„…To je neuvěřitelné, ale v Berlíně se usneslo 28 nadací řízených třeba také Sorosem, že využijí příznivé situace, kdy Ursula von der Leyen bude šéfkou Evropské komise a Evropská unie bude mít "Německé"´předsednictví pod vedením Angely Merkel, a obě tak zařídí, že bude přijat systém "Acquis communautaire", a tak bude donucena celá Evropa "nekontrolovatelně přijímat kohokoli, kdo se prohlásí za uprchlíka" a také budou zrušeny "Benešovy dekrety"! Českou nadaci OPU, která se konference zúčastnila finančně dotují: Soros… http://michalapetr.cz/doku.php“.

Pokud se v Berlíně usneslo 28 nadací, včetně jedné české, jakési OPU, z nichž některé jsou financovány Sorosem, že budou „také zrušeny Benešovy dekrety“, jak se z výše uvedeného textu dovídáme, nemusíme se vzrušovat. I kdyby těch „zrušovacích nadací“ bylo ještě jednou tolik, nebo i více, existenci dekretů prezidenta republiky nijak zásadně ovlivnit nemohou.

Nebezpečí pro nás, pro dekrety prezidenta republiky, jak jsme přesvědčeni, hrozí odjinud. Velmi dobře víme, že o zrušení předmětných dekretů usiluje již po desetiletí tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL). Tento před několika měsíci získal otevřenou podporu i Horsta Seehofera, současného spolkového ministra vnitra, a některých dalších německých ústavních činitelů dokonce již i dříve. SL je ohniskem, z kterého se léta šíří nenávist k panu prezidentu E. Benešovi a výzvy ke zrušení dekretů.

Jaká je právní situace? V současnosti jsou dekrety prezidenta republiky zákony či ústavními zákony a jakožto takové jsou součástí našeho právního řadu. Od nikoho si nenecháme diktovat, jaké zákony máme zrušit. Jsme svrchovaným státem. Jakékoliv vměšování do našich vnitřních záležitostí nepřipustíme. Je v rozporu i s mezinárodním právem

Jeden problém však zde je. SL dobře ví, že sám, ani s pomocí takových „přátel“ České republiky jako je Horst Seehofer a jemu podobných německých politiků, ke zrušení dekretů nemá sílu. Proto již od počátku 50. let minulého století hledá české spojence. Sleduje i další cíle. Landsmani se chtějí vrátit do republiky jako jeden ze dvou státotvorných národů v českých zemích. Když uzavřeli tzv. Wiesbadenskou dohodu s fašizujícími prchalovci, brzy poznali, že trefili kozla. A tak hledali dále. Rada svobodného Československa, zastřešující orgán našeho exilu, s landsmany nejen že nejednala, ale přijala rozhodnutí o jednotné a nedělitelné Československé republice a nadto zdůraznila, že odsun německého obyvatelstva z Československa je nezvratný.

Od 70. let minulého století však přibývalo Čechů, zejména těch, kteří dleli mimo Československo, jež začali se SL spolupracovat. Mezi nimi se objevil později i V. Havel, který jako prezident republiky se „landsmanům“ dokonce i omluvil. Jeho četní stoupenci se stali „přáteli sudetoněmecké věci“. A tak jsme se postupně dopracovali k tomu, že máme značnou řadu politiků, včetně ústavních činitelů, kteří jsou známými sudetomily a germanofily. Je jich nemálo. V současnosti jsou soustředěni nejen v tzv. Demokratickém bloku, jenž tvoří TOP 09, KDU, STAN a ODS ale také mají silnou pozici ve zbytkové ČSSD a mezi Piráty. Dokonce i v hnutí ANO je jich celá skupina v čele s Ing. P. Vokálem, bývalým primátorem Brna.

O co nyní v republice těmto silám jde? Aby opodemokraté a s nimi spřízněné duše získali politickou moc. Ve volbách se jim nedaří. Je velmi pravděpodobné, že i v následujících parlamentní volbách prohrají. To i aktéři opobloku a „sjednocených sil“ dobře vědí. Některým z nich, např. TOP 09, STAN, KDU, hrozí pád do řad mimoparlamentní opozice. To by však byla pro opodemokraty katastrofa, z níž by se delší dobu nevzpamatovali. Co tedy zbývá? Použít i mimoparlamentní subjekty k získání politické moci. A právě to se v současnosti děje. Na pomoc jim přišli chvilkaři. Velkou překážkou pro ně je však premiér Babiš a pan prezident Zeman. Proto tito pánové jsou jimi a médií dennodenně otloukáni, hanobeni.

Pakliže se „našim puncovaným opodemokratům“ povede státní převrat, pak se brzy dostaneme do situace, že tito pánové, nyní již i v rozhodujících ústavních funkcích, budou velmi příznivě hledět na cíle sledované SL a „budou jim vycházet vstříc“. V této situace mohou být dekrety vážně ohroženy, stejně tak jako náš národ a republika.

V politických hrách u nás, které již probíhají řadu let, se uplatňují i zahraniční, zejména německé, síly. Část německé elity se nikdy nevzdala pangermánských cílů. České země pro ně představovaly a představují dýku namířenou do německého těla, čili akutní nebezpečí pro Němce a němectví. Jejich cílem je proto učinit z ČR jednu ze zemí SRN. Dokonce o tom mluvili již dříve i někteří čeští politici, např. V. Špidla a D. Herman. K. Schwarzenberg před lety, kdy zastával funkci ministra zahraničních věcí ČR, jedné německé novinářce sdělil, že se necítí být Čechem, ale že je Böhme. P. Bělobrádek prohlásil o sobě, že je sudetským Čechem a k politickým Sudetům přičlenil, zřejmě na základě vlastního rozhodnutí, celou Šumavu město Brno. To si netroufnul ani Hitler, přestože brněnští Němci o to velmi usilovali. Co dokázal pan P. Fiala, je též známo. Mimo jiné velmi podporoval činnost O. Habsburga a B. Posselta již od doby „porevoluční“. Za této situace „dobrodiní germanizace“ by v poměrně krátké historické době postihlo celý český národ.

Ze všeho bohatství, co jsme ještě v době „sametové revoluce“ měli, nám dnes zbývá jen náš krásný jazyk, čeština. V jakém stavu však je, jak se vyvíjí, víme. Ze škol, dokonce i ze středních, vysokých, vychází žáci a studenti, kteří spisovnou češtinu neovládají. Špatně píšou, špatně mluví. Projevy některých „našich“ politiků stále viditelněji svědčí o jejich malé znalosti českého jazyka. Má se tedy naplnit sen K.H. Franka, který si přál, aby čeština se stala pouhým hovorovým jazykem, který by se štěpil na různá nářečí? Současný vývoj nasvědčuje, že i k tomu může za určitých podmínek dojít.

Jaký bude tedy náš zítřek? To závisí na každém z nás! Nedávejme svůj hlas, ani jinak nepodporujme ty, kteří pracují v cizích službách. Bez nás nemohou nikdy zvítězit a vládnout nám. Nebudou moci dál zrazovat, rozvracet náš stát a ničit český národ. To vše i další můžeme dosáhnout, pakliže vlastenecké síly, od levice po pravici, nikdo by neměl být předem vylučován z tohoto národního společenství, najdou k sobě cestu, budou spolupracovat a dokážou se domluvit na společném rámcovém programu a v souladu s ním prosazovat naše státní a národní zájmy.

Evropu chápeme jako společenství svobodných, demokratických a rovnoprávných národních států, spolupracujících v prostoru od Velké Británie až po Vladivostok, nikoliv tedy jako diktátorský federální stát v menší části Evropy, který sám sebe prohlašuje za evropský. Svět zbavený vojenských paktů považujeme za bezpečnější. Jen v míru sociálně spravedlivé společnosti může člověk prožít důstojný lidský život a těšit se všem lidským právům.