Smrt byla jeho řemeslem

17. 5. 2021

Život každého člověka, a to bez ohledu jaký bude, zda vstoupí do historie či ne, začíná prvním nadechnutím. V případě Rudolfa Franze Ferdinanda Hösse se tak stalo 25. listopadu 1901 v Baden-Badenu v přísné až bigotní katolické rodině, kde místo lásky a porozumění vládl duch citového chladu a bezpodmínečné bezhlavé oddanosti autoritě otce. Můžeme se jen dohadovat, že tyto okolnosti stály za rozhodnutím mladého Rudolfa opustit domov a nejprve začít pracovat jako dobrovolník v nemocnici, kde měl možnost vidět důsledky války, která nedávno mimo jiné z iniciativy Německa vypukla. Poté v roce 1916 sám do armády, ač je mu teprve 15 let, vstupuje.

Rok 1918 znamená konec snu o ovládnutí světa a Německo je doslova na kolenou. V časech všeobecného marasmu a beznaděje vstupuje do Freikorpsu a hned na to NSDAP. V roce 1923 je za účast na fémové vraždě učitele Waltera Kadowa odsouzen stejně jako další budoucí nacističtí pohlaváři na tři roky do vězení a po návratu se stává zemědělcem. Zcela podléhá zhoubnému nacistickému učení o nadřazenosti germánské rasy, která je „povolána“ vládnout méněcenným etnikům i za cenu jejich fyzického vyhlazení.

Osudovým se mu stává setkání s říšským vůdcem SS, mužem se sklony k mysterickým blouzněním a pozdějším masovým vrahem, Heinrichem Himmlerem, který se od roku 1929 stal šéfem této zatím nepočetné elitní organizace, jež na svých čepicích nesla symbol smrti – stříbrnou umrlčí lebku, a jež se stala její hlavní náplní a kterou vstoupila do dějin. Himmler ho přesvědčí ke vstupu do nově se tvořící součásti složitého mocenského konglomerátu SS, který se později vymkne jakékoli kontrole – svazu umrlčích lebek Totenkopfverbände, které jsou určeny ke střežení koncentračních táborů. Höss se nejdříve stane strážcem ve „vzorovém“ koncentračním táboře Dachau, jakési zkušební laboratoři metod nacistického teroru a likvidace faktických i domnělých nepřátel nacistického režimu, kteří sem byli uvrženi institutem „ochranné vazby“; ten byl vyhlášen krátce po nacistickém převzetí moci už v roce 1933 a byl využíván z velké části gestapem.

Koncentrační tábory se staly nejen nástrojem likvidace oponentů nacistického režimu, ale i později prostředkem genocidy národů a etnik celé Evropy. Tímto směrem se krátce poté ubíral i jeho život i další kariéra. V roce 1940 se zúčastnil jako člen komise návštěvy v Osvětimi, aniž tušil, že za krátký čas se zde stane velitelem a vybuduje jeden z nejhrůznějších vyhlazovacích táborů, kde bude naprosto novou metodou, použitím plynu určeného pro hubení hmyzu cyklonem B, likvidovat v masovém měřítku stovky lidí denně. Poté dne 4. května 1940 je Himmlerem jmenován do funkce velitele tábora.

Osvětim se pod jeho vedením postupně stává obávaným koncentračním táborem, kde z důvodů fyzického týrání, nesnesitelných podmínek, špatného stravování a drastické otrocké práce nachází smrt tisíce nešťastníků z řad Poláků, židů, sovětských válečných zajatců a příslušníků mnoha dalších národností. Zlom přichází v roce 1941, kdy na základě tajného rozkazu postupně přeměňuje stále rostoucí komplex táborů. Zvlášť druhý největší z nich, Osvětim II Birkenau, vybudováním krematorií s plynovými komorami přeměňuje v hrůzné místo likvidace tisíců židů, přivážených sem ze stovek ghett, kam byli na základě uskutečňování rasové ideologie soustřeďováni už od začátku války. Cynismus a neúcta k životu, jimiž jeho mysl byla infikována už od raných let spolu s pocitem nadřazenosti a krutosti vůči vězňům, posílené lekcemi nacistického politického školení zapálenými a fanatickými lektory, a slepá oddanost k rozkazům v něm potlačily jakékoli lidství. Umožnily mu zcela s chladnou hlavou realizovat genocidu, která až do té doby existovala jen ve formě projektů a prováděcích nařízení. Byl tím uskutečněn Heydrichův plán „konečného řešení židovské otázky“, přijatý v lednu 1942 na tajné poradě ve Wannsee.

Svět zatím nic netušil o bezprecedentním vražedném barbarství, o pekle na zemi, skrytém v odlehlých lokalitách Generálního gouvernementu. I když už v roce se z tohoto pekla na zemi podařilo utéct některým vězňům, kteří podali otřesná svědectví, svět zmítaný válkou, utrpením a všude přítomnou smrtí zatím nevěřil. Hrůzná pravda vyšla najevo krátce poté, co Osvětim byla osvobozena, a svět strnul v němém úžasu.

Vykonavatel tohoto barbarství byl dopaden poté, co se ukrýval, za dramatických okolností až 11. března 1946. Nejdříve byl dán k dispozici a svědčil u norimberského tribunálu v procesu s Ernstem Kaltenbrunnerem a poté byl předán k soudu do Varšavy, aby se tam zodpovídal ze svých neslýchaných zločinů. Na rozdíl od jiných nezapíral a pravdivě se přiznával. Doplňoval svědecké výpovědi vězňů, kteří měli možnost po přestálém utrpení pohlédnout svému katu do očí. Trest smrti byl jen logickou tečkou za hrůznými zločiny, kterých se za svého poměrně krátkého života stačil dopustit uskutečňováním zrůdných a barbarských nacistických záměrů. Poprava byla uskutečněna tam, kde k nim došlo – na místě zřícených krematorií, těch největších, které nechal pro tento účel vybudovat a kde byly zavražděny statisíce lidí metodou, kterou sám vynalezl. Zavražděni a poté spáleni v kremačních pecích. Kat se vydal stejnou cestou za svými oběťmi. Spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Dbejme na to, aby nic z této hrůzy nebylo zapomenuto, a nedopusťme, aby se to opakovalo.

Milan Vichta, předseda Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS

www.vratme-vaznost-csbs.cz