Světová válka proti koronaviru vstoupila do závěrečné fáze

Rok 2020 skončil. Byl jiný než ty předchozí. Před časem jsme spolu hovořili, ale nebyl s námi COVID-19. Svět jím byl, snad dokonce bez výjimky, zasažen. Myslíte, že se alespoň zčásti podařilo v této »podivné válce« uspět?

Světová válka proti koronaviru vstoupila v prosinci do závěrečné fáze. Lidstvo přešlo do protiútoku: začalo očkování, které by mělo zastavit nekontrolované šíření nového koronaviru. Pak by život mohl postupně alespoň v hrubých rysech získat podobu, na kterou jsme byli zvyklí.

Tato obecná teze má řadu výjimek. Předně ofenzíva nepostupuje globálně rovnoměrně, řadě zemí, zvláště v Africe a Latinské Americe, chybí zdroje a infrastruktura. Těchto oblastí se nejvíce týkají informace o poklesu zaměstnanosti, rozkladu školského systému a studijních návyků. Jen pro ilustraci: Organizace pro výživu a zemědělství a Světová banka shodně uvádějí, že během pandemie vzrostl počet lidí žijících v podmínkách extrémní chudoby ze 71 milionů na 100 milionů.

Kontrola nad expanzí nového koronaviru byla, alespoň zčásti, dosažena už dříve v Číně, ale postup Pekingu se nikde nepodařilo napodobit. Mezi rozvinutými zeměmi jsou na tom nejhůře ty, kde se chlubí, že individuální svobodu nespojují s odpovědností vůči kolektivu – byť při tom mávají vlajkou. To platí především o Spojených státech, které měly materiální potenciál na spoutání koronaviru, ale ideologické předsudky, rivalita federálního centra a jednotlivých států, pomalé učení se a v neposlední řadě chaotická reakce na nové podněty způsobily nezvratné ztráty.

Přesto platí, že v letošním roce by se měl koronavirus dát na ústup. Ovšem potrvá ještě řadu bolestných měsíců, než proočkovanost a množství uzdravených dosáhnou úrovně, kdy COVID-19 ztratí schopnost šířit se exponenciálně.

A co tlak různých, především ubytovacích, restauračních a dalších lobby? Neovlivnil přijatá, často ústupová opatření vlády?

Zdá se, že i nejradikálnější anarcho-liberálové tváří v tvář pandemii lépe pochopili význam státu. Oslavy dne »daňové svobody« tentokrát spojovali s voláním po podpoře. Kdysi liberálové prohlašovali, že volební právo by měli mít pouze ti, kdo platí daně. Teď by se dalo říct, že každý, kdo platí daně, má morální právo na pomoc státu. Řečeno jinak, když někdo utíká do daňových rájů, měl by žádat o pomoc tam. Jestliže některé nadnárodní monopoly daní v zahraničí, nechť je tam pro ně zdroj pomoci. A jestliže nějaká firma přežívá díky pomoci, neměli by její manažeři brát finanční odměny.

Mariana Mazzucatová z University College London v pozoruhodném článku Kapitalismus po pandemii, který byl koncem roku publikován ve Foreign Affairs, přímo píše, že státní pomoc firmám by měla obsahovat podmínky. A mimo jiné uvádí, že britská vláda v dubnu poskytla společnosti EasyJet více než 750 milionů dolarů, přestože tato letecká společnost měsíc předtím vyplatila akcionářům na dividendách téměř 230 milionů dolarů. V Kalifornii sídlící firma Gilead, která vyvinula remdesivir s podporou 70,5 milionu dolarů od federální vlády, účtuje za jednu léčebnou kúru 3120 dolarů. Pandemie velké žraloky bezohledné dravosti nezbaví.

Paní profesorka připomíná, že během krize roku 2008 obdržela investiční bankovní společnost Goldman Sachs od vlády na záchranu 10 miliard dolarů, načež rok poté její šéf oznámil, že pracovníci této firmy jsou nejproduktivnější na světě. Naopak dánská vláda na začátku pandemie nabídla zaplatit 75 procent mzdových nákladů firem, ale pod podmínkou, že firmy nebudou propouštět z ekonomických důvodů. Zároveň zakázala použití záchranných fondů na dividendy a zpětné odkupy akcií. V Rakousku a Francii byly letecké společnosti zachráněny pod podmínkou, že sníží svou uhlíkovou stopu.

Boj s koronavirem je jako válka: nelze zvítězit beze ztrát. Ztrát na lidských životech a na ekonomice. Stát v této situaci musí pomáhat především tam, kde je to životně důležité pro chod a budoucí rozvoj společnosti. O přežití se pral téměř každý a je jasné, že v měšťácké společnosti média chrání především ty, kdo mají prostředky na lobbování. Časem se pod tímto tlakem politici začali bát a pustili se do experimentování s děravými karanténami a záplatováním pomoci. Nakonec našli řešení, které by se dalo vtěsnat do prostého hesla: Na velikosti státního dluhu nezáleží! Důležitá je schopnost obsluhovat dluh, tedy splácet půjčky, aby se věřitelé nedostali do potíží. Česko se začalo zadlužovat způsobem, který byl před rokem nemyslitelný. Evropská unie měla tímto směrem k amerikanizaci finančního systému nakročeno už projektem »zelené ekonomiky«, teď jenom vyměnila několik slov na transparentech a v programech.

Mám obavy, že opozice nemající žádnou odpovědnost bude z epidemie hodně profitovat a že, pokud se dostane k moci, nás čekají taková asociální nařízení, jako tomu bylo za vlády ODS a TOP 09. Nemáte stejné obavy?

Mám. Problém vidím dvojí. Jednak přírodní katastrofa posadila všechny na jednu v bouři zmítanou loď. To by mělo vést ke sjednocení všech sil, tedy i vlády a opozice – což se nestalo. Za druhé, opoziční kritika byla povětšině dodatečná, poté, kdy už bylo jasné, co se nepodařilo; jen zřídka byla konkrétní, včasná a motivovaná solidaritou, ne sobeckými partajními zájmy. Navíc média často používají formulace, které v podtextu – úmyslně či neúmyslně – představují nepopulární opatření jako svévoli vlády, nikoliv jako nutnou reakci na pandemii.

Za to, že se pravicová opozice dostane k moci, ale viním autentickou levici. Neuměla jasně vysvětlit své stanovisko, odlišné jak od pravicové opozice, tak od populistů či od vlády. Toto vymezení je důležité: je nutné pranýřovat demagogický charakter kritiky ze strany pravicové opozice, ale i chyby vlády a tendenčnost sdělovacích prostředků. Tím, že se levice jasně nevyprofilovala, zůstala ve stínu hnutí ANO – čehož Andrej Babiš dlouhodobě využívá k přivlastnění si zásluh za úspěchy a delegování neúspěchů na pokorné spojence. I kdyby byl Babiš sebelepší, je jen dočasným jevem. Nikdo nestojí za to, aby kvůli němu levice zanikla. Ani Hrad.

Proč tedy, podle vás, levice v České republice jak svými preferencemi, tak volebními výsledky – viz krajské volby, ustupuje do pozadí? Kde hledat příčiny?

Levice zaznamenává volební pokles přízně přibližně patnáct let. Neuměla se z této série porážek poučit – což je především chyba vedení obou levicových stran. I kdyby základní organizace nebo okresy situaci nezvládly, po patnácti letech padá vina především na hlavu vedení, které základní organizace a okresní výbory nedokázalo mobilizovat.

Opakuji: chybí schopnost vymezit se vůči ostatním politickým stranám i vládě. Nejde o to, být opozicí za každou cenu. Vlády je možné se zastat, když například bojuje proti pandemii. Je ale třeba ji pranýřovat, když reaguje chaoticky, když utrácí peníze zdánlivě populisticky, ve skutečnosti ve prospěch vybraných firem. Je třeba umět pochválit Piráty, když přijdou s dobrým nápadem, ale tvrdě se distancovat od jejich nebezpečných úletů v mezinárodní politice. Je správné postavit se spolu s SPD proti migrační politice Evropské unie, ale nestydět se přitom za vlastní internacionalismus. Je možné prosazovat spolu s lidovci sociální opatření, ale nezapomínat, že charita není řešení. To vše vyžaduje přechod od frází k věcné konkrétnosti, ale také odvahu používat mobilizační slovník.

Kdysi se na levici nadměrně házelo nálepkami »oportunismus« a »revizionismus«. Dnes se na chorobu levice ani jedna z těchto škatulek nehodí. Z hnutí se vytratil jeho specifický temperament, což je především problém KSČM, protože sebevědomý optimismus, odhodlanost, akčnost, obětavost – chcete-li bojovnost – byly znaky, které komunisty odlišovaly i od sociálních demokratů.

Dnes na levici převládá obranářství, poraženecká nálada. V KSČM zavládla klubová atmosféra, skanzenová sebeizolace od vnějšího světa, protože vnější svět jí ubližuje. Uzavřela se do sociální bubliny, což jí bere charakter politické strany usilující o moc. Místo »tahu na branku« je tu předlistopadové »ono to nějak dopadne«. Levice je dnes sebevražedně státotvorná, což je patrné například v podbízení se vedoucích představitelů levice veřejnoprávním sdělovacím prostředkům, které se však chovají jako svébytný pravicový aktivista – často mnohem významnější než pravicové politické strany.

Nezdá se vám, že i vaše kritika vedení levicových stran je stejně málo konstruktivní jako opoziční kritika vlády? Že i vám chybí slovník…

Dobře – KSČM a ČSSD si musejí zvyknout, že občasná výměna vedení je v životě politických stran samozřejmostí. Drama nastává jen tehdy, když to vedení nebo základna nechápou. Je nutné přestat se bát mluvit veřejně o konkrétních lidech. Netvářit se, že tu nejsou korunní princezny či princové, kteří by měli v diskusi představit své vize. Tomu by mělo odcházející vedení aktivně napomáhat. Takto postupují skutečné politické osobnosti, to je jeden z nejdůležitějších znaků modernizace levicových stran. Osobní animozity musejí stranou. Neexistují jména, která se nesmějí vyslovit. Změnu vedení je třeba personifikovat. Prostě jsou tu další představitelé této strany, kteří by měli převzít odpovědnost. Poděkovat starému vedení, nezatracovat nikoho, ale začít znovu s novými myšlenkami. Ať se jich členové a přívrženci KSČM ptají na mítincích, schůzích, v médiích! Že je s nimi spojena diskontinuita, určitá změna linie a způsobu práce? No – přesně to by mělo být smyslem transformace v kritické situaci! Je nezbytné zavrhnout kuloárové pletichy a oddalování nevyhnutelné změny. Není čas na dohadování se o různých podobách Pyrrhova vítězství.

Nastal okamžik, kdy je nutné si připomenout, že v krizi narůstá odpovědnost každého jednotlivce. Od svého akademického stolu mohu přispět jen drobnou poznámkou. V politické teorii jsou pouze dva věrohodné zdroje informací o budoucím volebním výsledku: tvrdá data v podobě tendencí obsažených ve výsledcích voleb za střednědobý časový úsek, a měkká data, která signalizují tendenci podle průzkumů volebních preferencí. Dnes obě tyto číselné řady shodně hovoří o kvapem se blížící katastrofě. Už se nevede spor o linii, ale o bytí, či nebytí. Rozhodne schopnost představitelů nových a tradičních přístupů dohodnout se a společně vystřídat staré vedení co nejdříve.

Vítězství pouze jednoho proudu umrtví druhý proud, což povede ke konečné destrukci volebního potenciálu KSČM, i kdyby bylo nové vedení sebelepší. Jen dohoda tohoto typu umožní KSČM být na konci roku parlamentní stranou. Je mimořádná situace, která si žádá mimořádné činy. Přípravu na volby do Poslanecké sněmovny by mělo mít co nejdříve v rukou nové, stabilizované vedení.

Koronavirus se bohužel přesune i do letošního roku. Jaký lze očekávat vliv na společnost?

Pandemie se potáhne ještě řadu měsíců, než ona promořenost dosáhne 60 či 70 procent populace. Nejnovější prognózy z USA, kde začali na Západě jako jedni z prvních očkovat, hlásí, že do dubna tamní souhrnný počet úmrtí na COVID-19 vzroste na 567 tisíc – o Vánocích to bylo přibližně 330 tisíc zemřelých.

Když mluvíme o vlivu nového koronaviru, vlastně se ptáme, zda se v souvislosti s pandemií změní sociální struktura. Zda odpadnou některé profese, jestli se zúží vrstva pracovníků ve službách, zda se v makroúdajích projeví rostoucí význam reálné ekonomiky a podobně. Vypadá to, že pandemie slouží jen jako katalyzátor změn, urychluje to, co by jinak stejně muselo přijít. Zkušenost praví, že během dvou tří let emoce spojené se zápasem s novým koronavirem vyprchají a výklad událostí bude sloužit jako výmluva vlád a klacek v ideologických střetech.

Přeskočme na mezinárodní souvislosti. Spojené státy budou mít nového prezidenta. Lze očekávat, že bude mít novou, přijatelnější politiku?

Joe Biden je předvídatelnější než Donald Trump. Nelze zapomínat, že základní konceptuální posun v zahraniční politice USA nastal už během druhého období Baracka Obamy, kdy Biden působil jako mimořádně vlivný viceprezident. Tehdy přestaly být za hlavní protivníky označovány nestátní organizace jako skupiny teroristů a deklarovaným nepřítelem se opět staly státy, především Čína a Rusko. Diskusi o asymetrických válkách vystřídala snaha USA obnovit svoji převahu. Zároveň byl obraz těžiště konfrontace přesunut z oblasti Atlantiku do oblasti Pacifiku. Alespoň v představách stratégů, protože trvá přetíženost praktiků zahraniční politiky tematikou Blízkého východu.

Biden při prosazování zahraničněpolitických zájmů USA vsadí daleko více na mezinárodní organizace než Trump. Je zřejmé, že se Spojené státy vrátí do Světové zdravotnické organizace, obnoví svůj podpis na Pařížské klimatické úmluvě, možná se vrátí k jaderné dohodě s Íránem. Záhadou zůstává postoj ke smlouvám s Ruskem o strategických zbraních – šestnáct dní po inauguraci bude mít Biden na záchranu úmluvy Nový START. Vztah k Číně zůstává otevřený: Biden je hyperkritický k politice Pekingu, obdobně jako Trump, ovšem byly časy, kdy Obama nabízel Pekingu dohodu G-2, americko-čínské kondominium, na což Čína nereagovala. Teď to vypadá, že washingtonská – a v návaznosti i bruselská – posedlost sankcemi rozděluje globální svět na dva na sobě stále méně závislé paralelní světy. Bude zajímavé sledovat, co s rolí dolaru na světových trzích udělá nástup oficiální čínské kryptoměny.

V každém případě platí, že je třeba zbavit se emocí, nepodléhat vlastním přáním – a počkat pověstných sto dní po změně v Bílém domě, než se pokusíme o nějaké zásadní hodnocení tandemu Joe Biden – Kamala Harrisová.

Může ona koronovirová zkušenost přece jen nějak pozitivně ovlivňovat mezinárodní vztahy? Co všechno lze v tomto roce podle vás ve světě očekávat?

Řada věcí se díky pandemii stala jasnější, a to zvláště při porovnání Číny a USA. Čínský prezident Si Ťin-pching navrhl řešení v podobě solidarity a spolupráce – což označil za nejmocnější zbraně k porážce nemoci COVID-19. Podle říjnové prognózy Mezinárodního měnového fondu by měl v loňském pandemickém roce hrubý domácí produkt Číny vyrůst o téměř 1,9 procenta, zatímco ten v USA by měl klesnout o téměř 4,3 procenta. Na tuto skutečnost ale Západ reaguje povětšině tím nejhorším způsobem: místo aby se poučil, uzavírá svůj informační prostor. Názorně je to vidět ve zpravodajství o vakcínách proti COVID-19, kdy nejen veřejnoprávní sdělovací prostředky, ale i oficiální Brusel či ministerstva zdravotnictví členských zemí dělají, že jiné než západní vakcíny neexistují. Zdraví lidí je podřízeno ideologickým předsudkům, politickým zájmům a touze po zisku. Když se k tomu přičte bojovný zápal některých eurokomisařek a jejich byrokratického okolí v křižáckém tažení proti alternativním názorům, ukáže se, že není každé poučení z pandemie zdravé.

Nastartovány jsou protichůdné tendence, což by mělo znamenat narůstání chaosu. Žijeme v době, kdy se globální hegemonistické uspořádání na čele s USA mění na multipolární. Rozhodnutím Washingtonu se podřídí Brusel, ale už ne Peking, Moskva, Teherán či Ankara. Takové proměny probíhaly v dějinách několikrát a dá se říct, že je to mimořádně citlivé období plné asymetrií. Ruská ekonomika je výrazně slabší než americká, ale vojensko-strategický potenciál obou zemí je přibližně stejný. Spojené státy mají větší vojenskou sílu než Čína, ale čínský hrubý domácí produkt měřený paritou kupní síly je větší než ten americký, o devizových rezervách či zadluženosti nemluvě.

Lidé se bojí války. Myslíte, že tato obava je aktuální, vzhledem ke všem současným událostem včetně koronaviru?

Válka je aktuální. Loni probíhaly čtyři války, v nichž od jejich počátku zahynulo více než 10 tisíc lidí, a 14 válek s více než tisícem a méně než 10 tisíci mrtvých – o menších ozbrojených potyčkách nemluvě. To jenom my ve střední Evropě jsme si na oči posadili televizi, abychom přes tyto brejle viděli, že svět je veselý, protože my jsme veselí v kavárně Bellevue.

Přesněji otázka tedy zní, zda nám hrozí velká válka, ozbrojený střet velmocí. Rostoucí riziko je spojeno se dvěma faktory. Předně u západních elit klesá porozumění pro to, co by znamenala velká válka. A za druhé, pokračuje divoké zbrojení, přičemž do zbraňových systémů od těch pod vodou, přes ty na zemi a ve vzduchu až po ty v kosmu a kyberprostoru kvapně proniká umělá inteligence.

Úpadek porozumění válečnému nebezpečí je vidět i ve státech střední Evropy. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru vzrostly v roce 2019 meziročně vojenské výdaje v těchto zemích o 14 procent. Zcela chybí pochopení, jak by měla vypadat armáda malého středoevropského státu v první polovině 21. století. Diskuse kolem 10 miliard pro rozpočet Armády České republiky ukázala nekvalifikovanost poslanců napříč politickým spektrem, jejich neschopnost věcně argumentovat. Mír ztrácí parlamentní záštitu, zůstala mu poslední obranná linie – ta na ulici. Z druhé strany spor o 10 miliard ukázal ochotu Ministerstva obrany ČR i Generálního štábu uchýlit se ve jménu dohodnutých zakázek k čiré demagogii. Jako by mír ve střední Evropě závisel na několika houfnicích pro českou armádu! Jako by se dala několika děly na polích u Dukovan či Temelína vyhrát válka!

A kam vůbec směřuje tento svět, doprava, nebo přece jen lidé budou poučeni z potřeby solidarity, tedy doleva?

Díky masmédiím pravděpodobně na Západě postupně převládne ideologický výklad pandemie – už teď jsou zakrývány chyby Bílého domu i Evropské unie, zatímco chyby na Východě jsou zveličovány. Když ale přijmeme tezi, že narůstá chaos, znamená to, že jsou karty nově rozdány. Ani vítězství, ani prohra nejsou v tuto chvíli neměnným osudem předurčeny. Budoucnost existuje ve variantách – předem prohrál jen ten, kdo se vzdal.

Jaroslav KOJZAR

Haló noviny