Slávy dcera

Ján Kollár

Předzpěv

Aj, zde leží zem ta, před okem mým smutně slzícím,

Někdy kolébka, nyní národu mého rakev.

Stůj noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,

K obloze, Tatry synu, vznes se vyvýše pohled.

Neb raději k velikému přiviň tomu tam se dubisku,

Jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.

Však horší je času vzteklosti člověk, jenž berlu železnou

V těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil.

Horší nežli divé války, hromu, ohně divější,

Zaslepenec, na své když zlobu plémě kydá.

Ó, věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící,

Ó, krajino, všeliké slávy i hanby plná!

Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,

Od Dunaje k hltavým Baltu celého pěnám:

Krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozýval,

Aj, oněměl již, byv k ourazu zášti, jazyk.

A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil?

Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé?

Zardi se, závistná Teutonie, sousedo Slávy,

Tvé vin těchto počet spáchaly někdy ruky.

Neb krve nikde tolik nevylil černidlaže žádný

Nepřítel, co vylil k záhubě Slávy Němec.

Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,

Ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.

Nechť ruky, nechť by jazyk v okuje své vázal otrocké,

Jedno to, neb nezná šetřiti práva jiných.

Ten, kdo trůny bořil, lidskou krev darmo vyléval,

Po světě nešťastnou války pochodni nosil:

Ten porobu slušnou, buď Got, buď Skýta, zasloužil,

Ne kdo divé chválil příkladem ordě pokoj.

Kde ste se octly, milé zde bydlivších národy Slávů,

Národy, jenž Pomoří tam, tuto Sálu pily?

Sorbů větve tiché, Obodritské říše praporce,

Kde vnukové Viků, kde ste potomci Ukrů?

Na právo šíře hledím, na levo zrak bystře otáčím,

Než mé darmo oko v Slávii Slávu hledá.

Rci, strome, chráme jejich rostlý, pode nímž se obětně

Dávnověkým tehdáž pálily žertvy bohům:

Kde jsou národové ti, jejich kde knížata, města?

Jenž první v severu vzkřísili tomto život?

Jedni učíce chudou Europu plachty a vesla

chystati a k bohatým přes moře vésti břehům,

Kov tu jiní ze hlubin skvoucí vykopávali rudných,

Více ku poctě bohům nežli ku zisku lidem.

Tam ti neúrodné rolníku ukázali rádlem,

By klas neslo zlatý, brázditi lůno země.

Lípy oni, svěcený Slovanům strom, vedle pokojných

Cest sadili, chládek by stlaly vůkol i čich.

Města syny stavěti, květné v nich vésti kupectví

Muž cvičil, a mlaď svou tkávati plátno ženy.

Národe mistrovský, jakové pak máš za to díky?

Roztrhaný hnusné zpotvořenosti věnec.

Jak včely med zavoníc kradmé se do oule cizího

Stádně hrnou a v něm matku i dítky bijí:

Tak tu domu vlastní podroben pán, chytře mu vlezlý

Slouha drží těžký smutně na hrdle řetěz.

Kde spanilá v zelených hájech pěla písně Slovanka,

Již hlaholem zpěvná ústa umlkla němým.

Kde z mramoru stály hromného paláce Peruna,

Z troskotaných sloupů teď psota chlévy dělá.

Kde k nebi své vězila staroslavná Arkona týmě,

Zlomky mrví teď tam hostě cizího noha.

Rozbořené želejí zdi chrámů Retry pověstné,

Kde čněly, již ryje tam hnízdo si ještěr a had.

Slávy syna k bratrům přišlého v ty kraje nezná

Brat vlastní, aniže vděčně mu tiskne ruky.

Řeč ho cizí zarazí ze rtů a tváři slovanské,

Zrak mu lže Slovana, sluch klamy bolně kazí.

Neb tak přehluboko vtlačila znaky Sláva synům svým,

Místo že jich vymazať nikde nemůže ni čas.

Jak dvě řeky, spojilo když i jich vody jedno řečiště,

Přece i po drahné cestě je barva dělí:

Rovně tyto zmatené násilnou národy vojnou

Až posavad loučí dvůj očividně život.

Odrodilí synové však své sami matce začasto,

Bič macechy hříšné oblizujíce, lají.

Nejsou ni Slované životem, nejsou ani Němci,

Půl toho, půl toho jen jak netopýři mají.

Tak peleší v krajinách osmanské plémě helenských,

Koňský na vznešené vstrkna Olympy ocas.

Tak porušil zištný Europčan dva světy Indů,

Za vzdělanost vzav jim cnost, zemi, barvu i řeč.

Národ i čest zmizely, s jazykem bohové zde zanikli,

Jen sama zůstává příroda nezměněná.

Les, řeky, města a ves změniti své jméno slovanské

Nechtěly, než tělo jen v nich, ducha Slávy není.

Ó, kdo přijde tyto vzbuditi hroby ze sna živého,

Kým přiveden slušný k své bude vlasti dědic?

Kdo rce to nám místo, kde cedil svou někdy za národ

Krev Miliduch, kdo na něm sloup mu památky slouží

Kde hněvivý novotám, otcovskou prostotu bráně,

Válčícím Slovanům Kruk po slovansku velel?

Neb kudy vítězný máchal meč v půtce Bojislav

A v pokoji šťastnou zákony řídil obec?

Již jich více není! s hrkotem surového hrdinské

Články jejich zhoubný láme oráče lemeš.

Stíny jejich, na dvou se časů hněvajíce ničemnost,

Ve mhle sivé těchto zřícenin upně vyjí.

Upně vyjí, že osud dosavád se smířiti váhá

A vnuka krev lecjak tam hnije, tam se mění.

Jak muselo v tom by studené být k národu srdce,

Jenž by tu slz jako nad kostmi milenky nelil!

Avšak umlkni tichá, na příšť pohledni, žalosti,

Osluněným rozptyl mráčky myšlének okem.

Největší je neřest v neštěstí láti neřestem,

Ten, kdo kojí skutkem hněv v nebe, lépe činí.

Ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne,

Tak jen i zlé může stati se ještě dobrým;

Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svésti nemůže,

A zmatenost jedněch často celosti hoří.

Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu;

Co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba.

I.

Nechci zlata, nápoje a jídla,

Titulů a korun žádati,

Chceš-li mi však čeho dopřáti,

Slávo, matko milá! dej mi křídla,

Na nichžto bych všudy, kde jsou sídla

Bratrů Slávu, mohl léta ti,

Čechové, k vám, Srbi, Chorvati,

Potom kde jsou Visly, Volhy zřídla.

Tak jak motýl z květu na květ létá,

Podnebím bych létal v krajinách

Veškerého slovenského světa;

Tou bych pastvou věčně oči bavil

A všem kmenům, po všech rodinách

Zpěvem matku, jako dceru slavil.

Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jan-kollar/slavy-dcera.html#ixzz3w0SJeO8t