Svítání v nedohlednu

Marek Řezanka

Společnost dusí se, společnost značně chorá

neschopná ochrany těch, kteří právě tonou

do pekla s úpisem posílá seniora

Sůl sype do rány – a nazývá ji vonnou

Strach křídla rozpíná – strach o babičku s dědou

že vir je zahubí, vir, který mocně řádí

Vyrvaným rostlinám dát život nedovedou

Všechno je naruby – čeká se na pořadí

Psychika upadá – a není, co ji zvedne

úzkost již působí – mnohý z nás velmi strádá

Žádá se úhrada – však dluh roste den ze dne

a nejsou způsoby, jak platbu neodkládat

Řadu z nás napadne, že odepsat nás ráčí

Stát penzi uspoří, když děd natáhne brka

Že je to nápadné? Především je to k pláči

Slaví jen úhoři – jiným se rybník scvrká

Služby jsou v sutinách – a s nimi cestování

kde chleba dochází, tam pro hry není místa

Prostor nám utíná, to co nás na dno vhání

slyšíme rozkazy – a čteme, co se chystá

Někdo je zvědavý, jak dlouhé tohle bude

ten pochod po poušti – jen v písku bez oázy

Tohle se nespraví – ne, přijde další úder

Prý, kdo to dopouští? Což nám to nedochází?

Žák doma zakrní – a učňům praxe chybí

Kde vztah je napjatý, tam houstne atmosféra

Jsme jako na trní. Vždy se však najde kibic

Šlape nám na paty, co přehlédli jsme včera

Mnohý zří ze skály, že ztrácí vlastně všechno

když ráno procitá, tak proměny se leká

Kdo dýchat přestali, ti se již nenadechnou

Co jíme dosyta? Stravu, co není měkká

Věci jsou za hranou – a vývoj tryskem cválá

trup lodi prasklý je – a voda se jen hrne

Je zcela nahranou společnost okoralá

již průtrž zalije z přeháňky nepatrné

Množí se rozkoly – a příkopy dál hloubí

V boku má oštěpy a v hrudi ostré šípy

víra, jež povolí, když rozum protnou šrouby

Vždy ti se rozštěpí, kdo se včas nedovtípí…