Vznik Československa v roce 1918, k němuž došlo nad hlavami tří milionů sudetských Němců, vidí jako první velkou katastrofu po první světové válce. Evropa dodnes údajně trpí jejími důsledky. České republice, jak to cítí landsmani, je vlastní nejen domácí politická nestabilita, ale je též trvale v krizovém režimu. Jak z toho ven? Přátelsky nám připomínají náš historický osmičkový rok, v němž bychom již konečně měli řešit a vyřešit trvající problémy se „sudetskými“ Němci. Kultivování politické scény zahrnuje přece konečné vyrovnání s bývalými milými „krajany“, jak oslovoval landsmany nejen pan D. Herman, ale také i pan P. Bělobrádek a další.

A co my vlastně k tomu můžeme dodat? Němci, a to nejen ti rakouští, ale také i ti tzv. naši, měli s námi jen ty nejlepší úmysly. Po vítězné válce nás chtěli zbavit všech práv, který si český národ v monarchii vybojoval, a velkomyslně nám nabídnout, ve vší slušnosti, samozřejmě, dobrodiní germanizace. Jak velkomyslné! Naši předkové tu milost nemohli pochopit a vzpouzeli se. Udivení našich milých krajanů bylo pochopitelné. A tak se nad námi zamysleli ještě znovu, a to v roce 1915. Na Velikonoce přijali memorandum, v němž vzpurným Čechům otevřeně říkali. Předlitavsko se stane Císařstvím rakouským, v němž státním jazykem bude němčina. V kmenových bydlištích, v němž sídlí neněmčtí národové, může být využíván ve vnějším styku služebním státních úřadů vedle státní řeči také jazyk jejich. A konečně poslední bod memoranda dával na vědomost, „že poměr národa německého a národů ostatních je třeba řídit tak, aby bylo neustále zachováváno a zajištěno státní a kulturní vedoucí postavení německého národa.“

Čechové však nechtěli přijmout uvedené ušlechtilé cíle a germanizovat se. Komu není rady, tomu není pomoci, řekli si předlitavští Němci. Zlomili nad námi hůl. Po válce, si říkali, s těmi Čechy a ostatními Slovany v Předlitavsku, tedy v Císařství rakouském, zatočíme. Germanizovat je budeme, ať již chtějí nebo nechtějí.

Ale ta válka se však vyvíjela pro centrální mocnosti špatně. Na všech frontách prohrávaly. A tak císaři Karlu I. nezbývalo nic jiného, než žadonit, bez vědomí strejčka Viléma, u Francie a Anglie o mírová jednání. Do toho nakonec zasáhl i W. Wilson, americký prezident, svými mírovými body v lednu 1918. Chtěl pro porobené národy v Rakousku–Uhersku co nejširší autonomii. To neslibovalo nic dobrého. Proto se nakonec i císař Karel I. rozhoupal a vydal manifest, v němž sliboval svým národům federalizaci říše. To však bylo již i pro USA pozdě. Čechoslováci měli své legie, které bojovaly proti Rakušanům i Němcům, měly svoji vládu, kterou spojenci uznávaly a tak se Karel I. dozvěděl od prezidenta USA, že mezitím věci, od doby, kdy vyhlásil své mírové body, se hodně změnily a proto nyní již záleží jen a jen na porobených národech, které o své budoucnosti rozhodnou samy. Co Karlu I. zbývalo, než vzít na vědomí notu USA a projevit s ní souhlas, aby mohla začít mírová jednání.

Takže, kdo vlastně spolurozhodoval o osudu Čechoslováků? I sám císař pán. Odpověď Andrassyho USA zněla: „ Odpovídajíc na notu pana prezidenta Wilsona ze dne 18. t.m. zaslanou vládě rakousko–uherské, a ve smyslu rozhodnutí prezidenta, pojednati odděleně s Rakousko – Uherskem o otázce příměří a míru, klade si rakousko–uherská vláda za čest prohlásiti, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů rakousko – uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.“

Takže vláda Jeho Veličenstva Karla I. nejenže se vším souhlasila s prezidentem W. Wilsonem, ale výslovně ve své odpovědi jemu použila též termín Čechoslováci a Jihoslované. Takže jak to je s tvrzením, že „v roce 1918 bylo založeno Československo – pomocí politických triků a nad hlavami více než tří milionů sudetských Němců. Byla to první velká katastrofa po skončení První světové války.“ Pokud ČSR vznikla pomocí triků, tak můžeme konstatovat, že se jich zúčastnila i rakousko–uherská vláda, s níž zřejmě souhlasit i císař. Tak začaly ty politické triky. Československo vzniklo již 28. října 1918, kdežto příměří bylo vyhlášeno až 11.11. 1918. Bylo tedy vyhlášeno ještě před koncem první světové války. A pokud jde o ty „sudetské hlavy“, nad nimiž vše údajně šlo, pak je třeba říci, že my, na rozdíl od nich, kteří nás chtěli germanizovat, jsme nikdy ani neoficiálně neprohlásili, že je hodláme čechizovat. Ani nás to nenapadlo, přestože čeští Němci žili na našem území. Naopak jsme jim od začátku nabízeli jednání a spolupráci.

Místo toho německé obyvatelstvo se svými vůdci odmítlo nárok československého státu na německé území, které ve skutečnosti německým nebylo. Vždy patřilo k českému státu. Postupně Němci vytvořili čtyři autonomní útvary. Vyjádřili svou vůli žít coby součást německo–rakouského státu.

A tady bychom mohli využít obratu, že vše šlo nad „sudetoněmeckými hlavami“. Kdyby páni „čeští Němci“ trochu přemýšleli, museli by dojít k závěru, že Spojenci po tak kruté válce jistě nebudou mít v úmyslu území Německa, poraženého státu, nějak zvětšovat a početnost jeho obyvatel zvyšovat. Naopak spojenci měli v úmyslu Německo ztrestat a vzít mu možnosti, aby opět z jeho území vzešla v budoucnosti další ničivá válka. Tedy ani politickému začátečníkovi nemohlo přijít na mysl, že by Spojenci území spojeneckého státu, jímž Československo bylo, nějak zkrátili a přičlenili by ho i s českým obyvatelstvem, jež bylo součástí vítězného československého národa, k poraženému Německu, které za válečné zločiny spíše mělo pikat než být zvětšováno. Tato jednoduchá logika mohla do „sudetoněmeckých hlav“ proniknout, pokud by byly jen trochu otevřené pro chápání vzniklé státoprávní a politické reality. Bohužel nevnikla. Proto Němci dělali potíže. Dostali amnestii, mohli se vrátit do republiky. Někteří z nich však ani potom rozum nedostali. V 30. letech 20. století opět začali bubnovat na bubny, pískat na píšťaly a pochodovat. Nejdříve tekla krev Čechoslováků v pohraničí, pak v Polsku a poté i v dalších státech Evropy, které Němci napadli. Dopochodovali až v květnu 1945. Jejich přesídlení do Německa se ukázalo být nevyhnutelnou nutností, pokud mír měl být i pro budoucnost zajištěn.