Užívejme čs. termín dekrety prezidenta republiky a nikoliv „sudetoněmecký“ Benešovy dekrety

Úvodem

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).

Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc. „…součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo-německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (c.d. str. 28).

O jakou expertízu jde? S největší pravděpodobností o následující:

„Prof. Dr. Felix Ermacora

Sudetoněmecké otázky, Juristické dobrozdání

Část V.

Závěrečné teze a katalog požadavků

Vídeň – Innsbruck 1991

Úvodem

Vláda Svobodného státu Bavorska požádala mezinárodně uznávaného vídeňského juristu prof. dr. Felixe Ermacoru – který je činný jako znalec v otázkách lidských práv také pro OSN – aby vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám, souvisejícím s vyhnáním sudetských Němců z jejich vlasti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Předkládáme zde závěrečné teze obsáhlého právního dobrozdání, v němž profesor Ermacora dochází k závěru, že se jedná nejen o nepromlčitelné skutkové podstaty bezpráví, ale že musí následovat obapolné vyjasnění těchto otázek, přičemž závažné klíčové funkce připadají ČSFR a ČR. Pravdě se člověk nemůže, nemá ani nesmí vyhýbat. Z přiznání pravdy vyplývá uznání existujících právních zásad jako základů soužití lidí a národů. Jen ten, kdo právo ctí a podle práva jedná, zajišťuje budoucnost.

V tomto smyslu předkládáme tyto shrnující stránky k úvaze českému čtenáři.

Franz Neubauer, ministr v.v., mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny

Závěrečné teze, D. Katalog požadavků

6. Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.“

I.

Mnichovská dohoda, vznik slovenského státu a násilné protiprávní vytvoření „Protektorátu Čechy a Morava“ vedly k dočasnému faktickému zániku Československé republiky. Protektorátní orgány pracovaly v souladu s pokyny německé okupační moci ve prospěch zájmů a cílů „Velkoněmecké říše“. Právní normy z té doby, vládní nařízení a vyhlášky, vycházely v německo-české „Sbírce zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava.“

Český a slovenský lid ve své většině však neopustil ideu svrchované Československé republiky. Bojoval za ni. Okupaci ČSR neuznala ani velká většina demokratických států. Proto faktický zánik ČSR nemohl být dovršen i zánikem de iure.

Již v roce 1940 vznikl Československý národní výbor jako představitel protiněmeckého československého odboje. 9. července 1940 byly v Anglii položeny základy k prozatímnímu státnímu zřízení ČSR, složenému z prezidenta republiky a vlády. 21. 7. vydal prezident republiky ústavní dekret č. 1/1940 Úředního věstníku československého, jímž zřídil Státní radu „jako poradní sbor prezidenta republiky a jako pomocný orgán v rámci prozatímního státního zřízení Československé republiky“. Týž den uznala anglická vláda prozatímní československou vládu utvořenou Československým národním výborem. Vzniklá soustava ústředních odbojových orgánů a následná jejich činnost byly nejen jedním z výrazů teorie právní kontinuity Československé republiky, nýbrž i jejím prvním základním potvrzením. Dekrety prezidenta republiky byly tak od počátku jedním z důležitých projevů skutečnosti, že Československá republika právně existuje i nadále.

Ústavním dekretem č. 2/1940 Úředního věstníku československého z 15. 10. 1940 upravil prezident republiky výkon zákonodárné moci. Napříště „...předpisy, jimiž se mění, ruší nebo vydávají zákony, budou vydávány po dobu platnosti zatímního zřízení v nezbytných případech prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, resp. členové vlády pověření jejich výkony“. Zákonodárná moc měla být tedy, a to až do doby vytvoření prozatímního zákonodárného sboru ČSR, vykonávána prezidentem republiky ve spolupráci s dalšími subjekty.

Dne 11. prosince 1940 prezident Československé republiky na zasedání Státní rady prohlásil: „...celé naše odbojové hnutí, od chvíle, kdy dosáhlo mezinárodního uznání a utvořilo vládu, existuje znovu právně a politicky jako pokračování První republiky, jako Československý stát a podle toho postupuje…“.

II.

Rozhodující úlohu v dekretální normotvorbě hrála naše londýnská vláda v čele s dr. J. Šrámkem, která dekrety projednávala, usnášela se o nich a předkládala prezidentu dr. E. Benešovi k vyhlášení. Prezident své eventuální připomínky dával vládě písemně na vědomí. I v takových případech však postupoval v souladu s rozhodnutím vlády. Právní stránku normotvorby od 4. 2. 1942 ovlivňovala Právní rada, jejímž předsedou byl prof. JUDr. A. Procházka, známý lidovecký politik. Na činnosti rady se významně podílel německý sociálnědemokratický emigrant, JUDr. E. Schwelbe. Počínaje dnem 27. 10. téhož roku prezident republiky vydával dekrety až po slyšení Státní rady. Pokud dekrety měly platit i na Slovensku, byly od dubna 1945 vydávány až po dohodě se Slovenskou národní radou. Po 4. 4. 1945 se těžiště dekretální normotvorby přesunulo na první československou vládu vytvořenou na osvobozeném československém území, která byla složena z nejvyšších představitelů všech českých a slovenských politických stran, jež se podílely na národně osvobozeneckém boji. Tato široká reprezentace čs. politického života se stala skutečným zákonodárcem. Vypracovala desítky významných dekretů. Z uvedeného vyplývá, že dekrety prezidenta republiky byly dílem celé řady subjektů, které v době po osvobození naší republiky reprezentovaly již téměř všechny Čechy a Slováky. Proto ani nemohou být pouze nějakými „Benešovými dekrety“.

Dr. O. Tuleškov