Slované a germanizace Evropy

Ewa Konečná

Česká otázka je nedílnou součásti slovanské problematiky, i když si to v dnešní době někteří čeští politikové nechtějí připustit.

Když se podíváme na mapu Evropy, vidíme, že slovanské národy a hlavně myšlenka slovanské vzájemnosti se postupně rozplývají a slábnou. To, o čem snili pokrokoví slovanští myslitelé v podstatě ze všech slovanských národů, a to, co předchozí generace s úsilím vybudovaly, je postupně likvidované a ničené. Více než 300 milionů statisticky uváděných obyvatel slovanského etnika tvořilo do roku 1989 pět států. Byly to Sovětský svaz, Polsko, Jugoslávie, Československo a Bulharsko. Byl to mohutný blok s velkou politickou a ekonomickou silou. A zatímco západní mocnosti si byly vědomy, že tento útvar pro ně představuje hrozbu a omezení jejich imperialistických snah, samy slovanské státy byly méně obezřetné, dokonce až lhostejné. Výsledkem je, že se toto mohutné, a proto i významné slovanské etnikum v dnešní době rozpadlo na více než desítku států, z nichž pouze tři tvoří významnější celky. Rusko se 150 miliony, Ukrajina s 50 miliony a Polsko se 40 miliony obyvatel. Vznikly tři nové státy s necelými deseti miliony obyvatel, šest dalších sdružuje pouze od dvou do pěti milionů.

Bohužel všechny tyto státy a státečky v podmínkách dnešní globální krize zápasí s oslabenou a zdecimovanou ekonomikou. O skutečné politické a ekonomické síle tohoto rozdrobeného slovanského etnika nemusíme ani diskutovat. Jugoslávie zastřešující jižní Slovany v jednom velkém státě je dnes rozdrobena na několik menších celků a občané vedou mezi sebou nesmyslné, ale o to víc kruté etnické a náboženské války. V podmínkách, kdy se svět globalizuje, Slované slábnou a splývají s jinými etniky. Aby toho nebylo málo, často my sami tomuto rozpadu napomáháme tím, že vyhledáváme různé historické momenty, které pak jitří naše národní cítění a v konečném výsledku oslabují soudržnost občanů.

Zarážející nepřejícnost

Česká otázka je nedílnou součástí slovanské problematiky, i když si to v dnešní době někteří čeští politikové nechtějí připustit. Jejich postoje jsou často zarážející svou nepřejícností vůči jakékoliv slovanské problematice. Rozpad Československa v mnohém poznamenal doposud korektní vztahy Čechů a Slováků a otevřel prostor k pronikání vlivů německého a maďarského neonacismu. Omluva sudetským Němcům, kterou na své první prezidentské cestě do zahraničí vyslovil exprezident Václav Havel, vstup Karla Schwarzenberga na českou politickou scénu, postupné pronikání na české území různých německých spolků úzce svázaných s pohrobky odsunutých sudetských Němců, podepsání pro nás nevýhodné česko-německé smlouvy, to všechno se táhlo po celou dobu více než dvaceti let jak tenká, ale pevná nitka, jejíž konec držel ve svých rukou bývalý premiér Nečas, který za zády občanů jednal se zástupci spolkové vlády Bavorska více než vstřícně, Schwarzenbergova slova, že Benešovy dekrety již dávno neplatí a prezident Beneš by se měl zodpovídat před soudem v Haagu, právem pobouřila většinu národa.

Poválečný odsun občanů německé národnosti byl jen zákonitým vyústěním nacionální politiky hitlerovského Německa po mnichovské zradě.

Odvěké plány: lebensraum

Po likvidaci Československa a po zřízení protektorátu nastala situace, která umožnila Německu realizovat jeho odvěké plány vůči českému národu, ale i dalším slovanským národům. V podstatě nešlo o nic jiného než o likvidaci celého slovanského etnika, které v důsledku expanzivní politiky hitlerovského Německa mělo být vyhubeno a uvolněný prostor „lebensraum“ (životní prostor) měli obsadit příslušníci germánské rasy. Rasová a národnostní politika přitom vycházela z falešně interpretovaných historických událostí. Osídlování evropského prostoru západními Slovany probíhalo již od 6. století, v té době osídlování Germány nezanechalo v tomto prostoru žádné výraznější stopy a o Němcích, kteří tam žili, existují zprávy až od 10. století. V tomto období dochází v českých zemích k velkému množství politických, dynastických, církevních a hospodářských svazků. Nastává příliv německých kolonistů a tento stav je podporován panovníky z osobních a dynastických důvodů. V 10. století vznikl polský stát, v němž po sjednocení začala vládnout dynastie Piastovců. Již od samého začátku museli Polané čelit germánským vlivům. Samozřejmě i v tomto prostoru docházelo k různým územním změnám a k velké migraci neslovanských národů, jejichž kupci využívali obchodní cesty, hlavně známé jantarové cesty od Baltu k Černému moři. Nelze popřít, že tato migrace přinesla Slovanům mnohé výhody. Bohatli a sílili, i když museli čelit četným cizím vlivům a nájezdům, které ohrožovaly slovanskou kulturu.

Reakční charakter pojmu „sudetský Němec“

Historické pravdy nelze libovolně pozměňovat a upravovat. Vztahuje se to i na dobu před- i pobělohorskou. Nelze popřít, že to byla doba národního a náboženského temna, která vedla k obrovské germanizaci českých zemí. Koncentrací německého živlu v příhraničních oblastech začala vznikat silná německá menšina, která si úporně bránila svou řeč, zvyky a kulturu. Z politických důvodů byl potřebný společný název území. V roce 1903 bylo původní keltské slovo Sudety poprvé použito k označení pohoří dnešních Jeseníků. Název se ale neujal a až teprve Konrád Henlein použil pojem „sudetští Němci“. Poněvadž Hitler stupňoval své útoky proti Čechům a všemu českému, pojem „sudetský Němec“ nabyl ostře reakční politický charakter. Protičeské zfanatizování českých Němců dosáhlo vrcholu v roce 1938.

Češi byli v tzv. Sudetech ponižováni a ohrožováni na životech, byli vyháněni ze svých domovů většinou jen s tím, co unesli, jejich uvolněné usedlosti ihned obsazovali soukmenovci a z doposud klidně žijících česko-německých sousedů se najednou stávali nepřátelé. Liberální vládní garnitury první republiky se hlásily k německé kultuře, demokraticky solidarizovaly s německou antifašistickou a židovskou emigrací a Němce-nacisty považovaly za nepřátele.

15. březen 1939 dožilo Československo svou existenci samostatného státu. Již 16. března byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava a pro většinu českého národa byl doslova šokem. Přesto prezident Hácha neztrácel svůj optimismus v česko-německou budoucnost. Věřil, že české země uvnitř Říše budou mít vlastní rozsáhlou samosprávu, pobyt německých vojsk bude jen dočasný a opětovné přičlenění některých sudetoněmeckých oblastí přispěje k obnovení historické podoby českého státu. Následující roky nacistické okupace byly pro český národ hořkým zklamáním a rozpoutání druhé světové války odstartovalo protičeskou genocidu.

Rozkvět revanšismu

Soužití Němců s Čechy a Slováky skončilo po druhé světové válce legitimním odsunem z území Československa, k obdobnému procesu došlo i v Polsku. Úpravou státních hranic došlo k přičlenění území podél Odry, částečně oblastí Sudet a sporného Slezska, které, jak bylo historicky dokázáno, bylo územím slovanským. I když Německo tuto válku prohrálo, nemělo to vliv na změnu německé mentality. Agresivní cíle a nemožnost je splnit hlavně ve východní politice daly vzniknout staronovému fenoménu – revanšismu. Po převratech v Polsku, Československu a v dalších slovanských zemích v letech 1989-1990 došlo k novým podmínkám výhodným pro německý revanšismus.

Nejdůležitějším faktorem byla kapitalistická ideologie a společenské zřízení, které změkčuje přístupy k německému revanšismu a nepravdivě v jeho prospěch interpretuje některé klíčové momenty porážky Německa ve druhé světové válce. Jako houby po dešti začínají v Německu vznikat různé spolky sdružující ve svých řadách odsunuté Němce, s postupem doby i jejich děti a vnuky. Na srazech a krajanských setkáních se stále častěji a razantněji ozývají nepřátelské hlasy proti České republice a Polsku. Ve Smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi Českem a SRN z roku 1992 se v bodu č. 5 skrývá spekulace s volným pohybem osob v rámci EU, což je v podstatě záměr posilovat početnost německé menšiny v ČR.

Cílevědomý výkup půdy v pohraničí

Budoucí poměr mezi sudetskými Němci, Čechy, Slováky a Poláky bude uspokojivě uspořádán jen v rámci celoevropské integrace, a to bude údajně možné za předpokladu, že perspektivně dojde k usmíření mezi německým národem a jeho východními sousedy. Takzvané vstřícné počiny německé strany, různá gesta usmíření vyjádřená např. obnovováním kostelů, kaplí a hřbitovů na území, odkud byli Němci odsunuti, programy obnovy např. na Krnovsku, společné kulturní akce, ale i otevření tzv. Informační kanceláře v Praze, výkup zemědělské půdy v pohraničí zdecimovaném nezodpovědnou politikou pravicových vlád. Leccos z periodik a deníků v rukou německých majitelů, to je jen malý výčet pronikání německého živlu na naše, tzn. slovanské území. Tzv. krajanské spolky na území Polska již dosáhly toho, že názvy obcí a vesnic na Opolsku, odkud byli Němci odsunuti, jsou již několik let dvojjazyčné. Je proto až s podivem, s jak obrovským odhodláním brání Lužičtí Srbové svůj jazyk a kulturu. Je správné, že si stále více uvědomujeme nebezpečí pronikání německých vlivů na území, jejichž jádro tvoří slovanské národy. Zesílení těchto vlivů by znamenalo počátek nestability nejen v České republice, ale i v celé Evropě.

Současná situace v Evropě dokazuje, že historie bojů slovanských národů za zachování a obranu slovanství nepoučila představitele neslovanských národů a států, aby nevnucovali Slovanům cizí způsoby a vzory života. Pokračují v cestě vytyčené A. Hitlerem – zničit Slovany s jejich kulturou a tradicemi a postupně ovládnout území, které Němcům historicky nepatřilo. Nepoučili se ani výsledkem druhé světové války, kdy je jasně prokázáno, že čtyři slovanské země – SSSR, Polsko, Jugoslávie a Československo se rozhodující mírou podílely na rozbití nacistické nadvlády, i když se tak dělo s obrovskými ztrátami na lidských životech. Ze států protifašistické koalice to bylo až 67 % a na celkových ztrátách všech národů až 52 %. Již i proto bychom neměli dovolit žádnou další germanizaci, ať již má jakoukoliv podobu.

Slovanská vzájemnost č.171, str. 3