Stalinův ďábelský plán nevyšel

Vzpomínka na „organizované vyhnání“ před 75 lety .

Když se v těchto dnech a týdnech vzpomíná na „organizované vyhnání“, nesmí být zapomenuto na tento fakt: Rozptýlení lidí bez vlasti, po celém Německu a Rakousku mělo za základ konkrétní úmysl. Východní - a Sudetští Němci měli pokud možno zapomenout na svůj původ, opuštěni a od svých krajanů odděleni se měli přizpůsobit novému prostředí. Stalin a jeho soudruzi si slibovali, že proud milionů vyhnanců a uprchlíků vnese revoluční vývoj do k zemi sraženého Německa. Časovaná bomba chudoby a zoufalství lidí, kterým byla vyrabována vlast a jejich majetek, měly vést k sociální a politické explozi. Bylo kalkulováno, že prospěch z toho by měl komunismus. Avšak tento plán nevyšel. Nemajetní se nedali zapřáhnout do rudého povozu a to i přes prekérní životní situaci v barákových lágrech, zavšivených chatrčích a při dočasné nezaměstnanosti. Barákové lágry pro vyhnané a vybombardované existovaly ještě mnoho let po skončení války. Frankfurter Allgemeine Zeitung psaly ještě v roce 1952: „Homo Barákový“. 20. století naučilo lidi šerednou pravdu: pokrok, humanita a sebeúcta se vyskytují pouze v nenarušeném světě. Když se zřítí řád, tak vznikne lágr, nejhorší a nejkrutější důkaz lidské neschopnosti – vzniká živná půda nihilismu. Díky bohu, se vyhnaní nedali svést k nihilismu. „Pro etnickou skupinu bylo přínosem že z počátku bylo jen málo vyhnaných ubytováno ve velkých městech. Jinak by se pravděpodobně v množství brzy ztratili“. Poznamenal Sudetoněmecký publicista Dr. Emil Franzel. „Nejvýhodnější byla soudržnost krajanů při osídlení malých měst, kde mohli lehce zůstat ve vzájemném spojení a ne žít osamoceně mezi původními občany. Dělení poválečného Německa přeneslo kromě rozptýlení, také vytržení tohoto etnika. Toto se dá vyčíst ze sčítání lidu v r. 1950. Do mladé Německé Spolkové Republiky bylo přijato 1 912 000 Sudetských Němců. 914 000 jich ztroskotalo v sovětské okupační zóně, kde se nesměli nazývat vyhnanci. Během let se poměr počtů posunul. Desetitisíce „novoosídlenců“ si našlo legálně, nebo ilegálně cestu ven ze státu SED (Sjednocená dělnická strana, pozn. překl.) na Západ. A také to patří k historii „nuceného stěhování“, jak spolkový president Richard von Weisäcker 1985 průběh vyhnání nazval: Asi 140 00 Sudetských Němců našlo přijetí v Rakousku. Franzel vzpomíná: „prožili zlé časy, ale podařilo se jim dosáhnout občanského zrovnoprávnění, vybudovat krajanský svaz a navázat přátelské vztahy s etnikem v Západním Německu. Sudetoněmecký den ve Vídni v roce 1959 prožili s vrcholem a pocitem, že se stali Sudetoněmeckým národem. To přivedlo lidi ze Sudetoněmeckých zemí zřetelně k vědomí, že také v nové vlasti mají svůj úkol a to především v souladu se starorakouskou tradicí a ve spojení nového Německa s dunajským prostorem, tento úkol je současně národní i evropský.

V komunistickém Československu zůstalo na počátku roku 1950 podle pražských údajů asi 160 000 Němců. Jejich počet se neustále snižoval vlivem sňatků s českými partnery a cílenému odnárodňování. Krátké „Pražské jaro“ přineslo zůstavším jen dočasné ulehčení, v období „normalizace“ po vstupu vojsk Varšavské smlouvy byly otěže opět přitaženy. Nebyla žádná naděje pro zachování sudetoněmeckého etnika ve „staré“ vlasti. A také v „novém“ se naskýtají mnohé otázky. Naskytuje se, podle Franzelových Dějin jeden „Tragický protiklad“: Čím úspěšnější byli vyhnanci ve svém boji o nápravu a rovnoprávnost se starousedlíky, tím více se vynořovala otázka, zda jako etnikum budou moci hrát ještě nějakou roli. Autor chtěl ukázat na změnu v osídlení a sociální struktuře. Ve vlasti žilo v r. 1930 více než padesát procent Němců v obcích s méně než 2000 obyvateli, tedy ve vesnicích. Vesnice s průmyslem a vesnice čistě se zemědělstvím byly dominantní formy bydlení. Čtvrtina obyvatel byla činná v zemědělství a lesnictví. Národní charakter vesnic zůstal od 16. století nezměněn, národní posuny se odehrály pouze ve městech. Po vyhnání chyběla tomuto etniku zemědělská základna, která byla ve staré vlasti pro něj tak charakteristická. Naproti tomu se našlo uplatnění v malém a středním spotřebním průmyslu. Často velebená materiální integrace bezdomovců v zemi „hospodářského zázraku“ se konec konců podařila protože vyhnanci nesetrvali v roli ublížených, nýbrž přiložili ruce a svou připraveností podat výkon a svým pracovním nasazením a brzy i svou kupní silou k „zázraku“ rozhodně přispěli, píše historik Andreas Kossert ve své knize „Studená vlast“. Autor „Studené vlasti“ uzavřel knihu opatřenou četnými zdroji upozorněním, že by vyhnaní bývali mohli během desetiletí vybudovat most na Východ. „Jsou to vyhnanci kteří milionkrát navazovali kontakty a zasazovali se o smíření prostřednictvím iniciativ ve staré vlasti. Jsou to také ti, kteří pečují o dědictví a zachovávají vzpomínku na historický německý Východ, což je ostatně úkol všech Němců. Co vždy činili, zůstávají jako vetřelci do světa, který se díval pouze na Západ. V tomto světě pro ně nebylo místo“.

Z novin Sudetenpost 5/2021 přeložil Ing. P. Mužný