Už zase tluče bubeníček

(projev spisovatelky Lenky Procházkové na dnešní demonstraci proti fašizmu)

Lenka Procházková

9. 5. 2021 projev na dnešní demonstraci proti fašizmu na Václavském náměstí v Praze

Válka není vůl. Válka je peklo!

I když ubývá lidí, kteří ji zažili, jejich svědectví zůstávají. Nejen v archívech nebo učebnicích, které lze zmizíkovat, ale především trvale zachyceny v umění. Zatímco každá propaganda nás formuje pro aktuální záměr a řadí nás do uniformního „útvaru“, umění oslovuje každého jednotlivě prostřednictvím emocí a tím spoluvytváří vztah člověka k životu a světu.

Písně slýchané v dětství, knihy přečtené v mládí nám žádný režim nemůže vyvlastnit. Pomník maršála na náměstí lze odstranit na příkaz „orgánů,“ tank evokující mužnou statečnost lze přetřít na duhovou růžovou, ale například filmy Němá barikáda nebo Májové hvězdy, i kdyby na ně televize zapomněla, zůstanou uloženy v citové paměti diváků natrvalo; jako součást jejich vědomí a svědomí. Vděk za záchranu dokáže cítit i zvíře, ale jen člověk má schopnost předávat prožitek vděčnosti dál, napříč časem, jako závazný kód.

Ani srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa nemohl ten kód zničit, neboť byl posvěcen krví sto čtyřiceti tisíců padlých rudoarmějců. Nicméně invaze z roku 1968 působila na většinu z nás (včetně mě tehdy sedmnáctiletou), jako šokující vojenský zákrok v situaci, která, z našeho úhlu pohledu, mohla být řešena po dobrém. Na přemýšlení o tom, proč se československá třetí cesta nedala prošlapat napříč dvousměrné dálnice v tehdejším bipolárním světě, jsme pak dostali dlouhých dvacet let. A právě těch dvacet let, nazývaných u nás normalizací, poskytlo západním korporacím čas připravit se na budoucí dražbu tzv. východního bloku. Záměry žraloků jsme předvídat asi nemohli. Listopad 89 jsme proto vnímali jako novou šanci, cinkal klíči ke svobodě, k odpuštění všem a k velkorysým plánům pro každého. Ve svém nadšení jsme opomněli, že velké plány předpokládají nejprve všeobecnou debatu a pak spolupráci napříč společností, aby každý mohl uplatnit své individuální vlohy ve prospěch celku. Tehdy nám připadalo snadnější přeskočit tuto fázi, přijmout nabízené manuály, přizvat zástupy poradců a umožnit výuku vlastních dětí podle cizích osnov.

A tak nám po třiceti letech „budování“ z té demokracie dnes zůstala jen etiketa na vyprázdněné láhvi. Zemský ráj na pohledech a odhodlané tváře na billboardech. Vyvolává to skeptický dojem, že dějiny našeho národa jsou zacyklené.

Země ležící osudově na průsečíku vlivů jakoby neměla právo na vlastní hlas. Když o to opakovaně usilovala, byly její myšlenkové vzruchy, které předčily svou dobu, trestány jako kacířské, elita byla vybíjena či nucena k emigraci anebo kolaboraci a „lid obecný“ byl povinen přizpůsobovat se novým pořádkům. A přesto se pokaždé v té krajině, která tvarem připomíná lidskou dlaň, našli a seskupili lidé, kteří to nevzdali a odmítli klečet na kolenou před cizí vrchností. Proč naší důmyslné BISce, která dozírá i na učebnice, vadí právě kapitoly o národním obrození? Protože je to svědectví o tom, že zázraky se dějí a že je způsobují lidé. Nově pojímaný starý výbuch ve Vrběticích možná smete i Čelakovského a jeho Ohlasy písní ruských. Jakoby nestačilo, že „důvodné podezření“ i při absenci důkazů už rozmetalo fungující diplomatické a ekonomické vztahy mezi ČR a RF, zřejmě je z vyššího příkazu nařízeno zašlapat do bahna i kulturní vazby vytvářené po staletí.

Propaganda našich nových poručníků už svolává do „útvaru“ všechny ochotné pochodovat ve stejnošatech, s hesly, že Ruska je třeba se bát. Kdo se nebojí, je zrádce. Démon předsudečné nenávisti proti vytipovanému „škůdci světa“ už zachvátil média, vykřikuje z chodníků a jedovatou slinou ošplíchl i českého prezidenta. Nejvyššího ústavního činitele, který v projevu klidným hlasem oznámil, že vyšetřování kauzy Vrbětice dosud neskončilo, a tudíž nelze předjímat jeho narychlo vyvrbené závěry. Místo zklidnění hysterie však rozdráždil démona nenávisti.

Ten démon se šíří podobně jak virus v počítači, ale je zhoubnější, protože zachvacuje mozky lidí, maže z nich staré programy a nahrazuje paměť novou verzí. Dokáže zrychlit i čas, nebo jej zastavit do bezčasí.

Zatímco masakr v Oděse, kde nacistická horda upálila desítky lidí, nebyl ani po sedmi letech vyšetřen, útočníci na let MH 17 byli určeni pár minut poté, co trosky letadla dopadly na zem. Kauza nešťastných Skripalových je oživována na pokračování jako obětina určená pro více použití. Všechny ty kramářské písně, co démon nenávisti šíří, mají stejný refrén. Tluče bubeníček, tluče na buben…

Nejprve je třeba zavalit nás strachem, jak haldou uhlí vysypanou z korby náklaďáku, a pak je nabídnuto jediné spásné a definitivní řešení; ve jménu demokracie, lidských práv a zachování světového míru odhlasovat i naším jménem válku Rusku. Té zemi, která kdysi jak bájný Prométheus rozžehla v zatemněné Evropě znovu světlo naděje. Dnes je zásadní podíl Rudé armády na zastavení genocidního nacistického tažení zpochybňován a paměť zachráněných národů je upravována. Zřejmě proto, aby ten příklad lidské obětavosti zmizel ze světa.

Něco podobného se možná už kdysi dávno, před tisíci lety, stalo. A třeba i opakovaně, pokud i dějiny lidstva jsou zacyklené. Možná je probíhající degenerace Starého i Nového světa projektovaná - jako počítačová hra. Ale i kdyby tomu tak bylo, musíme se pokusit do toho nelidského „programu“ který globálně zachvacuje planetu jako černý mor, hodit vidle. A místo figurek, které nemají vlastní vůli, neboť je někdo vodí na obojku, přizvat do souboje o budoucnost české státnosti skutečné lidi; vlastence disponující pamětí, svědomím, pokorou, rozvahou a odvahou. Muže na slovo vzaté a ženy – vědoucí, že o duši národa se nevyjednává v kostnici... s kostlivci. A že jen seznání a hájení Pravdy je cestou ven - z toho zacykleného pekelného programu. Ta cesta je ovšem lemovaná nesčíslnými hroby lidí, co na ní padli. Někteří svůj hrob ani nemají. A přesto nám stojí za zády jako zeď. Není to zeď nářků. Je to obranná zeď vytvořená nesmrtelnou odvahou těch, co zápas s peklem nevzdali. Napříč časem vršili kámen po kameni, aby nám zbudovali a předali tu hradbu. Dnes jsme na řadě my, abychom se o ni opřeli, bránili ji a ubránili. Nejenom kvůli čestnému závazku k nesmrtelným mrtvým, ale i proto, aby život dosud nezrozených neztratil už dopředu svůj smysl.

Děkuji, přátelé, že jste se zúčastnili dnešního setkání. Věřím, že „dezinformace“, které zde zazněly, budete šířit dál, každý ve svém kruhu. Čas se zrychluje, i my musíme zrychlit, aby se ty kruhy probuzených a odhodlaných lidí, co nejdřív propojily. Nedbejme na pokřik „páté kolony“, jí se také zkracuje čas. Milion chvilek brzy vyprší, nemá za sebou tu pevnou zeď budovanou po celá staletí.

novarepublika.cz