Koncentrační tábor Osvětim (Auschwitz) byl založen rozkazem druhého muže nacistického Německa Heinricha Himmlera z 27. dubna 1940. Původní určení pro větší počet polských vězňů uzpůsobili nacisté v létě následujícího roku "konečnému řešení židovské otázky". Ve skutečnosti nešlo o jeden tábor, ale o komplex tří lágrů (Auschwitz I–III) na ploše kolem čtyřiceti kilometrů čtverečních, pod nějž spadala další čtyřicítka táborů pobočných. Auschwitz I, zamýšlený nejprve coby pracovní a tranzitní, sloužil poté jako administrativní centrum celého komplexu. Smrt v něm nalezlo na 70 tisíc lidí, především Poláků a sovětských zajatců.

V říjnu 1941 začal na území vysídlené vsi Březinka vyrůstat Auschwitz II–Birkenau (Osvětim–Březinka) o plánované kapacitě až 100 000 vězňů. Ten už byl táborem čistě vyhlazovacím. K usmrcování se užívalo nechvalně známého Cyklonu B, insekticidu německé firmy IG Farben, vyráběného mimochodem i v Draslovce ve středočeském Kolíně. Experimenty s Cyklonem B zde začaly v září 1941. "Nad celým táborem byla taková nasládlá vůně. Nebo spíš smrad. Byl to smrad pálících se lidských těl v padesáti pecích, které byly soustředěny do pěti krematorií. Ta stála vedle pěti plynových komor. A ty měly kapacitu zabít denně osm tisíc lidí. Ale umíralo jich víc," vzpomíná dr. Felix Kolmer, nositel Zlaté medaile ČSAV za rozvoj fyziky.

"Trojkou" byl pracovní Auschwitz III–Monowitz, zprvu pobočný, později samostatný tábor. Vznikl poblíž chemických závodů Buna Werke (IG Farben), vyrábějící syntetický kaučuk a umělý benzín. V roce 1944 pracovalo v Buně kolem osmdesáti tisíc osvětimských vězňů. "Buna je beznadějně temná a šedá. Její ulice a budovy jsou označeny, stejně jako my, čísly nebo písmeny nebo nelidskými a hrozivými jmény. Za její ohradou neroste jediná rostlina a půda je prosáklá jedovatými zplodinami uhlí a nafty. Živé jsou tu jen stroje a otroci, ty první mnohem více než ti druzí...," napsal italský spisovatel a chemik a osvětimský vězeň Primo Levi.

Brány pekla zvaného Osvětim se otevřely 27. ledna 1945 okolo třetí hodiny odpolední. Nikdo z vojáků 60. armády 1. ukrajinského frontu nezapomněl na pohled, který se jim naskytl. "Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války," popsal své první dojmy z Osvětimi Alexander Voroncov, kameraman sovětského vojenského filmového štábu. "Na území tábora stálo několik jakýchsi pyramid. Jednu tvořila hromada oblečení, jinou hrnce, další zubní protézy... V mnoha barácích leželi na palandách lidé. Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské kůže…"

Vojáci ve skutečnosti pravou podobu tábora nespatřili. Když se v létě 1944 začala blížit fronta, nacházelo se v lágru na 130 000 lidí. Bylo nutno zahladit stopy. Další rozšiřování bylo zastaveno a začala se plánovat likvidace. "Předání koncentračních táborů nepřichází v úvahu. Tábory je nutno evakuovat. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň," zněl Himmlerův rozkaz. Koncem roku byla rozmontována většina dřevěných baráků, zlikvidována obsluha plynových komor a krematorií, jámy s popelem spálených obětí a seznamy zavražděných osob, odvezeny nakradené cennosti. Tisíce mužů, žen i dětí byly vysílány do továren v říši, tisíce urychleně zplynovány. Konečná evakuace začala těsně před osvobozením. V polovině ledna 1945 vyhnali z Osvětimi a pobočných táborů dalších 60 000 vězňů. Při tzv. pochodech smrti zahynuly hladem, zimou (lednové mrazy klesaly až k dvaceti stupňům pod nulou), vyčerpáním či zastřelením další tisícovky lidí. Mezi 20. a 26. lednem opustila lágr většina esesmanů, do vzduchu byla vyhozena osvětimská krematoria.

Okolo sedmi až devíti tisícovek vězňů neschopných transportu, které nestihli zlikvidovat, ponechali prchající nacisté svému osudu (mezi nimi byl i pozdější neurofyziolog profesor Tomáš Radil, jehož kniha "Ve čtrnácti sám v Osvětimi" vyšla roku 2009). Kromě nich nalezli vojáci v lágru několik set mrtvých těl obětí.

Kolik lidí v Osvětimi zahynulo? Konečné číslo se odhaduje na 1,1 až 1,5 milionů obětí, převážně židovské národnosti. Kromě nich Poláci, Romové, sovětští váleční zajatci, Svědkové Jehovovi, členové dalších národností i menšin. Mezi osvětimskými vězni bylo rovněž 50 000 československých občanů včetně "terezínského rodinného tábora". Většina obětí byla zplynována, zastřelena nebo pověšena, jiní zemřeli hladem, nemocemi a při "lékařských experimentech".

Jak vypadal samotný příjezd? Lidé se měli domnívat, že je nečeká nic horšího než rozřazení na práci a do okolních táborů. V tzv. selekci na rampě v Březince rozhodovali důstojníci SS, kdo bude žít. Ty na "špatné straně" čekaly plynové komory maskované jako sprchy, později tímto nápisem i opatřené. Pro větší důvěryhodnost rozdávali esesmani před vstupem mýdlo. Z atrap uvnitř však nevycházela voda, ale smrtící plyn, který tam vojáci vhazovali větracím komínem. K údajné dezinfekci bylo nutné se svléknout, ženám ostříhali vlasy. Kvůli možnému odporu odešli do plynu nejprve muži, poté ženy a děti. Vedlejší místnosti byly užívány k "zužitkování mrtvých".

Své oběti si tu vybíral i hrůzný "anděl smrti" doktor Josef Mengele. Zvláště milý byl prý k těhotným ženám. Když se nudil, pískal si uhlazený sadista Mozarta, vzpomíná izraelský výtvarník Jehuda Bacon původem z Ostravy, který se do Osvětimi dostal ve třinácti letech a byl vybrán do tzv. Birkenau boys (chlapci ve věku 12–15 let pracující u plynových komor a krematorií). "'Slibuji, že až přijde čas, odvedu vás do čisté, bílé místnosti, a tam se vám i vašemu dítěti dostane té nejlepší péče,' slyšely od něj ženy a děti. Přišlo mi to milé. Později, když jsem to sám viděl, mi došlo, že popisoval krematorium. Tehdy jsem pochopil, že to byl ďábel."

Když Bacon, svědčící později v několika procesech s nacisty, slyšel poprvé pověstné bouchání obětí v uzavřených plynových komorách, domníval se, že má halucinace. "Byl to úplně jiný svět, surreálný. Třeba v zimě sněžil popel z krematoria, padal nám na obličeje..."

Uprchnout z Osvětimi se snažili mnozí. Úspěšných bylo 667, ale 270 z nich dopadli ještě u lágru a neprodleně popravili. Nejslavnějším se stal útěk dvojice slovenských Židů Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera, kteří o pekle prožitém v "továrně na smrt" informovali svět.

Do května 1945 byly osvobozeny další koncentrační tábory – Buchenwald 11. dubna, Sachsenhausen 22. dubna, Dachau 29. dubna, Ravensbrück 30. dubna. Čistě vyhlazovací tábory "Operace Reinhard" (Belzec, Sobibór, Treblinka) zlikvidovali sami nacisté ještě během války. Půda byla oseta nebo osázena a veškeré stopy zahlazeny.