Nedávno vystupovali bývalý mluvčí sudetského landsmannschaftu pan Posselt a jeho společníci s údajně lákavou nabídkou těm zatvrzelým Čechům, co stále nechtějí rušit dekrety a ostatní právní normy po II.světové válce. Prý jsme změnili stanovy landsmanschaftu a zrušili jsme majetkové požadavky vůči české straně! Na toto naletěli jak naši lidovci, tak premiér a snažili se nám vydávat sudety za možné spojence – v čem, to ovšem není jasno! A my oponenti a trvalí protivníci sudetů, jsme byli i domácími obhájci vydáváni za štváče proti sudetům a jakési ustrašence, co se nechtějí postavit do "diskuse s milými krajany".

A nyní posseltovce "nemilí nekrajané" landsmani opět vypekli, zvláště tzv. witikobundovci, nejhorší nepřátelé Čechů. Oni s oslatními landsmany vyhráli zachování původních stanov landsmannschaftu s hroznými požadavky pro všechny Čechy hodné toho jména.

Totiž pravdou byl naprostý opak. Zemský soud v Mnichově naopak potvrdil dosavadní stanovy s nebezpečnými nároky na návrat, odškodnění a majetky Česka. Každý si to může dohledat na webu Českých národních listů ve zprávě Witikobundu ze 4.7.2017, publikované 29.7.2017.

Nebudu rozebírat tento Posseltem a společníkem prohraný soud, i když Herr Posselt se prsatí, že odvolávat se budou donekonečna. A rovněž slibuje – komu?? – že budou hlasovat o změnách stanov třeba desetkrát. Tož přejme jim. O kladném výsledku pro posseltovce ovšem přesvědčeni nejsme. I když by to možná prospělo dalšímu vývoji – i když jen paradoxně! Proč? Protože landsmani ani podle mezinárodního práva, ani podle interního československého práva, jehož nástupníkem je Česká republika, žádné oprávněné nároky nikdy neměli, nemají a ani mít nemohou.

Poválečné vysídlení československých, jakož i polských a dalších Němců také Maďarů z ČSR určily smlouvy Spojenců vítězné antifašistické koalice v Postupimi. Konfiskaci jejich majetku, který se nikdy nesmí vrátit do německých rukou, určila Pařížská reparační dohoda z roku 1945, která je zakotvena i v československém, tudíž i v českém právním pořádku. Tím vším se zabývaly především právnické kapacity jako univ. prof. Václav Pavlíček,CSc., a JUDr. Radovan Suchánek ve studii "O některých otázkách majetkových nároků v česko–německých vztazích" publikované ČNL, Praha 2009 www.ksl.wz.cz a též tiskem jako svou 271 publikaci pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Rovněž obsáhlá monografie doc. dr. Josefa Bendy, žáka profesora Pavlíčka "Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989" ( zvl.II. vydání Tuláček Praha 2013,816 stran.) s předmluvou prof.Pavlíčka "Právní problematika restituce velkého pozemkového majetku šlechty a spory o českou státní ideu", tamtéž,s.7–26.) poukazuje na veškerá nebezpečí nedodržování poválečného právního pořádku republiky a všechna nebezpečí, která z takového de facto protiprávního konání vůči státu vyplývají.

Na co tedy sudeti neustále spoléhají se svými nekonečnými útoky na Českou republiku, na presidenta Budovatele, dr. Edvarda Beneše, a zejména na jím a vládou podepsané dekrety, hanlivě neustále nazývané "Benešovy dekrety"? Sudeti i jejich právní zástupci velice dobře vědí, že nemohou uspět v otázce tzv. rušení dekretů. Nikde v evropském právu neplatí zásada retroaktivity,pokud je známo. Je nemožné uplatňovat daleko později vydané normy, jako třeba Listina práv a svobod, na stav předcházející dlouho před jejich vydáním.

Například presidentské dekrety byly vydávány v době válečného stavu ČSR s Velkoněmeckou říší, kdy sudeti se drtivou, téměř devadesátiprocentní většinou postavili za agresora, III.reich! A to nehovoříme o řadě zločinů proti lidskosti a válečných zločinů,kterých se většinoví sudeti dopustili na československé většině, což soudil i Norimberský soud (viz Ečer, Norimberský soud, Orbis Praha 1946)! Dekrety byly vydávány od roku 1940 do roku 1946 a podléhaly aktu ratihabice z důvodu stavu válečné nouze. Ani právní zástupce sudetů prof. Ermacora toto nedokázal vyvrátit, naopak prof. Pavlíček vyvrátil všechna jeho nevědecká tvrzení v otázce tzv. sudetských nároků.

Avšak navraťme se k otázce, jak chtějí sudeti postupovat, když právní cesta tohoto typu je jim de facto i de jure uzavřena? Chtějí postupovat dvěma zásadními metodami, což činí krok za krokem – a jen političtí ignoranti nebo naopak političtí kompradoři Česka, toto nepřiznávají:

My, Češi, máme být neustále masírováni a přesvědčováni, že hrůzný mstitel Beneš (včetně jeho údajně "krvelačné manželky" alias "blutwürdige Hana"!) vypracoval diskriminační dekrety jako "etnickou čistku ve stínu Moskvy". Tento sudetský blábol obvykle presentuje známý komprador sudetů ministr kultury ČR pan Mgr.Herman. Pan Posselt si podobnými lžemi vytvořil auru nesmiřitelného praporečníka sudetů dokonce i na půdě Europarlamentu. Teprve v poslední době změnil taktiku a vykládá, že "nemůžeme Čechy nutit, aby zrušili dekrety". Ne, to vskutku ani podle práva nemohou. Jen do nekonečna opakovaným ostouzením dekretů vytvářejí negativní informační prostor pro vědomí nových českých generací, které mají být masírovány k jakémusi morálnímu sebemrskačství – řekli bychom ke středověkému flagelantství! – za údajný český "dekretální zločin" na odsunutých Němcích alias sudeťácích.

Používají právních kapacit jako profesora Felixe Ermacoru k vytváření dojmu jakýchsi právních pochybení vítězných velmoci a samozřejmě státu ČSR včetně ústavního dekretu 33. Zde jde o nekonečná právní šermování ohledně Mnichova, opcí čs.a německého občanství, dále o lhaní ohledně nabývání říšského občanství sudeťáky, tj. čs.Němci, kde se ohánějí nesprávným modelem "automatického nabývání říšského občanství" bez ohledu na předpoklady dané jejich přihlášením k němectví za I.ČSR a již za staré monarchie v letech 1910 a 1929–30!

Kombinací těchto metod vzniká salámová taktika krájení českého národního vědomí o zločinech sudetů na československém občanstvu I.ČSR a snaha o přeměnu myšlení nových skutečné historie I.ČSR a okupace neznalých mladších generací, odchovaných vnímáním prosudetských médií, televize až čtvrtpravdami na internetové encyklopedii Wikipedia.

Nebudu se tím obšírně zabývat – jen jako příklad wikipedické nepravdy uvedu tvrzení o rodu Salm–Reifferscheidt,který údajně dle čs. Wikipedie ztratil majetky v ČSR nikoli roku 1945, ale prý až roku 1948, čímž se "vina konfiskace" pro kolaboraci vymazává a přičítá nenáviděným komunistům únorového převratu. Přitom pravdou je opak. Již v monografii Rájec Jestřebí, Dějiny města od nejstarších dob po současnost, Brno 1981,s.122–123, je řečeno naprosto jasně, že konfiskace Salmova velkostatku proběhla 23.11.1945 za pověřenců ministerstva zemědělství a národních správ i závodních rad podniků panství. A přesto ve Wikipedii stále figuruje lež o zabrání majetku roku 1948!

Toto je jasný příklad nejen mlžení o dekretální historii, ale přímo doslovného lhaní o skutcích osvobozeného státu při konfiskacích proněmeckých kolaborantů. Za pozornost stojí v této věci i dějinný fakt, že vrchní úředníci rájeckého panství byli nejen sudetští a karpatští Němci, nýbrž zhusta současně příslušnici henleinovců a později NSDAP. Někteří z nich jako Augustin nebo Zahn páchali zločiny proti státu, a jiní opět zločiny proti Čechům jako rájecký místostarosta a vrchní účetní salmovského panství Tugemann. I o těchto faktech se neustále mlčí – anebo se selhávají. Obdobnou situaci lze analogicky sledovat i u jiných kauz jako u kauz Buquoy, Dubsky, Walderode, U.F.Kinsky aj.

Sudeti počítají do budoucna se zrušením národních státu a jejich degradací na provincie Evropské federální unie. Tam by přestaly platit zákony národních států a soudní pravomoc by převzal Evropský soudní dvůr (Luxemburg), který by nemusel brát ohled na dřívější právní normy jednotlivých státu a de facto by mohl obejít ustanovení Postupimi a Paříže o vyrovnání okupovaných států s III.reichem.

Toto nebezpečí předvídal již expresident Klaus,když odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu a byl násilně dotlačen k podpisu různými politickými agresory. Tudíž všichni politici, kteří podporují "tvrdé jádro Unie"a účast ČR v něm, ohrožují právní jistotu občanů státu, kteří bona fide nabyli majetky německých konfiskátů dle pařížského a dekretálního práva. I z tohoto titulu všechna politická seskupení,podporující takové poddanství ČR v "užší Unii", jsou zákonitě pro široké vrstvy českého občanstva z principu nevolitelné – a je jen na voličích, zdali spáchají strašlivý omyl a uvedou se dobrovolně do tohoto nového nevolnictví.

Nakonec poznamenejme, že neustálé zatěžování informačního prostoru České republiky sudetským lhaním o údajné vině Čechů na tzv. vyhnání čs. Němců škodí jak česko–německým vztahům všeobecně, tak poškozuje morální vědomí mladších českých generací o moderní historii vlastní republiky. Totéž se týká českých kompradorů sudetismu v republice.

Jako odbojáři a legionáři máme za to, že fungujícím demokratickém právním státu, uznávajícím reálie poválečného osvobození antifašistickou koalicí a všechny právní akty z toho plynoucí, by měly být jakékoli aktivity sudetských spolků proti republice a dekretům zakázány zákonem, jakožto aktivity nepřátelské a státoborné vůči státu Česká republika.