí. Němečtí zločinci neváhají ani v těchto chvílích házet granáty do sklepů, kde se ukrývají civilisté. Německé jednotky jsou zásobovány automobily označenými znakem Červeného kříže. Během celého dne byla velmi kritická situace například na Pankráci, v Michli nebo v Nuslích.

Po celou dobu povstání až do příchodu Rudé armády pokračovala činnost revolučního rozhlasu. Provizorní prostory poskytlo podzemí budovy Husova sboru na Vinohradech a bylo propojeno dorozumívací linkou do strašnické vysílací stanice. Spojení s vysílačkou ve Strašnicích bylo dosaženo v pondělí 7. května po 16. hodině a skončilo ve středu 9. května v 19 hodin. Česká národní rada během povstání několikrát měnila své sídlo v závislosti na aktuální situaci. To první se nacházelo v Dlouhé třídě, nedaleko Kinského paláce. Poté následoval přesun sídla na nákladové nádraží na Źižkově, následně do Včely na Vinohradech. Posledním sídlem tohoto orgánu byla budova policejního ředitelství v Bartolomějské ulici.

Ačkoliv nacisté podepsali v Praze 8. května kapitulaci, bojovalo se dál. Stále vyhasínalo mnoho lidských životů, a to na samém prahu míru. Je slyšet střelbu, vybuchují granáty, teče krev nevinných, zdravotníci mají plné ruce práce s raněnými hrdiny z barikád. Nacisté však dobře vědí, že jejich čas se naplňuje a Rudá armáda v nejbližších hodinách vstoupí na území Prahy. Povstalci dál hájí barikády a čekají na příjezd sovětských tanků. Němci až do posledních chvil střílejí, drancují a vraždí. Po vykonání svých četných zločinů pak doufají ve velkorysost Američanů, kam spěchají, aby se nechali zajmout. Pro většinu z nich jde o plané naděje. Spravedlivému trestu neujdou. I po vstupu sovětských tanků do ulic Prahy kladli okupanti odpor.

Postup sovětských jednotek v jeho finální části je neuvěřitelně rychlý. Nasazení všech mužů je mimořádné a na samé hranici lidských možností. V noci z 8. na 9. května vojska 4. gardové tankové armády překonávají 60 kilometrovou vzdálenost od Loun. Její předvoj už kolem 3. hodiny ranní dosáhl severozápadního okraje hlavního města. 3. gardová tanková armáda postoupila dokonce o 90 kilometrů, což byl naprosto mimořádný výkon. 9. května časně nad ránem se první tank Rudé armády zastavil před barikádou vybudovanou u vokovické vozovny. Němci však v Praze na mnoha místech ještě stále nesložili zbraně. Dne 9. května se bojovalo zejména u Kadetky, Prašného mostu, u dejvického nádraží nebo na Klárově. Prudké srážky probíhaly v oblasti Zlíchova a Barrandova. Ve 13 hodin odpoledne dorazil na předměstí jihovýchodní části Prahy předvoj 2. ukrajinského frontu. V 18 hodin pak Prahy dosáhl také předvoj 4. ukrajinského frontu. V té době již byla Praha svobodná, zejména zásluhou nezměrného úsilí tankistů 1. ukrajinského frontu maršála Koněva.

Jedním z hlavních symbolů osvobození Prahy se stal tank číslo 23, který mezi prvními projel do středu města. Člen osádky tohoto tanku, gardový četař A.N. Filipov popsal průběh ranní květnové středy, která přinesla hlavnímu městu toužebně očekávaný mír takto: „Po usilovném postupu vjíždíme do města. Všechny tři stroje jedou neznámými ulicemi, napříč jedné z nich stojí barikáda. Rozjásaní povstalci vyskakují na pancíř, objímají nás a líbají. Dojetí stahuje hrdlo. Nepřítel zatím nikde… Prudkým svahem sjíždíme k Vltavě, abychom zajistili mosty a zabránili nepříteli vyhodit je do vzduchu. U Mánesova mostu jsme podstoupili svůj poslední boj se zamaskovanými tanky a děly nepřítele… Padl náš odvážný velitel (I.G. Gončarenko), těžce byl raněn mechanik řidič Š. Šklovskij a František Souček (občan, který tankistům ukazoval cestu). Omráčen byl Kovrigin. Do mého těla se zaryla střepina… Ale hoří, fašistické stroje hoří.“

Pokud se týká role jednotek ROA, tzv. vlasovců během povstání v Praze, generál Kutlvašr ji hodnotil jako krátkodobou, převážně morální posilu. Zásadní roli v povstání sehráli pražští policisté, četníci, dělníci, osvobození vězni, aktivní důstojníci z řad legionářů, kteří poskytli povstalcům zkušené velitele s válečnými zkušenostmi. Zapomenout nelze ani na bojové odhodlání české mládeže podílející se na stavbách barikád i jejich obraně, převozu raněných i zásobování povstalců. Zkušený autor literatury faktu a velký znalec období 2. světové války Roman Cílek napsal v magazínu Přísně tajné! č. 3/2013 dost výmluvná slova: „Zapomeňme na vlasovce. Květnové povstání bylo především záležitostí občanů Čech a Moravy.“

Praha se po letech okupace mohla nadechnout opojného jarního vzduchu vonícího svobodou. Boj na území středních Čech však ještě nebyl ukončen. Bojová aktivita trvala až do 11. května. Došlo ke střetu s německými jednotkami usilujícími o průchod na západ k Američanům. Poslední okamžiky 2. světové války v Evropě vylíčil velitel 2. gardového mechanizovaného sboru K. V. Sviridov – „Bylo to 12. května 1945. U vesnice Slivice nedaleko od Příbrami ještě probíhal intenzivní dělostřelecký boj. Mechanizované brigády plukovníka Michaila Ljaščenka a Fedora Safronova, dělostřelce hrdiny SSSR plukovníka Anatolije Samochina vedly boj s hitlerovci. Okolo půlnoci dělostřelci naposledy nabili kanóny, ale již nevystřelili. Fašisté kapitulovali. Dělostřelecké granáty jsme vyňali z kanónů a jeden z nich zazdili do zdi místního kostela. Granát je tam dodnes…“

„Dne 6. května se objevili na okraji Prahy vlasovci v síle asi půl divize. Druhého dne, v pondělí ráno v osm hodin, začala ČNR jednat o vztahu k vlasovcům. Debata byla bouřlivá, názory nebyly jednotné. Reakční a kompromisnické síly kalkulovaly tak, že přítomnost vlasovců vrazí klín mezi povstalce a Rudou armádu, což jim mělo pomoci realizovat jejich poválečné plány. Za dohodu s vlasovci se zasazovali především důstojníci skupiny Bartoš. Zvítězil však náš názor. Zdůrazňovali jsme, že jakákoliv spolupráce nebo styk s vlasovci jsou vyloučeny, neboť by kompromitovaly povstání. Pomoc můžeme čekat jen od Sovětské armády. Přesto však ČNR rozhodla vyslat do štábu vlasovců delegaci, aby zjistila, jaké mají úmysly a jsme – li ochotni poskytnout povstalcům zbraně a munici. Byli jsme vybráni Knap a já. Vlasovský vyjednávač nás zavezl do Motola, kde v nějakém stavení měl svůj stan vlasovský generál Buňačenko. Nutil nás, abychom vysílali rozhlasem jejich prohlášení, v němž se říkalo, že jsou přátelé českého lidu a nepřátelé bolševismu. Zbraně nám také nedali, vymlouvali se, že jim samotným dochází munice, takže bylo brzy po vyjednávání. Vrátili jsme se do sídla ČNR, informovali Radu a doporučili, aby se od vlasovců distancovala.“

„Sedmého večer na dalším zasedání ČNR se rozpory mezi komunisty a nekomunistickými členy rady, zvláště důstojníky, vyhrotily právě okolo návrhu generála Kutlvašra jednat s hitlerovci. I tentokrát po bouřlivé diskusi zvítězil názor komunistů, že s okupanty je možné pouze jediné jednání, a to o bezpodmínečné kapitulaci…. Měli jsme být dokonce internováni, abychom nerušili jednání s velitelem fašistických jednotek generálem Toussaintem, který byl dopraven se zavázanýma očima před polednem osmého května do Bartolomějské ulice. Jednání s ním svévolně vedli reakční představitelé ČNR i Smrkovský, kterého pro to získali. Nakonec podepsali dohodu o kapitulaci, které nebyla v plénu projednána a která umožňovala hitlerovským jednotkám svobodný odchod z Prahy a únik k Američanům. Po odchodu jednotek wehrmachtu zůstaly v Praze ještě tisíce esesáků, kteří řádili celou noc až do ranních hodin 9. května, takže Toussaintův slib, že potlačí odpor těch, kteří neuposlechnou jeho rozkazu, stejně nebyl dodržen. Tato dohoda byla později odsouzena i vládou Národní fronty jako politická chyba ČNR.“