Také v tomto roce 2011 si 21. června připomeneme neblahou událost, která se stala tragickou tečkou za osudnou bitvou na Bílé hoře a zároveň i symbolem násilného zvratu v historickém vývoji českého národa. Poprava 27 předních činitelů stavovského protihabsburského povstání v den letního slunovratu roku 1621 vskutku názorně a výstižně symbolizuje zánik české politické samostatnosti na další tři staletí a také násilné ukončení české reformace i dosavadní náboženské tolerance.

Samozřejmě "staroměstská exekuce" je i součástí debaty, která se táhne českým dějepisectvím, publicistikou i politikou již od 17. století. Jedná se o významnou součást tzv. české otázky, tedy o interpretaci bělohorské porážky a důsledků vítězství habsburské Vídně, vedoucího k politickému i náboženskému absolutismu. V českém protestantském exilu byly oběti staroměstské exekuce považovány od počátku za mučedníky víry, k uctění jejich památky byl ještě roku 1621 vydán tajně spis Koruna neuvadlá mučedníků Božích českých. Tuto knížku, později ještě několikrát vydanou, a to i v německém překladu, napsal Jan Rosacius Hořovský. Tento evangelický farář od staroměstského Svatého Mikuláše byl nejen blízkým očitým svědkem poprav, ale dokonce přímo na popravišti a předtím ještě ve vězení dodával odsouzeným útěchu. Rosacius, který zemřel v exilu roku 1637, patřil sice k českým luteránům, tzv. novoutrakvistům, ale vážil si i jednoty bratrské a jejího přínosu.

Rosaciovo dílo využil proto též Jan Amos Komenský v historické kompilaci Hístoria o těžkých protivenstvích církve české (1632), kde byly shrnuty předbělohorské i pobělohorské perzekuce českých nekatoliků včetně působivé kapitoly o staroměstské popravě z 21. června 1621. Tento Komenským redigovaný spis, vydaný i v latinské, německé a anglické verzi, měl burcovat svědomí evangelické Evropy ve prospěch poražených českých protestantů. Ovšem na výsledku třicetileté války, potvrzeném roku 1648 vestfálským mírem, už nic nezměnil. České země, Čechy a Morava, se tak staly jedinou zemí raně novověké Evropy, kde byla většina obyvatelstva donucena vítěznou mocí změnit svou evangelickou křesťanskou víru ve prospěch jediné státní církve...

Snad i proto se později římskokatolická církev nestala – na rozdíl třeba od Polska či Irska – součástí národní identíty. Sepětí "oltáře a trůnu", onen důsledek Bílé hory i staroměstské exekuce, vedlo posléze k tomu, že národní emancipační hnutí se vyvíjelo mimo rámec katolické církve (a na tom nemohou změnit nic ani čestné výjimky vlasteneckých katolických duchovních).

Vlastně to ani jinak být nemohlo, vždyť převážná část národně a liberálně orientované historiografie 19. a první poloviny 20. století posuzovala českou reformaci, tedy období od husitství po Bílou horu, jako vrcholné období starších českých dějin, a tudíž nebylo pochyb, že popravení ze Staroměstského náměstí byli mučedníky za náboženskou i politickou svobodu. Pochopitelně lze v demokratické diskusi a pluralitním prostředí vyslovit i názory jiné (často ovšem převzaté v novém hávu ze starší militantní katolické a prorakouské konzervativní literatury 19.století). Ovšem různé úvahy o "blahodárnosti vítězství prospěšného habsburského centralismu nad stavovskou roztříštěností a šlechtickou anarchií" by neměly zakrýt základní dějinnou skutečnost – Bílá hora, staroměstská exekuce i následná třicetiletá válka přinesla českému národu největší pohromu v jeho historii – nešlo jen o hospodářskou devastaci i následné daňové zatížení, ale neblahou roli hrál i drastický úbytek obyvatelstva (válečná utrpení, hladomory, epidemie), vedoucí zvláště v pohraničí k postupné germanizaci, i ztráty velké části národní elity (masový exil evangelické šlechty, měšťanstva a inteligence).

Po nečekaném vítězství po dvouhodinové bitvě na bělohorské pláni před Prahou 9.listopadu 1620 čekalo vítěznou bavorsko–císařskou stranu další překvapení. Již následující ráno, 9.listopadu, ujel "zimní král" Fridrich Falcký z Prahy a týž den se pražská města vzdala nepříteli a otevřela mu své brány. Někteří vůdci protihabsburského povstání a přední osobností Fridríchova dvora jako Matyáš Thurn či Václav Vilém z Roupova sice včas uprchli, ale většina stavovských předáků zůstala v nepochopitelném klidu a slepé důvěře doma. Mnozí naivně uvěřili vítězi z Bílé hory, bavorskému vévodovi Maxmiliánovi, jenž vůdcům povstání slíbil, že jejich života bude ušetřeno. Jiní bláhově doufali v milost císaře Ferdinanda II., když již 13. listopadu projevili ponižujícím reversem lítost nad svými činy.

Vídeň ovšem neměla ani v nejmenším zájem o nějaké smiřováni a v císařově okolí bylo od počátku rozhodnuto, že přední viníci budou potrestáni na hrdle. Nelítostně se mělo zatočit s celým českým národem. Španělský vojevůdce Martin Huerta, člověk krutý a fanatický, doporučoval císaři, "aby bez rozdílu všecky zamordovati dal, aby tak z nevěrného kacířského národa ani nohy nezůstalo". Přisadil si i španělský vyslanec, požadující vyhubení "národa bezbožného, jenž tak dlouho urážel velebnost císařskou ". Celý plán pokoření Čech jako ohniska vzpoury byl předem promyšlen a připraven, i když zatím utajen. I když ihned po Bílé hoře vypracoval nový správce Českého království Karel z Lichtenštejna pro císaře seznam povstalců, k zatýkání se zatím nepřistoupilo. Byla to zjevně taktika, která měla předáky povstání uklidnit. Tento osudový omyl a falešný pocit bezpečí přispěl k tomu, že jenom část nejvýznamnějších činitelů povstání se zachránila útěkem ze země.

A tak teprve v únoru 1621 přišel z Vidně rozkaz k zatčeni provinilých. Vše bylo navíc záludně zorganizováno tak, že páni a rytíři, obeslaní na Pražský hrad, vůbec netušili, o co se přesně jedná. Všichni pozvaní se dostavili v neuvěřitelné naivitě dobrovolně, ovšem ihned po svém příchodu byli 20. února zatčeni a uvězněni. Zároveň byl zřízen mimořádný soud, jehož předsedou se stal moravský aristokrat Lichtenštejn, odpadlík od českobratrské víry, nyní již horlivý katolík a oddaný přisluhovač vídeňského dvora. Hlavním žalobcem jmenován servilní kariérista Přibík Jeníšek z Újezda, dosud bezvýznamný chudý zeman z Klatovska, zanedlouho však pobělohorský zbohatlík. Soudu, v němž vedle několika českých katolických pánů zasedali i cizinci, nešlo o zdlouhavé projednávání individuální viny obžalovaných, nýbrž o rychlé vynesení víceméně předem daného rozsudku. Rozsudek smrti císař potvrdil u sedmadvaceti obžalovaných a poprava byla stanovena na 21.červen 1621. Marně prosily rodiny odsouzenců o změnu krutého ortelu, marně se ohromení vězňové obraceli s prosebným listem na saského kurfiřta, aby jim vymohl u císaře prominutí jejich "zločinů". Kurfiřt Jan Jiří, považovaný za ochránce všech luteránů, nehodlal "rebelům" proti panovnickému majestátu pomoci, dokonce vydal na smrt do Prahy svého stoupence Jáchyma Ondřeje Šlika, který marně hledal na saském vévodském dvoře ochranu.

Tento nezvykle krutý a teatrální trest měl v českém panstvu utlumit "tradiční sklony k vzpouře a rebelii", zlomit v něm "ducha vzdoru a neposlušností". Již v pátek 18. června se začalo stavět na Staroměstském náměstí v Praze přímo u radnice dřevěné popravní lešení, potažené černým suknem. Odsouzenci byli na staroměstskou radnici přivedeni z Hradu v neděli 20.června večer. Den hrůzné exekuce byl ohlášen v pondělí 21.června 1621 o páté hodině ráno výstřelem z děla na Hradě. Zároveň byly uzavřeny městské brány a lešení bylo obstoupeno Valdštejnovým plukem. Po celou dobu exekuce se navíc troubilo a bubnovalo, aby lid neslyšel, co odsouzení mluví.

Pořadí poprav bylo stanoveno podle stavovské důstojnosti, tedy nejprve byli stětím popraveni tři příslušnici panského stavu a poté sedm rytířú. Jako první položil hlavu na špalek Jáchym Ondřej Šlik, poté byl přiveden na lešení Václav Budovec z Budova, chlouba a politický vůdce jednoty bratrské a za bojů o Rudolfův majestát mluvčí českých nekatolíků, nyní již 741etý stařec. Třetím popraveným pánem se stal Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který rozzlobil Ferdinanda II. i tím, že dal v létě 1619 ostřelovat císařský palác ve Vídni. Kryštof proslul i jako renesanční hudební skladatel a autor českého cestopisu o Egyptu a Svaté zemi. Kryštofův někdejší společník na této cestě a katolický přítel Heřman Černín z Chudenic jeho popravě osobně přihlížel, později si dokonce vzal za manželku jeho vdovu. Císařskou milost nedostal ani stařičký rytíř Kašpar Kapliř ze Sulevlc, se svými 86 lety nejstarší z popravených. Dalšími šesti sťatými rytíři byli Prokop Dvořecký z Olbramovic, Bedřich z Bílé, Ota z Losu, Vilém Konecehlumský, Bohuslav z Michalovic a také jediný katolík Divíš Černín z Chudenic, který se jako hejtman Pražského hradu přidal k povstalcům a přijal od Fridricha Falckého úřad zemského soudce. Jeho bratr, již zmíněný přísedící Heřman Černín, se na dobu jeho popravy z lešení vzdálil. Ze sedmnácti popravených měšťanů (většinou ovšem erbovních) je nejznámějším vzdělaný lékař a rektor Univerzity Karlovy Jan Jessenius, původem Slovák, kdysi osobní lékař císaře Rudolfa, proslulý i svou první veřejnou pitvou v Praze. Mstivého císaře popudil zvláště jako výmluvný diplomat ve službách stavů a krále Fridricha. Proto mu byl nejdříve vyříznut jazyk a přibit na šibenicí, pak teprve byl Jessenius sťat. Jeho mrtvé tělo bylo podle při azu Vídně ještě dodatečně zneuctěno rozčtvrcením a rozvěšením před městskými hradbami na kolech.

Popravy vykonal staroměstský kat Jan Mydlář, sám nekatolík, za čtyři hodiny a použil přitom čtyř mečů. Osobně setnul hlavy jen 24 stavovských vůdců, tři z odsouzených měšťanů byli totiž oběšeni. Těla popravených byla vydána příbuzným, ale dvanáct hlav předních vůdců, mezi nimi Šlikova, Budovcova, Kaplířova a Jesseniova, bylo pro výstrahu vyvěšeno na železných prutech na Staroměstské mostecké věži. Visely tu po deset let, kromě hlavy Jáchyma Ondřeje Šlika, která byla z milosti vydána jeho pozůstalým k pohřbení.

Sejmuty a důstojně pohřbeny byly až při saské okupaci Prahy v roce 1631. Podobně bylo naloženo s hlavou popraveného žateckého purkmistra Maxmiliána Hošťálka, která byla přibita na městské bráně v Žatci, a stejné zneuctění potkalo hlavu kutnohorského měšťana Jana Šultyse, poslanou k vyvěšení do Kutné Hory. Také u dalších byl ztížen trest smrti zneucťujícími rozsudky, zpravidla dodatečným rozčtvrcením.

Barbarská a brutální staroměstská exekuce měla zastrašit všechny odpůrce habsburského režimu a dát jasně najevo císařovu vůli tvrdě a nelítostně skoncovat s odbojnými českými zeměmi. Veřejnou popravou dal však nový režim nechtěně svým. sedmadvaceti obětem "palmu mučednictví", ohlas pražské exekuce navíc posílil protihabsburské nálady jak v protestantské Evropě, tak v katolické Francií.

Všichni odsouzení projevili v posledních chvílích nesmírnou srdnatost a hrdinnost, žádný z nich nezakolísal ve svém přesvědčení o správnosti činů, kterých se dopustili, a nesnažil se získat zmírnění svého osudu zradou na svém vyznání a přestupem ke katolictví. Pevnost a odhodlanost nešťastných odsouzenců vzbuzovaly proto obecný obdiv. Svou hrdinnou smrtí vykoupili v očích veřejného mínění (a také v očích budoucích generací) dosavadní chyby i předchozí zakolísání.