Dnes se setkáváme s mediálně šířenými projevy znevažování našeho národního obrození. Přesto, že představuje nezapomenutelnou kolektivní zkušenost probuzení národa, obětavou práci a talenty několika generací, neopakovatelný soubor kulturních hodnot, které si zaslouží obdiv, úctu a lásku. Je to kus historie, který přes všechno zklamání, utrpení a pronásledování třistaleté pobělohorské poroby přivedl národ k boji za svobodu a posléze k vítězství a k budování samostatného demokratického státu. T. G. Masaryk patřil k poslední, vítězné obrozenské generaci. Byla mu 3 léta, když vyšla Erbenova „Kytice“, 5 let, když vyšla „Babička“ Boženy Němcové.

Možná vás napadne otázka. Dostaly se knížky naší obrozenské klasiky Masarykovi do rukou v dětském věku? Nikoli. Sám o tom říká v Čapkových „Hovorech“: “Kdežpak. O Praze a Čechách jsem tehdy nevěděl. Pro náš kraj bylo centrum jen jedno město – Vídeň.“ ...“Neměl jsem co číst. Slýchal jsem málo a cestovat jsem nemohl. V Čejkovicích jsem dostával knihy od pátera Satory. Byly to hlavně překlady z němčiny, od K. G. Nieritze (1795 – 1876). To byl autor moralizujících povídek pro mládež. A pak ještě byly knížky z edice Dědictví maličkých. Z jedné takové knížky – vyprávěla příběh potulné rodiny, která putuje s vozíkem do Prahy – jsem se také dověděl, jak je Praha krásná.“

Z životopisů ( kromě K. Čapka napsali J. Herben, Z. Nejedlý, E. Ludwig) i z vlastních vzpomínek Masarykových (např. ve „Světové revoluci“ uvádí četná klasická díla světové literatury, která pročetl a promyslel) víme, že od dětství rád a hodně četl, po celý život se z krásné literatury dovídal mnohé o světě a o životě, o člověku a o společnosti. Četba mu byla nutností, potřeboval ji pro svůj vnitřní život jako „pokrm své duše“. Kniha provázela jeho dospívání, snění o lásce, nad knihami se vytvářelo citové pouto s jeho budoucí ženou, knihy pak oduševňovaly i jejich společný rodinný život. Paní Charlotta, Američanka, pilně četla českou literaturu. Chtěla pochopit duši národa, který přijala za svůj, jeho sklony a tužby. Ovládala češtinu tak spolehlivě, že mohla psát a publikovat své uznalé a obdivné články o hudbě Bedřicha Smetany. Česky.

TGM důvěrně znal klasická díla evropské literatury, řeckou a římskou antiku i velké moderní literatury, které četl v originále: německy, francouzsky, rusky, anglicky. Menší literatury severské, románské a slovanské poznával většinou v překladech do světových jazyků, ale i tady nejednou sáhl po originále.

V této souvislosti uvedu jednu méně známou vzpomínku svého universitního učitele, prof. J. B. Kozáka, Masarykova žáka a jednoho z pozdějších „pátečníků“. Jako iniciativní absolvent studia filosofie a filologie byl Kozák r. 1913 pověřen přípravnými pracemi k založení „European Revue“, projektu Setona Watsona a T. G. Masaryka. Ten tehdy dokončoval spis „Rusko a Evropa. Při pracovním jednání mladého Kozáka s Masarykem se řeč stočila i na Dostojevského. „Pěkně si mě prozkoušel“, uvedl Kozák po létech. „Zjistil, že jsem sice všechno četl, ale „Výrostka“ nikoli, a že to nečtu v originále. „Tož to se naučte“, pravil Masaryk, když mi na rozloučenou podával svou pevnou ruku.“

A nyní dejme slovo Masarykovi samému: „Já jsem svým vzděláním vědomě Evropan. Chci tím říci, že mi kultura evropská a americká (Amerika je kulturně a etnicky kusem Evropy, přeneseným – ne úplně – do Ameriky) duchovně stačí. Východní filosofie a literatury znám málo a z druhé ruky, protože neznám východních řečí ... A naše literatura česká a slovenská? Četl jsem ji hodně a znám ji, mohu říci, dost důkladně. Naše poesie je silnější než romány. Řekl bych, že cizí literatury mi dávaly více idejí, krásy a formy. Naši básníci mi dávají poučení o našich národních nedokonalostech a bolestech.“

Krátce po příchodu do Prahy vydal Masaryk svůj spisek „O studiu děl básnických. Původně to byla přednáška pro Americký klub dam v domě U Halánků. Tady světa znalý Vojta Náprstek pořádal rozmanité akce k povzbuzení pokrokových snah české společnosti. Text vyšel v „Lumíru“ a současně knižně vlastním nákladem autorovým. V doslovu k 2. vydání z r. 1926 píše literární historik Mil. Hýsek (nar. 1885), že k tomuto vystoupení přiměly Masaryka tehdejší literární poměry, názory a spory. Je to doba katedrového herbartismu, příchod prof. O. Hostinského do Prahy, boje Ruchovců a Lumírovců. Podobně ho zanedlouho poté vyprovokovaly poměry ve vědě a naposledy události v politice.

Spisek podává ucelenou obecně estetickou koncepci. Pro 80. léta 19. století je to koncepce velmi živá a podnětná. V tehdejší literatuře sice nevzbudila větší pozornost, Masaryk si tu však vypracoval svou vlastní metodologii estetiky a umělecké kritiky o kterou se opíral.

4. Věda a poesie spolu úzce souvisí, poznání vědecké a poetické se mohou doplňovat (viz např. Platónovy „Dialogy“, Dantovu „Božskou komedii“, Goethova „Fausta“). Slovo je nejmnohotvárnější vyjadřovací prostředek. Jen z bohatého pokladu nashromážděného poznání lze tvořit, nikoli z chudoby nebo prázdnoty ducha. Velcí umělci měli důkladné vzdělání (Homér, Sofokles, Dante, Shakespeare, Lessing, Goethe, Schiller, Leonardo, Michelangelo, Duyrer, Balzac...).

6. Umění není hra, ale práce, námaha, úsilí ztělesnit tvůrčí ideje. Činnost intelektu, citu, vůle, intenzivního prožívání, obrazotvornosti. Scelení prvků obsahu a formy – podmínka jasnosti, jednoty, souladu. Ve vědě nový objev ruší starší. V umění každé dílo je svět sám o sobě, pro sebe, nezrušitelné.

8. Umění není pro zábavu, povyražení, ale pro zušlechtění. Umění v nové době (středověká organizace vzala za své) hledá místo na trhu. Často podléhá i vlivu zhýralé prostopášnosti. Již antika věděla, že je dvojí Eros: nebeský, který povznáší duši, a nízce tělesný, který ji strhuje k zemi.

11. Umělcova výpověď o životě musí být opravdová. S opravdovostí souvisí i nešťastnost mnoha ruských umělců: Puškin, Lermontov, Gribojedov byli zabiti. Bestužev, Ryljějev oběšeni. Radiščev se zastřelil, Baťuškov se zbláznil, Gogol a Žukovskij upadli v mysticismus a pološílenství. Lomonosov, Milonov, Kostrov, Sumarokov, Sokolovskij, Guber, Jazykov, Poležajev, Grigorjev, Mej, Ševčenko, Pomjalovskij aj. kořalkovali. Že historické a sociální příčiny děsný tento jev vysvětlují, není pochybnosti.

Studoval v něm mravní atmosféru Evropy konce 19. století. Posuzoval z hlediska ideálu na základě sociologické a sociálně psychologické interpretace literatury a se zřetelem na historii a sémantiku umění. Současným jazykem bychom mohli označit Masarykův přístup jako filosoficko–axiologický. Umělecké dílo je mu výpovědí o hodnotách, vyslovuje hodnotící soud o skutečnosti, samo se stává předmětem reflexe a hodnocení, může se stát i kriteriálním nástrojem, kritériem hodnocení, normou a ideálem.

R. 1887 a v dalších letech v Čase uveřejnil recenze Vrchlického „Exulantů“, Sládkova „Zlatého máje“, Preissové „Gazdiny roby“. Pozornost věnoval i výstavě malíře Schwaigra. R. 1893 a v následujících letech přinesla Naše doba jeho rozsáhlé studie o Zolovi, Garborgovi, Mussetovi („Nemoc století“) a o Goethovi („Faust jako nadčlověk“). Recenzoval též 3 knihy Macharovy aj.

V „Ideálech humanitních“ (1901) formuloval Masaryk funkci umění takto: „Umění a zejména krásná literatura má pro společenský život každého národa veliký význam výchovný. Veliké masy národní přijímají z umění a speciálně od svých básníků ideály mravní a sociální. Poesie má pro všechen život, zvláště sociální a politický, vliv ohromný. To vidíme nejzřejměji na velikánech poesie polské a ruské, vidíme to na vlivu Byrona a jiných tvůrců.“

TGM byl v etice i estetice proti všem formám iracionalismu, subjektivismu, redukcionismu, formalismu (umění pro umění), ale zejména proti liberalismu, který mu představoval „pokleslost ducha i srdce, protože se spokojuje klidně a s cynickým optimismem se skutečností, protože v duchu materialistického determinismu všechno, co je, je nutné tak, jak to je, a proto je to dobré. Tedy alibismus lhostejnosti, povrchnosti, neopravdovosti, pohodlné sofistiky.“ Masaryk tu představuje přístup sociálně etický, který Šalda označil jako „mohutný světový proud, který zachvacuje kdekterou opravdovou duši.“

„...mysl štvaná amorálním symbolismem a novoromantismem, dekadentním aristokratismem, plněná Masarykovým moralistním realismem, Drtinovým humanismem, ruským pesimismem a věčným – do bílého rána „debatismem“, otázkou drobné práce, tvořením si světového názoru, mučená ujasněním si otázky náboženské neméně jako otázkou sociální, zajímající se o anarchismus Nového kultu jako o problém ženské otázky, (která – pozor – byla a je otázkou mužskou), přišlo Tolstého křesťanství, otázka židovská, osvětové snahy, kravály proti Masarykovi, hilsneriáda, společenský klub Slavia a nevím, co ještě...“

Mládež na přelomu století nebyla ve vlnobití nejrůznějších názorových směrů a programů ponechána sama sobě. V 90. letech, jak upozornil Albert Pražák, vystoupila silná generace kritiků, kteří se téměř všichni narodili v roce uzákonění státního dualismu (Šalda, Krejčí, Vodák, Gamma–Jaroš, Bouška, Tille, Šrobár ...) a navázali na společné východisko – Masaryka a Vrchlického, dvě nejžhavější ohniska doby... Daleci jakéhokoli neangažovaného liberalismu šířili poučený pohled na národní kulturu, sledovali aktuálnost a potřebnost toho kterého díla nebo směru. Přemíru efemérních a exkluzivních experimentů neschvalovali. Doporučovali hlediska životní pravdivosti, obecné přístupnosti, zasazovali se o společenský román, drama, literární útvar, který by přispíval k mravnímu a sociálnímu obsahu národního života.

Kritik se nevyvyšoval nad čtenáře či diváka – jak zní stereotypní námitka liberálních odpůrců angažované umělecké kritiky – čtenář (divák) měl při vlastním setkání s uměleckým dílem změřit správnost kritikova postřehu, který nebyl chápán jako závazný kategorický soud. Spíše byl podnětem k úvaze a přemýšlení. Kritik byl ochráncem kulturního dědictví, ale osvěžoval se a omlazoval i novými světovými směry, proudy a inspiracemi.

Dnes je doba jiná. Úlohu kdysi nejrozšířenějšího, nejpopulárnějšího a nejúčinnějšího prostředku umělecké komunikace už neplní umění slova, ale audiovizuální média. To ovšem neznamená, že lidé nepotřebují kritické postřehy, rozbory a návody od zasvěcené umělecké kritiky.

Kritika by měla být demokraticky a humanitně zaměřená na široké vrstvy společnosti. Masaryk a jeho žáci by nekompromisně odmítli jako produkt i jako katalyzátor nebezpečné kulturní destrukce dnešní estetickou „metanormu“, totiž universální princip „narušování stávající normy“. Odmítli by absolutizovat „uměleckou svobodu a originalitu za každou cenu“ stejně jako škodolibě očekávaný „šok“ recipientů uměleckého díla. Otřes a odpor vnímatele má být zvráceným ukazatelem hodnoty díla. Působí „šok“, má tedy hodnotu, je princip, který se snaží ničitelé kultury šířit.

Dnešní neoliberalismus a postmoderna si oškliví výchovné a vzdělávací tendence umění. Bez nich ovšem nelze kulturní úroveň společenství udržet, natož rozvíjet a povznášet. T. G. Masaryk si toho byl plně vědom, jak dokládá jeho poděkování A. Jiráskovi dne 21. prosince 1918 a A. Heydukovi dne 5. června 1920. Ocitujeme si je:

„Dovolte, abych Vám poděkoval jen několika málo slovy. Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který zároveň s politiky je představitelem českého národa. Já vás, básníky jako tvůrce, vždy pokládal za představitele národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytčených než my, političtí pracovníci. Proto chceme s vámi i nadále spolupůsobit. Bude v tom mnoho poesie, bude to pohádka, ale pohádka skutečnosti, v které žijeme. Nastává nám práce, práce společná. Každý nastupte na své místo, neboť každý, i malý – může přispět k vybudování československé demokracie.“

„Přišel jsem k vám, abych vzdal poctu našemu nejstaršímu literátu a básníku. Doznávám, že jsem tím chtěl projevit a projevuji, že stát bez základu literatury a umění by nebyl stát pevný a hlavně, ne stát nový. Při svém návratu do vlasti jsem měl příležitost poděkovat spisovateli Jiráskovi za jeho práci perem pro naše osvobození a dnes jsem zase šťasten, že mohu poděkovat v Písku básníku Heydukovi za jeho životní práci.“

Čtenářská náruživost od dětských let a zaujetí otázkami jak žít, jak pracovat jsou hlavní motivací Masarykových studií filosofie, psychologie, sociologie, estetiky aj. Žádná úzká odbornost, žádná specializace. Žádná jednotlivá disciplína nedává odpověď na problémy života lidí v moderní společnosti. Zato krásná literatura ukazuje, co svět pro toho či onoho hrdinu znamená, jak se s ním kdo vyrovnává, jaké jsou rozmanité příčiny a vlivy, které působí na vnitřní život jedince i na formování společenských vztahů. Z díla lze usuzovat na stav společnosti, dílo prezentuje ideje, názory, symptomy doby, prožitky svých tvůrců, dokládá materiální i duchovní úroveň jejich života.

F. X. Šalda správně pochopil Masarykův přístup, když ve svém rozboru Masarykovy „Naší nynější krize“ (Šaldova recenze vyšla pod názvem „Těžká kniha“ v Rozhledech v srpnu 1895) napsal: „Politická kniha, a co všechno v ní je! Filosofie dějin, kritika literární a umělecká, reformní teorie právní a sociologická... a ovšem porážka politiky starého režimu s jeho nectnostmi... Podává určitý světový názor a to zas je určitý mravní názor ... a přímo návod k praktické činnosti.“ Stejně by bylo možno charakterizovat i všechny další Masarykovy programové studie.

Pluralitní metodologický amalgám nebývá Masarykovými vykladači pochopen. E. Rádl např. ve své studii „O Masarykově filosofii“ píše o Masarykovi a vědě, o literární kritice, sociologii, náboženství a připojuje další nesourodé kategorie, jako novověk, realismus, německou filosofii, opravdovost a češství. Výsledkem je matoucí tříšť fragmentů, které nemohou Masaryka adekvátně charakterizovat. Masarykovi nepřátelé dokonce založili svou negativní kritiku na tvrzení, že Masaryk neznamená mimořádný přínos pro žádnou disciplínu, kterou se zabýval. Přitom se ovšem zamlčuje skutečnost, že Masarykův mimořádný přínos přesahuje rámec jednotlivých disciplín, protože spočívá v překonání úzké odbornosti a v uplatnění mnohaoborového, komplexního přístupu.

Za pomoci krásné literatury charakterizuje Masaryk úpadek nové doby, která postrádá pevné mravní zakotvení. Sám o tom píše ve „Světové revoluci“ : „Krize moderního člověka je obecná, je to krize celého člověka, všeho duchovního života. Celý moderní život, všechny instituce, názor na svět a na život vyžaduje revize. Vnitřní nejednotnost, rozpolcenost moderního člověka a jeho života, rozpolcenost a nejednotnost společnosti a obecná duchovní anarchie, spor přítomnosti a minulosti, dětí a otců, boj církví s vědou, filosofií, uměním a státem proniká celou moderní kulturou. Hledáme každý spočinutí duše své – jak a kde je nalezneme?“

Symptomy krize nové doby sledoval Masaryk od svého prvního spisu, kterým je „Sebevražda jako sociální hromadný jev moderní civilizace“ (1881). Další léta mu přinášela další doklady o zápasech literárních hrdinů o uskutečnění jejich tužeb v konfliktu se společenským řádem, o ujednocení a ucelení světonázorového poznání, o mravní uspokojení a duševní rovnováhu – zápasy často marné, končící zoufalstvím a dobrovolným odchodem ze života. Ukazují to Goethe, Musset, Byron, Krasiňski, Mickiewicz, Tolstoj, Dostojevskij, Strindberg, Garborg, Zola, Bourget a mnozí jiní. Goethovým Faustem jako hledačem smyslu lidského života a osudově chybujícím při rozlišování hodnot pravých a nepravých se Masaryk zabýval dlouhodobě.

Krizi nové doby signalizovali romantikové, počínaje Rousseauem. Útěk do idealizované nedotčené přírody nebo do glorifikované minulosti představují první pokusy o romantické vyrovnání se skutečností. Ale jsou i pokusy jiné, povážlivější, a Masaryk na ně odmítavě reaguje.

Pesimismus navrhuje potlačit vůli k životu, utéci se k askezi nebo do slonové věže umění (Schopenhauer, Wagner). Nietzsche nabízí radikální aristokratické přehodnocení hodnot, jejichž úpadek prý přivodila rovnost, vzpoura otroků, demokracie, sokratovský racionalismus a moderní věda. Stirner hlásá neomezenou svobodu jedince, ne prostou občanskou svobodu od násilí, ale svobodu jako vyvázání ze všech společenských vazeb a kulturních ohledů. Masaryk podobné pošetilé sebezbožnění jedince, které nutně ústí do sebezničení, odsoudil jako „titanismus“.

Co nabídl Masaryk k překonání krize? Humanitní ideál. Usilování o lidské, všelidské ideály v národě. Ideál poctivého života v práci, vnitřní opravdovost, svědomí. Místo absolutizace svobody doporučil omezit ji odpovědností, egoismus radil překonat ohledem na druhé. Navazuje tak na nejlepší tradice morálního vývoje evropského lidstva, i na jeho předchozí stupeň: „Moderní člověk má kouzelné heslo – „humanita“ – „lidskost“ – „člověčství“ – „člověčenství“. Tímto heslem vystihuje všechny své tužby asi tak, jako člověk středověký vyjadřoval všechny své tužby slovem křesťan.“

Také pozoruhodný spis „Rusko a Evropa“ se opírá mimo jiné o studium krásné literatury, která tu zhusta kontaminovala úvahy o společnosti, náboženství, filosofii i umění. Masaryk se dívá na Rusko očima evropského vzdělance a humanisty své doby. Analyzuje jeho hospodářsko–politickou situaci v historickém pohledu, s účastí rozebírá názory spisovatelů a básníků jako symptom doby a doklad o duševním stavu společnosti. Slavjanofilové a západníci, liberálové a radikálové, oficiální režimisté i disidenti a odpadlíci, všichni jsou tu povoláni svědčit o stavu mysli „matičky siré Rusi“.

Masaryk si všímá procesu europeizace Ruska. Rusko není od ostatní Evropy nepropustně odděleno. Má i své učitele na Západě. Vůdčí duchové západních zemí jsou tu studováni a mají vliv na utváření domácích názorů na svět, život, společnost, samoděržaví, pravoslaví. Přispívají tak ke krystalizaci ideologií, k utváření sociálně politických postojů, k formování programů. Masaryk podává dějiny politických idejí, etiky, filosofie. Ve srovnání se západní Evropou nevidí rozdíl kvality, ale stupně. Rusko prochází vývojem, který má Západní Evropa již za sebou. Rusko je tím, čím Evropa byla.

Z třísvazkového Masarykova spisu o Rusku jsme donedávna znali jen první dva díly, označované jako „Sociologické skizzy“. Třetí díl vyšel poprvé anglicky až r. 1967, česky po Listopadovém převratu. Neznalost úplného díla ovlivnila ovšem i jeho dobové hodnocení. Např. Z. Nejedlý po r. 1948 ocenil sice „Rusko a Evropu“ jako jedno z největších a nejbohatších děl podobného tématu. Ale další charakteristikou obrací pozitivní ocenění v opak: „Při svém intelektualismu učil (TGM) chápat ruský lid skoro výlučně jen z literatury, a v ní zase na prvním místě z Dostojevského. Ten se mu stal přímo zrcadlem ruského lidu. Dostojevskij, líčící nejčernější stránky ruského života, rozvrácenou ruskou inteligenci, nemohoucnost ve spárech carského útlaku, pověrčivost a nemožnou hloubavost – to vše bral za pravý obraz ruského lidu. Byla v něm hluboká nevíra v ruskou revoluci. To podle něj vyrazili Běsi na povrch, a ti dovedou jen ničit, nic než ničit...Nepoznal v revoluci zdravou sílu nezkažené třídy ruského lidu, neopravil si falešný, chorobný, pesimistický obraz Dostojevského.“ (TGM ve vývoji české společnosti a československého státu. Min. inf. a osv., březen 1950, str. 36.)

A tak se ptám. Je možné, že Nejedlý neměl spis „Rusko a Evropa“ vůbec v ruce? Že psal jen o původním Masarykově záměru? Masaryk totiž původně skutečně chtěl učinit Dostojevského ústřední postavou svého díla. Ale při práci s materiály o Rusku, jak Masaryk svěřuje v úvodu, se mu nedařilo spojit všechny souvislosti s osobností a dílem F. M. Dostojevského. Nepředstavitelně více toho ukazovala shromážděná literatura vědecká, filosofická i krásná, a tak Masaryk podal filosofii dějin a náboženství i četných Dostojevského předchůdců a četných jeho následovníků. Dílo Dostojevského, ač bylo vynikající filosofickými reflexemi, samo odzrcadlit ruskou revoluci nedokázalo. A tak Dostojevskému u Masaryka předchází „Rusko a Evropa, díl I.: Od Kijevské Staré Rusi po Bělinského a Herzena“ a následuje „Rusko a Evropa, díl III.: Od Puškina po Gorkého“.

U Masaryka je to opět metodologie bohatě rozvinutého zkoumání mnohostranné skutečnosti včetně krásné literatury a pro jeho posuzovatele je to další hlavolam pro zařazení díla z hlediska jednostranného třídění věd. Je to historie? Sociologie? Filosofie dějin a náboženství? Je to literární studie o duchovních proudech v Rusku? Můžeme říci, že je to dílo bez odborné a odbornické ohraničenosti, bez metodické redukce podle přesně vymezeného předmětu bádání. Je to bohatý plastický obraz mnohostranné skutečnosti, v níž se jevy rozmanitě stýkají, dotýkají, prolínají, ovlivňují, podmiňují, slučují i vylučují ...“Rusko je Evropa, jaká byla“, napsal kdysi Masaryk. A leckterý revolucionář po roce 1917 věřil, že „Rusko je Evropa, jaká bude.“ Masarykův spis „Rusko a Evropa“ bychom měli číst teď už úplný a bez předsudků. Rozuměli bychom Rusku lépe než jen pod vlivem mediální povrchní a účelové rusofobní propagandy.

Zmínila jsem se, že Masarykův žák (a můj pozdější učitel) J. B. Kozák byl svědkem Masarykovy podrobné znalosti ruské literatury v originále. On sám byl Masarykovým svědomitým vykladačem. Druhou světovou válku přežil v americkém exilu a vypracoval tam s využitím místních archivů a pamětí účastníků zasvěcenou studii o vzniku naší (Masarykovy) Washingtonské deklarace z října 1918. Po návratu do osvobozené vlasti r. 1945 měl řadu přednášek nejen na Karlově universitě, kde působil, ale i pro veřejnost, v rozhlase. V úvaze na téma „TGM a dnešek“ (6.3.1946) řekl:

„Masaryka nectí, kdo sám také za něčím nejde, nehledá, netvoří, nezápasí. Nebylo by správné, kdybychom dnes pouze opakovali ty dějinné události, v kterých hrál tak vynikající úlohu. Znáti je bude ovšem stálou povinností pro naše historiky, badatele, politické vůdce a myslitele. Bude úkolem učitelů, aby to vštípili do paměti budoucích generací. Avšak naším tématem musí být Masaryk a dnešek. I na naše dnešní otázky a problémy – doma i ve světě – mohou být hledány v díle Masarykově odpovědi. Avšak ty odpovědi nejsou situační, jsou směrové.“

Situace se mění, řekl J. B. Kozák, ale Masaryka se držme jako kompasu.Nemůže být lepšího ideálu než je ideál humanitní. Věrnost Masarykovu dílu neznamená lpět na každé dobově podmíněné liteře, ale na duchu jeho spisů, na jeho odkazu, kterým je úsilí o důstojný život demokratického národa v opravdovosti a v duchovním bohatství.