Měsíc před koncem války, dne 12. dubna 1945, náhle zemřel prezident USA Roosevelt (podle oficiální verze na mozkovou mrtvici). Během války se mezi ním a Stalinem vytvořil vztah vzájemné úcty a čestného partnerství (nakolik je to možné mezi ideologickými protivníky). Potvrdila to Eleonora Rooseveltová svým sdělením, že se Stalin Rooseveltovi líbil. Stalinovi byl Roosevelt také sympatický i jako politik i jako člověk, o čemž napsal ve svých memoárech Gromyko.

Je možno se domnívat, že kdyby zůstal ve vedení USA Roosevelt, mohly by se vztahy mezi Amerikou a Sovětským svazem vytvářet úplně jinak, protože, na rozdíl od Churchilla neodporoval posunu ke komunismu ve Východní Evropě a považoval to za objektivní podmínku pro poválečnou stabilitu.

Stalin upřímně litoval smrti Roosevelta. V osobním sdělení novému prezidentu USA Trumanovi dne 13. dubna 1945 říká: „Jménem sovětské vlády i jménem svým vyjadřuji hlubokou soustrast vládě Spojených států amerických při smutné události náhlé smrti prezidenta Roosevelta. Americký lid a spojené národy ztratily v osobě Franklina Roosevelta největšího světového politika a hlasatele organizování světa a bezpečnosti po válce.“

Ve svých pamětech psal Gromyko: „Po smrti Roosevelta se „trhlina v politickém životě USA stala ještě větší. Mezinárodní důsledky byly ohromné. K vládě přišel Truman, dřívější viceprezident. Jakožto politik do té doby zářil jako měsíc – odraženým světlem. Ve vztazích Sovětského svazu a USA se téměř ihned začalo projevovat vážné napětí.“

Stalin pochopil, že se v poslední etapě války bude muset potýkat s přesvědčeným antikomunistou Trumanem, který nemá nejmenší sympatie k sovětskému spojenci. V paměti měl Trumanova slova plná cynismu o tom, jaký postoj mají USA zaujmout vůči zemím bojujícím na sovětsko–německé frontě: „Uvidíme–li, že vyhrává Německo, měli bychom pomoci Rusku, a když bude vítězit Rusko, musíme pomáhat Německu, ať se zabíjejí co nejvíce, ačkoliv bych v žádném případě nechtěl vidět Hitlera jako vítěze.“ (NYT, 24. července 1941)

Když Truman nastoupil do funkce byl informován o tajných ,pracích na atomové bombě. U nové americké administrativy to vyvolalo naději, že válka s Japonskem může být ukončena jaderným bombardováním. Tak by se Truman se svým týmem obešel bez účasti Sovětského svazu ve válce na Dalekém východě. Jenomže nebylo jisté, že atomová bomba bude brzy hotová, a Washington měl zájem na tom, aby Sovětský svaz splnil své závazky z Krymu.

Truman předpokládal, že „vstup Sovětského svazu do války definitivně přesvědčí Japonsko o nevyhnutelnosti jeho úplné porážky“. Chtěl dostat podle možnosti přesné datum vstupu Sovětského svazu do války, a proto vyslal do Moskvy svého zástupce, Stalinovi známého Rooseveltova asistenta, dřívějšího US ministra obchodu Hopkinse. Od Stalina dostal 28. května potřebnou informaci v oznámení: „Sovětská armáda bude plně rozmístěna na mandžuských pozicích do 8. srpna.“

O tom, že zapojení Sovětského svazu do porážky Japonska je pro USA vyřešené, svědčí americké tajné plány na okupační režim: Mělo být rozděleno na 4 okupační zóny, americkou, sovětskou, anglickou a čínskou. Sovětská vojska měla mít rozsáhlé území japonské metropole zahrnující ostrov Hokkaidó a celý severovýchod hlavního japonského ostrova Honšú. Počítalo se s tím, že rozdělení Japonska by značně oslabilo břímě organizování okupačního režimu a umožnilo by zde Spojeným státům silně snížit počet amerických vojáků. Odhad byl, že v případě celé vlastní okupace by musela Amerika nasadit minimálně 800 tisíc vojáků a důstojníků, neboli 23 divizí.

Truman si nadále přál vyloučit Sovětský svaz z poválečného urovnání ve Východní Asii.V létě 1945 dospěly práce na výrobě atomové zbraně svého vrcholu a americká administrativa si přála jaderný útok na Japonsko dříve, než do války vstoupí Sovětský svaz. Navzdory Churchillově přání protahoval Truman termín plánovaného setkání vůdců tří mocností s nadějí, že před berlínskou konferencí bude bomba prostředkem nátlaku na Sovětský svaz ohledně poválečného uspořádání. Existuje Trumanův výrok: „Jestliže vybuchne bomba, bude to, myslím, samozřejmě na tyto hochy obušek.“

Hodně záleželo na tom „jestliže“. Na schůzce zástupců vysokého velení USA 18. června bylo i bez perspektivy výroby atomové zbraně potvrzeno, že se má zachovat plán Downfall, to znamená vpád amerických vojsk do Japonska. Avšak američtí generálové stále žádali, aby do porážky Japonska byl zapojen Sovětský svaz. Zkušenosti z krvavých bojů o ostrovy Iwodžima a Okinawa dávaly jistotu, že Japonci se budou usilovně bránit. Dne 2. července 1945 napsal tehdejší ministr války Trumanovi: „Po zahájení invaze ji podle mne musíme dokončit v tvrdších bitvách, než byly ty v Německu. Ve výsledku utrpíme ohromné ztráty a Japonsko budeme muset opustit.“

Před berlínskou (postupimskou) konferencí prožívali američtí politici a osobně Truman protichůdné pocity. Na jedné straně jim naděje s držením atomové bomby umožňovala nežádat vstup Sovětského svazu do války s Japonskem, ale z čistě vojenských důvodů však nemohli jeho pomoc odmítnout. Vždyť jistotu, že atomová bomba ukončí válku, neměli.

Dne 17. července 1945 řekl Truman na postupimské konferenci, že akce spojenců ve válce proti Japonsku nevyžadují aktivní pomoc Británie a prohlásil, že „USA očekávají pomoc od Sovětského svazu“. Stalin odpověděl, že „Sovětský svaz bude připraven vstoupit do akcí v polovině srpna a svoje slovo dodrží“.

Truman v Postupimi netrpělivě čekal na výsledky testu atomové bomby plánovaného na začátek konference. Dne 16. července dostal telegram o úspěšném výbuchu se zprávou, že výsledky byly „uspokojivé a dokonce překonaly očekávání“. Za několik dní, 21. července, přišla z USA další zpráva o zkušebním výbuchu poblíž letecké základny Alamogordo v poušti Nového Mexika.

Ale jak nyní předložit Stalinovi zprávu o nové zbrani? Churchillem a Truman se dohodli a na zasedání 24. července tak nějak mimochodem informovali Stalina o vývoji zbraně v USA s ohromnou destrukční silou. Nepadl zde termín „atomová bomba“. Navzdory očekávání Stalin neprojevil viditelný zájem a dále se nikterak k této otázce nevracel. Churchill si myslel, že sovětský vůdce nepochopil význam informace.

Jenomže to bylo naopak. Stalin tak vůči znejistěným spojencům reagoval proto, že všechno dobře chápal. Sovětská vláda byla dávno informovaná a o vývoji atomové zbraně věděla.

O Stalinově reakci na Trumanovo oznámení promluvil maršál Žukov: Molotov řekl: „Stoupají na ceně.“ Stalin se zasmál: „Ať stoupají. Bude potřeba promluvit s Kurčatovem o urychlení naší práce.“ Tehdy bylo jasné, že se mluví o atomové bombě a že vláda USA chce využít tuto zbraň k dosažení svých imperialistických cílů silou. Ve dnech 6. a 9. srpna 1945 se to potvrdilo v praxi. Bez nějaké nutnosti shodili Američané atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki.

Na rozdíl od Jalty začaly už v Postupimi vanout větry studené války. To se potvrdilo při účasti Sovětského svazuve válce s Japonskem na žádost USA a Británie. O tom bude pojednáno příště.