Ke spoustě otázek, k nimž lidé čekají nezávislá stanoviska, se jménem KSČM mlčí. Tam, kde nakonec zazní, to mnohdy není žádná sláva. Jsem ten poslední, kdo by chtěl vlastní straně ještě přitížit. Nad drtivou většinou dluhů si věším zámek na ústa.

Jsou však i situace, kdy vlastní straně přitíží právě to. Je to i případ sobotního prohlášení V. Filipa o kolapsu IT systému v benešovské nemocnici. Označil ho za „kybernetický útok“, spáchaný „těmi, kdo usilují o ´český majdan´, o státní převrat“. Ti, koho měl na mysli, ho za to poženou před soud.

Máme po ruce fakta, jimiž se to tam dá vyhrát? Pokud ano, měla zadunět právě ta. Jinak to skončí dárkem těm, kdo si ho nezaslouží ani náhodou. Tím méně si trapas, do nějž je to zahání, zaslouží naši členové a příznivci. Ve snaze o „český majdan“ se tu po zákonech dupe už roky. V míře a způsobem, který lze doložit zcela nezvratně. Právě to se však neděje. Ani na adresu fanatiků, volajících po válce s jadernou mocností – a vyhrožujících šibenicemi jejich ministrům. Takhle se levicová politika nedělá. Tohle je diletantská atrapa. Lidé, kteří jsou komunisty z bezelstného přesvědčení, jsou v ní nevinně. A právě to nemůže nezaznít nahlas. Jménem jich všech.

Filipův sobotní projev hyzdí i jiný přešlap. To když se roztesknil nad prací Institutu české levice. A prohlásil, že „za víc než půlroční fungování dosáhl více, než ideologické oddělení za dva roky práce“. Říci to za mé přítomnosti, dopadne stejně, jako když na mne zkusil svést debakl v parlamentních volbách, nejhorší od roku 1921. Po odpovědi, která mu ty bábovičky rozkopala, slíbil i na kamery, že do čela strany už kandidovat nebude – aby to, co viděly statisíce diváků, označil za „mediální manipulaci“ už tři dny nato. Před soudnou stolicí fakt neobstojí ani tvrzení, s nímž vyrukoval v sobotu. Institut české levice má i vlastní web. Za milióny, inkasované ze státní kasy, tam předvádí pět mikroskopických posezení. V poloze pár odstavců, zachycujících jejich obsah. Nakolik posunuly levici dopředu, ponechme na každém čtenáři.

Takové akce pořádalo i oddělení, které V. Filip ostouzí. Zvládali jsme je na mnohem závažnější témata – a s mnohem většími experty i publikem. Tisíce těch, kdo se jich zúčastnit nestihli, je s gustem sledovali z audiovizuálních záznamů. Byl to jen zlomek mnohem členitější práce, odváděné tříčlenným týmem. Jen a jen jeho vlastními silami, a ne s rozpočtem do miliónů ze státní kasy. Podobné oddělení, nazvané trochu jinak, má stranická centrála i dnes. To, které V. Filip ostouzí, stíhalo i řadu jiných a ještě náročnějších úkolů. Dneska se po nikom nežádají. A je to znát.

Až by si V. Filip troufl na férovou diskusi, jsem k dispozici. Pro začátek aspoň malou ochutnávku. V době, kdy jsem za daný úsek odpovídal, fungovalo informačně–argumentační zázemí, o němž se teď KSČM ani nesní. Zahrnovalo každodenní „reader´s digest“ z médií, zajišťovaný vlastními silami a zachycující všechny otázky, směrodatné pro vlastní postup. Teď je to pouhá počítačová selekce článků, v nichž se vyskytuje pojem KSČM, za niž se navíc platí třetí straně. Nové rubriky na webu KSČM, které jsem zavedl, jsou buď ve stavu z dob, kdy jsme byli rozprášeni, anebo byly rovnou zrušeny. Patřily k nim i www.stripkyzesveta.cz, které vydávám už od roku 2012. Bez nároku na sebemenší odměnu jsem je zahrnul i do informačního systému KSČM. „Čistka“ po posledním sjezdu strany je z něj vyřadila. Zázemí, které se V. Filip tolik pochvaluje, se nezmůže ani na zlomek toho, co zvládá internetová revue „marxisty na volné noze“, kterou neživí státní kasa ani stranické příspěvky. Když jsem chtěl politický institut, na nějž má právo každá parlamentní strana, založit já, V. Filip do toho hodil vidle. Česká levice mohla mít informační, argumentační i programový servis, který jí chybí, už přes dva roky.

Ta samá osobní averze zařízla i to, co by nás dostalo ještě dál. Levice totiž mohla mít i vlastní televizi. Televizi se vším všudy, a ne jen tu po internetu. Celoplošnou a dostupnou v základní nabídce – z televizních věží, po kabelu i satelitním přenosem. Koupi té stanice jsem zajistil za pouhých deset miliónů. Stanice s půl miliónem pravidelných diváků už tehdy, žijící z reklamy už pět let a bez jediného dluhu. Z demagogie, která tu šanci pohřbila, vstávají vlasy dodnes. Tady už nešlo jen o zavilou averzi. Televize, kterou by nepásla druhohorní pravice ani velkokapitál, by dávala slovo osobnostem, které dnes na obrazovku nesmí. A nutně tak nastavovala zrcadlo hrstce těch, které před kamery zvou moc rádi a mají pro to i důvody, jež nejsou složitou tajenkou. Zařízly mediální průlom levice tyhle obavy? Všem, kdo to tak vidí, to rozmlouvat nehodlám. Stejně by se to nepovedlo.