I.
Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz
ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? -
Neškareď
se tak!
Nepospíchej, pozastav se,
nechoď
ještě spat:
abych s tebou jen chvilinku mohl
diškutýrovat.
Nejsem zdejší, můj měsíčku!
toť
znáš podle křiku:
neutíkej, nejsem treu und bieder,
jsem
zde jen ve cviku.
II.
Jsemť já z kraje muzikantů,
na
pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty vídeňské pány
ze
sna burcoval.
By se po svých těžkých
prácech
hodně vyspali,
jednou v noci kočár
policajtů
pro mne poslali.
Dvě hodiny po půlnoci -
když
na třetí šlo,
tu mi dával žandarm u postele
šťastné
dobrýtro.
Se žandarmem slavný ouřad
celý
v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
zlato na
krágle.
"Vstávají, pane
redaktor!
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však
zloději,
jenom komise.
Od všech z Vídně pozdravení,
pan
Bach je líbá,
jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní
po
nás posílá." -
Já jsem i na lačný život
vždycky
zdvořilý:
"Odpusť, slavná císařská komise,
že
jsem v košili!"
Ale Džok, můj černý buldog,
ten
je grobián,
na habeas corpus tuze zvyklý -
on je
Angličan.
Málem by byl chlap přestoupil
jeden
paragraf,
již na slavný ouřad zpod postele
uďál: Vrr!
haf! haf!
Hodil jsem mu tam pod postel
říšský
zákoník,
dobře že jsem měl ten moudrý nápad,
již
ani nekvík. -
III.
Občan zvyklý na pořádek -
bylo
to v prosinci -
především jsem si obul punčochy
v
slavné asistenci.
Pak jsem teprv četl psaní -
však
ho tuhle mám -
rozumíš-li ouřední němčině,
přečti
si ho sám.
Bach mi píše jako doktor,
že
mi nesvědčí
v Čechách zdraví, že prej potřebuju
změnu
povětří.
Že je v Čechách tuze dušno,
horké
výpary,
mnoho smradu po té oktrojírce,
holé nezdraví!
Že on tedy schválně pro mne
kočár
sem poslal,
abych se hned na státní outraty
na cestu
vydal.
A žandarmům že nařídil,
ať
mne hodně nutí,
kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout
jeho
nabídnutí.
IV
Což je dělat? Že pak musím
hloupý ten zvyk mít,
že nemohu žandarmům s flintami
pranic odepřít
Dedera mě taky nutil,
abych jel jen hned,
že by Brodští, až se vzbudí
třeba – s námi jet.
Pravil mi, že nemám s sebou
zbraně žádné brát,
neb že oni mají nařízení
mě ochraňovat.
Že mám též, pokud jsme v Čechách
Inkognito jet –
sic nám dají dotěraví lidé
hrůzu komis hned.
Ještě mi dal pan Dedera
více moudrých rad,
dle nichž se Bachovi pacienti
mají spravovat.
Tak mě vábil jak Siréna,
až jsem obul boty,
oblík vestu, kabát, pak i kožich –
dřív však kalhoty!
Koně a žandarmi stáli
dávno před domem:
„Milí braši, maličké strpení,
hned již pojedem!“
V
Ó měsíčku, však ty ženské
dobře znáš a víš,
jaký s nimi člověk na tom světě
často mívá kříž!
Takés mnohého loučení
Tajným svědkem byl,
ty znáš líp než každý novelista
hořkost těchto chvil.
Matka, žena, sestra, dcerka -
Malá Zdenička,
Stály okolo mne v tichém pláči:
Hořká chvilinka!
Já jsem sice starý kozák,
V půtkách tužený;
Tenkrát jsme měl trochu těsná prsa
a zrak zkalený.
Vtisknul jsem však poděbradku
silně do čela,
aby se těm policajtům slza
nezablýštila.
Neb ti všichni blíže dveří
posud stáli stráž,
aby měla tato smutná scéna
císařskou stafáž!
VI
Trubka břeští, kola hrčí,
jedem k Jihlavi,
vzadu, abysme nic neztratili,
klušou žandarmi.
Ten borovský kostelíček
stojí na vršku,
skrze lesy smutně na mne hleděl:
„Jsi to, můj hošku?
Pode mnou jest tvá kolíbka,
já tě viděl křtít,
starému vikáři ministrovat,
pilně se učit.
Táhnout světem na zkušenou,
pak s pochodní jít,
naší chase plamenem veselým
na cestu svítit.
Vidíš, jak ty roky plynou,
znám tě třicet let:
ale chlapče, jaké to obludy
vidím s tebou jet?“ –
VII
Když jsme jeli přes Jihlavu,
měl jsem Špilberk v mysli,
za Lincem zas myšlenky na Kufstein
z hlavy mi nevyšly.
Teprve když jsme nechali
Kufstein vpravo stát,
začla se mi alpejská krajina
příjemnější zdát.
Hloupá jízda, milý brachu,
když se neví kam:
veselé ty trubky postillonů
jsou jen bídný klam.
Všude kolomaz a všude
přepřahovali:
Kdybyste radš ve Vídni přepřáhli
a namazali!
Telegraf je přece jenom
hezký vynález!
Ten před námi všude, než jsme přišli,
ohlášení nes.
By nám mohla policie,
starostlivá máti,
všude, dříve než tam přijedeme,
kamna rozehřáti.