Slovo svoboda patří v naší kultuře k těm, která vyslovujeme s úctou. Je to slovo symbol, slovo ideál, slovo heslo, slovo program. Ztělesňuje patos tisíciletého boje člověka proti násilí a útlaku všeho druhu. Být svoboden, to znamená nebýt otrokem, nebýt nevolníkem, nebýt poddaným, nebýt slouhou.

Za protektorátu jsem si jako žačka národní školy tajně četla divadelní hru, kterou jsem našla v úkrytu na dně tatínkovy knihovny. Jmenovala se „Princezna Svoboda“. Divadelní postavy tam předváděly, jak byla princezna osvobozena z pout, úkladů a násilí velkých i malých držitelů utlačitelské moci staré, „černožluté“ monarchie. Byla to vlastně pohádka o vzniku naší První republiky. Prožívala jsem silně ideály té hry i pocit štěstí, že svobody vlasti a národa bylo dosaženo. Bohužel, nakrátko. Vždyť zakrátko už tu byl „Mnichov“ a protektorát a my jsme svobodu a samostatnost opět ztratili.

Z nacistické nadvlády, která ohrožovala samu existenci našeho národa, jsme se vymanili r.1945. Ale euforie z osvobození netrvala dlouho. Během prvních let budování socialismu jsme se nečekaně octli v režimu, silně omezujícím lidská práva a svobody. Bylo tehdy nemožné zveřejňovat své přesvědčení, pokud se neshodovalo s hlásanou propagandou. Autoritativní režim řídil stát, společnost i jedince psanými i nepsanými příkazy a zákazy. Všechno se dělo z vůle „strany a vlády“.

Nejdříve letmý pohled do dějin naší civilizace: Římské legie přinášely na svých kopích barbarům vyšší a kulturnější způsob života. Křižáci na svých výpravách šířili svými meči mezi pohany křesťanství. Novodobí objevitelé a podnikatelé poučili svými děly divochy o tom, co je pokrok. Dnešní dobrodinci lidstva šíří světem za pomoci nejrozvinutější vojenské techniky demokracii a lidská práva. Čí to byla a je svoboda?

Program naší transformace po r.1989 je zaklíněn do nepřehledných procesů, které probíhaly nejen v Evropě, ale na celém světě. Zjistili jsme, že to nebylo dílo k osvobození národa a v jeho zájmu. Bylo to dílo světové oligarchie a v zájmu jejího globalizačního projektu.

Evropský boj za svobodu má své dějiny. Zůstaneme–li v nové době, pak najdeme mnoho nelehkých cest od útlaku k nezávislosti, k právu lidské osobnosti na rozvoj niterného bohatství, na lidskou důstojnost a právo národů na sebeurčení.

Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad upadajícím obrazem soudobého občanského života. Veřejný prostor ovládla propagace neoliberálních hesel. Na prvním místě jde o ochranu soukromých zištných zájmů. Zdůrazňuje se svoboda, ale zamlčuje se její nezanedbatelný protějšek – odpovědnost. Zamlčuje se nutnost jedince podřídit se nadosobním hodnotám, ohledům na druhé, společenskému řádu. Politická praxe se tříští a proměňuje v soubor všech možných neřestí, bez záblesku občanských ctností. Index prolhanosti a pokrytectví stejně jako hrubosti a brutality roste. Komerční důvody omluví jakýkoli pokles morálky, kulturních nároků a vkusu. Rozhoduje jediný zřetel: Co to vynese.

Je na čase, aby se lid chopil své historické role. Aby se přičinil o nápravu a katarzi. Aby kromě za svobodu bojoval i za ostatní lidská práva. Za právo na život, na bezpečí, na přirozenou důstojnost, spravedlost a mír, na život bez strachu a nouze.

Svobodu nelze absolutizovat. Žijeme v době koronakrize, v době pandémie Covidu–19. Vlády všech států zavedly podle úsudku svých poradců více méně obdobná ochranná opatření. S podivem sledujeme diskuse, v nichž někteří kritikové poukazují na omezování svobody. Vidí ohrožení svobody v tom, když vláda nařízuje nebo zakazuje určité způsoby chování na ochranu proti šíření nákazy.

V boji o zdraví a život nejde přece o míru svobody, ale o problém, zda jsou nebo nejsou nařízená opatření funkční, účinná, efektivní. Zda v ohrožení života lidem skutečně pomáhají.

Teprve postupně a časem chápeme smysl Masarykova výroku: „Tolik svobody, kolik možno, tolik řádu, kolik nutno“. Svoboda bez řádu je anarchie. A stavět ji proti ochraně zdraví je zničující absurdita.

Svoboda ke zlému – to je neomezená možnost nedbat na historický kulturní vývoj. Denně potkáváme „svobodu“ nadávat, špinit a hanobit, klamat, lhát, podvádět a krást. Nevážit si nikoho a ničeho, nevědět, co je úcta a respekt, neznat ohledy, vkus a takt. Musíme uznat, že takovou „svobodu“ jsme v minulosti neznali. A není to projev pokroku, ale úpadku. V této souvislosti nelze zapomenout na erbovní znak, který přijali za svůj zastánci „svobody“ neomalené hrubosti.

Představitelé starších generací ve vypjatých historických situacích nosili na klopě trikoloru (hoši jednu dobu i čapky masaričky) a zdravili se sokolským pozdravem “Nazdar“. To dnešní uvědomělí „bojovníci za svobodu a demokracii“ si připíchli na klopu červené trenýrky a místo pozdravu sprostě nadávají.

Ani v žádném chlévě, kde se pracuje s chovem dobytka a s úklidem exkrementů, s hnojem, se slov o částech těla k vyměšování a o výsledcích vyměšovacích procesů nepoužívalo tak často, jako se jich používá v našem dnešním veřejném prostoru.

Svoboda za první republiky byla výměna názorů, diskuse. Dnes se místo argumentů tasí urážka. Nediskutuje se, ale nadává, spílá a pomlouvá. Bezostyšně a vulgárně. A třeba i lživě. My jsme pěstovali slušnost, zdvořilost. Učili nás ohleduplnosti. S heslem „buď dnes vždy lepší než včera“.

A za nespisovný výrok se v debatních kroužcích platila pokuta. Malá, pár haléřů, ale hrála důležitou roli symbolu péče o kultivované vyjádření. To dnes neplatí. Máme přece „svobodu“ mluvit i sprostě. Televize nám to předvádí. Ukázala nám mimo jiné i to, jak prezident navštívil školu. A v té škole, za přítomnosti shromážděných žáků, křičela kterási maminka z rodičovského sdružení na prezidenta: „Fuj“ a „Táhni!“ Ošklíbala se. A to vysílala televize, to se pokládá za projev a potvrzení svobody a demokracie. Nadávat prezidentovi, to je právo občana? Televize se předvedla jako „skvělá škola“ úcty k staršímu člověku, respektu k hlavě státu, ohledu na člověka vůbec. Za první republiky byl uzákoněn trest za urážku prezidenta. Myslím, že to bylo správné. Ve vztahu a chování k prezidentovi jde nejen o lidskou bytost, ale i o stát, který reprezentuje.