Slovenská armáda pod Kavkazem

O této historické události se příliš nemluví, přitom je významnou součástí československých dějin. Na Slovensku byla kolem toho velká sláva, všude fotografie, oslavné články, tančilo se, byla plná náměstí, všude vlajky, projevy… Tak si říkám, jak asi bylo československé exilové „vládě“ v Londýně v roce 1939, či 1941, při těchto válečných dobrodružstvích Slovenska.

V těchto dnech si připomínáme 79 let od německého útoku na Sovětský svaz. Německo jej přepadlo 22.června 1941. Slovensko, jako spojenec Hitlera, bylo u této agrese…. Toto výročí se dnes příliš nepřipomíná. Mediální masáží se naopak dává rovnítko mezi agresorem a obětí, německá vzpomínková válečná literatura jde na dračku. Hrdinové v německé uniformě se dobře prodávají, jsou na křídovém papíře, usmívají se, když hrdinně kráčí k Moskvě, či ke Stalingradu. Na své cestě jsou dokonce vítáni „osvobozeným“ obyvatelstvem květinami, chlebem a solí … Šikovný fotograf a tak v knihkupectví mají celoroční žně. Na druhé straně mizí pomníky hrdinů, osvoboditel Československa se skácen a odvezen do temného skladu, z maršála se udělá vrah, i ten slavný „nevinný“ tank ze Smíchova nositelům nové pravdy překážel, musel zmizet, …zapomíná se na desítky milionů obětí tohoto Hitlerova tažení na Východ.

Dnes se nepřipomíná, že německému snu o Nové Evropě podlehl i „Slovenský štát.“ Slovensko si již v září 1939 vyzkoušelo agresi, přepadlo Polsko po boku Německa, agrese Slovensku nejspíše zachutnala... V 23. června 1941 Slovensko vyhlásilo válku Sovětskému svazu. 60.000 slovenských vojáků se vydalo po boku německého spojence,  na východní tažení. V proklamacích k národu se hájilo tažením proti bolševizmu. Jak účelové a dodnes líbivé heslo, mávalo se heslem „ boje za Novou Evropu !“ Slovenský prezident Josef Tiso, tehdy prohlásil : “ Zvolili jsme, a to ne náhodně, velmi úzkou spolupráci s Velkoněmeckou říší pod vedením Adolfa Hitlera. My s Adolfem Hitlerem vydržíme až do konce ! “

Slovenská armáda tehdy vítězně postupovala až k Azovskému moři, slovenští vojáci se dostali až na Kavkaz. Jejich tažení bylo oslavováno, tisk přinášel fotografie z  východního tažení, byly to tisíce ruských zajatců, tisíce padlých nepřátel… Tato euforie netrvala dlouho, následně jejich cesta vedla opačným směrem… Tisíce z nich procitlo, vstoupilo do Československého armádního sboru…. Na tato fakta i čísla již padá prach, přesto by měly být připomenuta. Možná by byla na místě i dodatečná slova omluvy od dnešních představitelů Slovenska….

Na tento příběh věrolomnosti i následného procitnutí padá prach. Učebnice jej nezaznamenaly a také historici „skromně“ mlčí. Stud, nebo spíš mediální záměr ? Spíše to druhé… Přitom v mohutných prostorách Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí, našly svůj hrob miliony německých, italských, maďarských, rumunských, ale i těch našich slovenských vojáků. V duchu nacistické a tzv. protibolševické propagandy šli budovat Novou Evropu…. Dnes leží zapomenuti někde daleko od své vlasti. Asi i bez pomníku, či vzpomínky…

Osud evropských národů, ležel tehdy na hrdinství sovětských občanů, záměrně říkám občanů, protože oni svým hrdinstvím porazili a zachránili Evropu. Zaplatili obrovskou daň, za německou agresí a jejich spojenců, zůstaly tisíce vypálených vesnic, domovů, zůstaly i miliony sirotků.

Přemysl Votava

(Národní socialisté)