Škody na zdraví obyvatelstva Velké Prahy

MUDr. Jaroslav Říha

Prahou se nepřehnala válka, Praha nepoznala ani hrůz obléhaného a dobývaného města, ani paniky vyklizovací v pohybové válce. Zakusila v posledním válečném roce jen dva větší nálety, 14. února a 25. března, s několika stovkami obětí a konečně osvobozovací boj ve dnech 5. - 9. května, kdy pražský lid v nádherném odhodlání setřásl okovy více než šestiletého porobení. Ale stopy šestileté okupace a škody, napáchané německými uchvatiteli na životech a na statku duševním i hmotném našeho národa jsou proto tak veliké, že okupanti ve svých akcích záměrně sledovali dvojí cíl: jednak za současného upevnění a rozšíření své moci a vlivu hodlali snížit a oslabit potenciál českého národa, jednak s neskrývanou mnohdy tendencí porobený a oslabený národ chtěli vykázat do jiného sídliště a zaujmout jeho místo v srdci Evropy. Lid však instinktivně a živelně bojoval proti všem formám útisku. Nedodržování předpisů vyživovacích i zásobovacích a vybujení černého obchodu bylo u většiny vyvoláno skutečnou potřebou doplnit nedostatečnost vyživovací, část producentů lákal ovšem snadný neúměrný zisk, ale všichni měli většinou citové a mravní ospravedlnění v tom, že tak křížili plány nenáviděných držitelů moci. Zde docházelo k sociologickému paradoxu, že přečin proti zájmům společnosti, které vyžadovaly rovnoměrné rozdělení přídělu, stával se téměř občanskou ctností, i když byly pohnutky tohoto prohřešku jakékoliv. Nejinak tomu bylo i v jiných úsecích hospodářského života, v továrnách, dílnách, obchodech, právě tak jako v úřadech a kancelářích. Bylo to nepochybně nebezpečné a trvalé útočení na mravní základnu národa.

Vedle této přechodné úhony mravní utrpělo národní zdraví katastrofální fysické škody. Nemáme dosud žádných statistik, kolik českých lidí bylo nacisty popraveno, odvlečeno a umučeno v žalářích a v koncentračních táborech, kolik lidí podlehlo událostem válečným a kolik onemocnělo a zemřelo vlivem nepřiměřené a vynucené práce, infekcemi válkou vyvolanými, a kolik je obětí z nedostatku stravy a léčiv. Pro prvou informaci uvádíme aspoň heslovitě škody ze svého oboru - Ústředního zdravotního úřadu hlavního města Prahy.

V roce 1938 bylo ve Velké Praze asi 3000 praktických, odborných a ústavních lékařů. V listopadu 1939 byla uzavřena česká universita; přednostové klinik, pokud nebyli předčasně pensionováni, byli určeni za přednosty nemocničních oddělení, studenti byli postupně včleňováni do nejrůznějšího pracovního prostředí, většinou továrenského nebo zemědělského. Velký počet jich byl persekvován a uzavřen ve věznicích a v koncentračních táborech. V roce 1940 bylo zrušeno v Praze 364 židovských praxí, z nichž později dočasně povoleno bylo 59, ale i tito lékaři byli postupně většinou odvlečeni do Terezína a Osvěčíma. Německých lékařů podle výkazů německé lékařské komory bylo v Praze v r. 1939 141 a počet ten vzrostl do r. 1941 na 296; z toho bylo v ústavech 202 lékařů, úředních 21 a soukromě praktikujících lékařů 73. Pozdější čísla nejsou známa, ale počet klesal povoláváním německých lékařů k vojenské službě.

Počet českých lékařů v Praze rapidně klesal úmrtími, popravami, uvězněním a odkomandováním řady mladších lékařů do říše a do venkovských nemocnic. 1. června 1945 máme v Praze registrovaných 430 praktických a 867 odborných lékařů. Není nám znám přesný počet ústavních lékařů. Je zřejmo, že tento počet je sotva postačitelný pro milionové město, kde i obyvatelstvo z blízkého a vzdáleného okolí hledá odbornou lékařskou pomoc.Ještě horší byla situace s nedostatkem nemocničních lůžek. Praha potřebovala v r. 1938 pro milion svých obyvatel 10 000 lůžek. K tomu bylo nutno připočísti širší atrakční rayon lékařských fakult, a to počtem asi 250 000 obyvatel s potřebou dalších asi 2500 lůžek. K tomuto ideálnímu číslu 12 500 lůžek bylo v Praze v r. 1938 daleko. Slibné projekty a práce v tom směru vykonané byly válkou přerušeny. Ve skutečnosti měla Praha v nemocničních objektech 9129 a v sanatoriích 668, tedy celkem 9797 lůžek. V tomto čísle jsou zahrnuty i ústavy se speciálními účely, jako ústav lupusní v Motole, ústav pro léčení zhoubných nádorů, ústavy pro choromyslné.

Brzy po svém příchodu počali okupanti zabírati jednotlivé objekty pro své účely, vojenské lazarety, nacistická zařízení jako KLV, NSV a jiné. Postupně zabrali nemocnici milosrdných bratří, ústav pro choromyslné v Kateřinkách, Jedličkův ústav pro mrzáčky, Českou dětskou nemocnici, židovskou nemocnici, nemocnici na Cihlářce, sanatoria Sanops, podolské, dr. Borůvky, sv. Bernardy, Kramerovo a ve Veleslavíně, a konečně i ústav ochrany matek a dětí v Krči, celkem s 2170 lůžky. Zbylo tedy pro potřeby civilního obyvatelstva z původních 9797 lůžek jen 7627. K tomu dlužno připočísti nevyčíslitelný úbytek lůžek pro české obyvatelstvo, který povstal tím, že Němci zabrali některé české kliniky, honosně a neúčelně je přebudovali a vybavili společenskými a representačními místnostmi na úkor počtu lůžek. Do svých ústavů pak s ochotou a propagačně přijímali nemocné z pohraničního území, tak zvaných Sudet, a ubírali tak nemocniční prostor českému, pražskému obyvatelstvu, které ostatně jen s nechutí a v nouzi vyhledávalo přijetí v ústavech německých. Při tom nemocných postupně přibývalo; zvýšení pracovního tempa, nezvyklá práce, včleňování nevyučených k strojové práci bez ohledu na zábranu úrazům, zhoršeni a nedostatek výživy vyvolávaly stále větší počet onemocnění a úrazů.

Zřetelně jsme pozorovali větší počet infekcí. Hned z počátku ohroženi jsme byli dětskou obrnou a hlavně záškrtem a spálou, které s velkou úmrtností zuřily v Německu a tak zvaných Sudetech. První nával se podařilo zvládnout a také později v letech 1940-42 nebyla epidemiologická situace nepříznivá. V posledních letech ale shledáváme vzestup počtu katarálních, nakažlivých chorob ve Velké Praze. Důvod lze spatřovati v postupujícím snížení odolnosti lidského organismu následkem nedostatečné výživy, ve zvýšení pracovního zasazení obyvatelstva, ve společných pracovištích, na rychlo zařízených, bez dostatečných hygienických opatření, a pak i ve zvláštních příčinách, odlišných podle nemoci. Tak na příklad u záškrtu nemožnost profylaxe u okolí nemocného pro nedostatek protizáškrtového sera, předčasné propouštění vylučovatelů záškrtových bacilů z nemocnic pro nedostatek lůžek pro infekčně nemocné, u spály zvýšenou možnost nákazy od předčasně propuštěných rekonvalescentů z infekčních nemocnic, opět pro nedostatek lůžek na infekčních odděleních.

Ale i pokud se týče úmrtnosti, jest konstatovati u těchto nemocí vzestup, a to zvláště u záškrtu. Lze to opět vysvětliti zeslabením všeobecné odolnosti obyvatelstva (nedostatečnou výživou, zvýšením pracovní povinnosti atd.), ale i nedostatkem léčivého sera (na příklad u záškrtu), což vedlo k tomu, že německé úřady předepsaly maximální dávky sera, které bez ohledu na vážnost případu onemocnění nesměly býti přestoupeny. U nakažlivých nemocí střevních (břišní tyf, paratyf, úplavice) konstatujeme také v posledních letech okupace vzestup počtu hlášených případů, a to zvláště u úplavice. Ta několikrát lavinovitě postihla osazenstvo zbrojních závodů v Praze a v bezprostředním sousedství Velké Prahy, kde onemocněly stovky a tisíce zaměstnanců. Vinou bylo překotné zvýšení počtu osazenstva za nedostatečných hygienických podmínek (zásobování vadnou pitnou vodou, nedostatečné záchody, nedokonalé závodní kuchyně). Pražský státní zdravotní ústav se svou skupinou českých epidemiologů (dr. Raška) a fysikát hlavního města Prahy (dr. Slezáček) energickými ochrannými opatřeními a výrobou bakteriofaga se zasloužily o zdolání těchto epidemií.

Skvrnivka objevila se u nás do nedávná jen sporadicky. Všechny případy bývaly dokonale isolovány a nedoznaly rozšíření. Začátkem dubna 1945 vyskytla se ve věznici na Pankráci menší epidemie skvrnivky (asi 20 případů), která sem byla zavlečena vězni, transportovanými z Balkánu do Říše a přechodně zde umístěnými. Teprve 30. dubna 1945 byl dopraven do Prahy bez předchozího ohlášení transport asi 800 nemocných různých národností ze všech možných věznic Německa; šlo o skvrnivku, tyf břišní, dysenterii i tuberkulosu. Neohlášený transport musil být pro nedostatek místa v infekční nemocnici umístěn za noci nouzově v několika jiných nemocničních objektech a stal se hrozícím ohniskem vzplanutí epidemického požáru na více místech. Jen diky nadměrné obětavosti lékařského a ošetřovacího personálu se podařilo isolováním, desinfekcí a dalším ošetřením ve všech objektech epidemii utlumit.

Mezi infekčními nemocemi zcela zvláštní kapitolu zasluhuje tuberkulosa. Za okupace jsme pozorovali na poli péče o tuberkulosní ve Velké Praze tyto zjevy:

1.zvýšenou úmrtnost lidí na tuberkulosu,

2.značné zvýšení počtu onemocnění, a to hlavně u mladistvých,

3.znovuvzplanutí starých, zhojených nebo stabilisovaných tuberkulosních procesů,

4.u dětí přesun od forem benigních, k formám těžkým a rozpadovým.

(Tento úkaz byl tak nápadný, že o něm v r. 1944 referovala dr. Zahálková před zástupci německé university a říšských i protektorátních úřadů zdravotních, ježto z říše přicházely zprávy opačné.)

Příčiny.

1.Nedostatečná výživa,

2.nepřiměřené pracovní zatížení, zejména mladistvých,

3.nevhodné bytové poměry vůbec a s hlediska isolace obzvlášť,

4.nedostatek léčebných ústavů a preventorií.

Ad 1. Potravinové příděly veškerého obyvatelstva byly nedostatečné a nekvalitní. To se projevilo v celkovém zdravotním stavu obyvatelstva různými zdravotními poruchami, zvláště pak u osob tuberkulosních nebo tuberkulosou ohrožených. Ještě hůře by se však projevila tato okolnost u tuberkulosních, kdyby nebyla alespoň částečně paralysována činností úředních lékařů protituberkulosních poraden pražských, kteří bez ohledu na svoji osobní bezpečnost povolovali potravinové příděly velmi benevolentně a nikoliv podle striktních úředních předpisů. To bylo též prudce vytýkáno německým lékařem zemského úřadu dr. Ulrichem, který nazval toto jednání sabotáží a škůdnictvím a vyhrožoval referentce oddělení, která byla za všechny poradny osobně odpovědná, trestními sankcemi.

Ad 2. Zařazování stabilisovaných, byť i infekčně nemocných, do pracovního procesu je myšlenka dávno známá a dlouho již propagovaná. Toto pracovní zařazení musí však býti prováděno za určitých předpokladů tak, aby se práce tuberkulosním stala lékem, a to jak po stránce fysické, tak po stránce psychické. Zařazování tbc do pracovního procesu, jak se dálo za nacistického režimu, bylo pro nemocné zabijákem. Je pravda, že v mnoha případech šli tito nemocní do práce dobrovolně, dohnáni k tomu zoufalou situací svou a svých rodin. To byli převážně invalidní důchodci s nepatrným důchodem 150 až 300 K měsíčně, z něhož přirozeně nemohli být živi. Byli zařazeni do práce, plně honorováni a invalidní důchod byl jim ponechán. Nebyla pro ně zřizována ani vhodná pracovní místa, ani počet pracovních hodin jim nebyl přiměřeně upraven. Tím se pro ně stala práce zhoubou a nezřídka zmírali na svých pracovních místech chrlením krve. Stejné tak se stalo pracujícím s aktivními nebo ne zcela stabilisovanými plicními procesy. Ti buď zemřeli, anebo budou doživotními invalidy. Jaké katastrofální škody způsobilo zařazení mladistvých do zbrojních podniků a továren při desetihodinové době pracovní nelze dnes ještě plně přehlédnouti. V tuberkulose svědčí o tom ohromné procento mladistvých nemocných iniciálními infiltráty, které obvykle vedly k rozpadům.

Ad 3. Nedostatek vhodných, hygienických bytů byl v době předválečné v Praze problémem. Stal se katastrofou v době válečné, kdy všechny hygienické a lepší byty byly přidělovány Němcům. Jak zoufalé to bylo u osob tuberkulosních, svědčí údaje bytového úřadu, kde bylo podáno 5000 žádostí osob a rodin tuberkulosních, které měly nevhodný byt. Oddělení Péče o tuberkulosní zdravotního úřadu postupně překontrolovalo pomocí protituberkulosních poraden tyto žádostí a bylo zjištěno, že skoro ve všech případech šlo o byty hygienicky závadné a průměrně z 25 % o byty o jedné místnosti, kterou obývala rodina s více dětmi nebo mladistvými a kde současně byl jeden člen nemocen nakažlivou tuberkulosou. Zde nebylo možno isolaci žádným způsobem provésti a bylo nutno sahati k nucenému odloučení člena od ostatní rodiny. Takovéto řešení problémů bylo ovšem nedostatečné a tím lze také částečně vysvětliti enormní vzrůst nákazy v dětském věku.

Ad 4. Velká většina léčebných ústavů pro tuberkulosu byla zabrána pro německé vojáky. Musilo se proto improvisovat zařizování plicních sanatorií v budovách a ústavech k tomu často málo vhodných. Tato improvisace nestačila a byl trvalý nedostatek léčebných míst pro tuberkulosní, takže i u případů včas zachycených docházelo k zhoršení a rozpadu procesů. Preventoria byla zrušena úplně. Ústavy asylové byly zřizovány v budovách k tomu naprosto nevhodných, na příklad v pavilonech pro choromyslné, kde pro nemocné nebylo ani nejprimitivnějšího zařízení (skříně, noční stolky, koupelny a pod.). Přihlédněme nyní ke škodám na národním zdraví v oboru péče o nejmenší (těhotné ženy, péče praenatální, kojící matky, kojence a děti ve věku předškolním). Porodnost za války v Praze stoupala. Počet porodů rodiček v Praze bydlících udávají tato čísla:

1939 10 604

1940 12 355

1941 17180

1942 15042

1943 19 504

1944 19 746

Nebyly to jen určité, byť i malé výhody v přídělu pro těhotné, nebo ochrana před nasazením do nucené práce u matek dětí do šesti let, šlo o uvědomělé a chtěné mateřství českých žen. Národ se bránil vyhlazovací tendenci okupantů. Ale boj nebyl lehký. Na průběh těhotenství i vývin plodu mělo nepříznivý vliv nasazování žen do nezvyklé a dlouhotrvající práce, i nedostatečný příděl potravin, zejména kvalitních tuků. Zde nejmarkantněji se jevil dvojí loket, jímž bylo měřeno těhotným ženám české a německé národnosti. České ženy dostávaly půl litru mléka denně a 700 g poživatin týdně. Německé ženy 180 g másla, 4 vejce, 1050 g poživatin týdně a ¾ litru mléka denně.

U kojenců projevil se nedostatek C vitaminu vedle nedostatku dobrého mýdla náchylností ke kožním chorobám, které v letní době se neobyčejně rozmáhaly. Máslo a vejce jsou nositeli D vitaminu a i když není jisté, prochází-li D vitamin, podávaný matce placentárním filtrem, nelze zavřít oči před okolností, že přechází do matčina mléka a že touto přídělovou politikou bylo zaviněno stoupnutí křivice a xerophalmie u našich kojenců. Neméně nepříznivě se uplatnilo jak u těhotných žen a kojících matek, tak také u kojenců a dětí předškolních a školních nedostatečné zásobování přirozeným C vitaminem, který se v přírodě vyskytuje zejména v ovoci. Byly-li vůbec nějaké citrony a pomeranče, které jsou z nejmohutnějších zdrojů C vitaminů v přírodě, byly jen pro Němce, a našim dětem byly v nejpříznivějším případě rozděleny pouhé zbytky na konci sezóny. Totéž platilo o veškerém jiném ovoci a zelenině. Není proto divu, že naše děti jevily malou odolnost zejména proti onemocněním horních cest dýchacích a že snadno podléhaly komplikacím těchto onemocnění. Škodu na našem národním zdraví a na naší populaci touto zásobovací politikou způsobenou nelze vyjádřiti číselně.

Poměry byly ještě komplikovány tím, že celá řada porodních ústavů byla zabrána pro účely německé a že bylo někdy velmi obtížno rodičku umístiti bez předchozího dlouhodobého hlášení. Těmito poměry jistě byla zaviněna řada úmrtí novorozenců i těžká onemocnění a smrt rodičky. Také zabrání české dětské nemocnice a značné omezení zemského oddělení nalezince vedlo k tomu, že nemanželské matky byly posílány pokud možno ke svým rodinám. Tím došlo k předčasnému odstavení dítěte, jeho opuštění matkou a často i k smrti dítěte. Také zabrání nemocnice a útulku OMD v Krči a přemístění této nemocnice do nevyhovující budovy a do menšího prostoru, jakož i všeobecné snížení počtu dětských a kojeneckých lůžek, mělo svůj podíl na stále vysokém počtu kojeneckých úmrtí.

O škodách, které utrpěla školní mládež po stránce výchovné a vyučovací, bude referováno povolanými odborníky; po stránce školnělékařské budiž jen uvedeno, že služba školnělékařská se netěšila přízni německých úřadů. Zdála se jim nadbytečně vybudovanou, a kde se hodilo, byla oklešťována a odbourávána. Naši školní lékaři naopak věnovali zvýšenou péči svým svěřencům, kteří trpěli neustálým zabíráním nejlepších školních budov a namačkáním dětí do starých méně hygienických škol, kde se vyučovalo v několika směnách, takže nebylo času ani k větraní a úklidu tříd. Na desinfekci se šetřilo, nebylo čisticích prostředků, v zimě se nedostávalo topiva a i osvětlení bylo nedostatečné. Přitom byla školní mládež na úkor vyučovací doby zaměstnávána sběrem odpadků, léčivých rostlin, posílána na zemědělské práce a k česání chmele, při čemž nebylo dbáno ani primitivních hygienických požadavků, takže docházelo k častému onemocnění i k úrazům.

O poruchách výživy obyvatelstva za války je vydána už první publikace od dr. J. Maška v „Časopise českých lékařů" roč. 1945 čís. 21 a 22. Tam je konstatováno, že výživa za války vedla k poruchám zdraví, jednak nedostatečným množstvím, jednak nesprávným poměrem jednotlivých živin. Jakost potravin byla snížena používáním méněcenných druhů, náhražek, umělých hmot a jindy hromaděním potravin ve sběrnách a zdlouhavou distribucí k spotřebiteli. Docházelo k všeobecnému hubnutí, častějšímu výskytu chorob žlučníku, žlázy štítné, žaludečního vředu i chudokrevnosti. Běžné byly poruchy dyspeptické s plynatostí, které někdy z přechodných forem změnily se v trvalou poruchu. Zhoršená výživa, zvýšené nároky na pracovní schopnost organismu a časté psychické insulty byly dohromady činiteli, které podlamovaly zdraví i zcela zdatných a zdravých jedinců. Pro příklad, jak nedostatečná byla výživa obyvatelstva hlavně v posledních letech války, budiž uveden kalorický rozpočet potravinového přídělu pro normálního dospělého spotřebitele v 72. - 75. zásobovacím období, t. j. v čase od 5. února až do 28. května 1945. Tehdy měla dostati jedna dospělá osoba na jedno období zásobovací, t. j. na 4 týdny: černého chleba 5100 g, bílého pečivá 1700 g nebo pšeničné mouky 1275 g, poživatin 300 g, a to buď 50 % bramborové moučky škrobové nebo krup, nebo luštěnin, nebo jáhel, nebo těstovin, másla 140 g, vepřového sádla syrového 80 g, nebo přepuštěného 60 g, umělých jedlých tuků 405 g, libového masa 750 g, odstředěného mléka ¹/₁₆ l (denně), brambor 8000 g, vejce 2 kusy, cukru 1200 g, marmelády 400 g.

Vezmeme-li za základ k počtu kalorií tuto nejvýhodnější kalorickou kombinaci přídělu: černý chléb + mouka pšeničná + jáhly + máslo + vepřové sádlo přepuštěné + umělý tuk + libové maso + odstředěné mléko + brambory + vejce + cukr + marmeláda, pak získáme pro jednoho normálního dospělého spotřebitele na dobu 28 dní, t. j. jednoho přídělového období optimální hodnotu 39 164 kalorií, tedy na jeden den 1 398,7 kalorii, bereme-li za základ kalorickou tabulku německou v Urban-Schwarzenbergově Klinisches Rezept-Taschenbuch (pouze u bramborové moučky, jáhel a masa byla za základ brána kalorická hodnota z tabulek „Tabelanum medici" Interpharma z technických důvodů).

Uvážíme-li pak, že kalorická potřeba obnáší

u muže (75 kg vážícího) v klidu 2625 kalorií,

u téhož pak při průměrné práci (písařské) 3375 kalorii,

u ženy (65 kg vážící) v klidu 2275 kalorií,

u téže pak při průměrné práci (písařské) 2929 kalorií,

pak ve zmíněných na příděly nejchudších obdobích činila ztráta

u muže vážícího 75 kg v klidu 1226 kalorií = 46.7 %

u téhož při průměrné práci (písařské) 1976 kalorií = 58.5 %

u ženy (vážící 65 kg) v klidu 876 kalorií = 38.5 %

u téže při průměrné práci (písařské) 1530 kalorií = 52.2 %

Tento deficit kalorický byl by ještě větší, kdybychom vzali za základ propočtu jinou kombinaci přídělu. Bylo-li přídělové hospodářství pro zdravé obyvatelstvo skoupé a sotva postačitelné, byl příděl pro nemocné a choré vysloveně nedostatečný a bezohledně regulovaný. Německá politika zapřáhla do své propagace všemožné odborníky a dala zpracovat universitními profesory články a publikace, kde pseudovědou byla prokázána přesnost a postačitelnost přídělů pro nemocné. Ve skutečnosti byly dávky stále snižovány, potřeba stále přísněji posuzována, celkový počet návrhů imperativně percentuálně zmenšován. Konečně brutalita dospěla vrcholu ve výnosu ministerstva vnitra ze dne 24. ledna 1945, č. Va-3012 16-1-1945. Výnos ten ve svých praktických důsledcích vlastně téměř vylučoval zvýšené příděly pro nemocné nad dobu půl roku, takže u vleklejších chorob byla výnosem tím dovolena jen výměna potravin, třebas kaloricky propočítaná, ale fysiologicky naprosto nevyhovující. Na příklad za 100 g masa dostal nemocný ¼ l mléka nebo 2 vejce. Diabetikovi byla v důsledku toho vedle cukru a marmelády srážena též mouka nebo chléb, měl-li dostati potřebnou dávku masa, vajec a tuku. Stejně také pacient s perniciosní anemii byl tímto nařízením ohrožován na životě tím spíše, že jaterní extrakty pharmaceutické výroby nebyly vůbec k dostání. Přímo surový byl postup vůči tak zvaným nearijcům, starým lidem a chronikům, kterým nejen zvýšené příděly, ale i prosté výměny vhodných poživatin byly odpírány.

Nedostatek insulinu přivodil jeho racionalisaci. Příděly, které byly stanoveny diabetickými poradnami, nemohly býti dodržovány a tak bylo nařízeno pracovním společenstvím léčitelských povolání (AGH) redukování dávek na polovinu až třetinu, což zavinilo zvýšenou úmrtnost diabetiků. Ani dětským diabetickým poradnám nebyl dodán potřebný počet jednotek; tak zvaným nearijcům byl příděl insulinu zakázán vůbec a v poslední době byly konány přípravy k vydání nařízení, kterým se odnímá insulin diabetikům starším 50 let. Ti ovšem už neměli pro německé společenství žádné ceny. Čeští lékaři podáváním návrhů, za které často byli trestáni tisícovými pokutami, a revidující orgány všech kategorií přivíráním očí i falšováním statistik, pomáhali, kde mohli aspoň v případech nejkrutějších křivd.

Závěrem tohoto pojednání budiž uvedena zpráva našeho oddělení pro péči o duševně choré, kterou podává její vedoucí dr. Prokop:

1. České obyvatelstvo Prahy bylo velmi vážně poškozeno tím, že byly uzavřeny téměř všechny ústavy pro duševně choré v Čechách, takže jediný zbývající ústav, ústav bohnický, byl nesmírně přeplněn nemocnými z celých Čech a nemohl přijímat do ošetřování ani nemocné, kteří léčení v odborném ústavu nutně potřebovali, a nemocní dosud nevyléčení byli z ústavu předčasně propouštěni. Kromě toho byla možnost umístění v bohnickém ústavě značně snížena tím, ze celá řada pavilonů byla zabrána pro účely jiné, než je ošetřování duševně nemocných.

2. V srpnu 1942 byla zavřena psychiatrická klinika Karlovy university a její místnosti byly zabrány německou universitou. Tím odpadla úplně možnost klinického léčení a ošetřování duševně nemocných českými lékaři. Dále byla zcela zmařena výchova odborného českého dorostu lékařského.

3. Na německou kliniku byli čeští nemocní přijímáni ve stále se menšící míře, poněvadž přednosta této kliniky, prof. Albrecht, prováděl soustavně přeměnu kliniky na vojenský lazaret, a kdyby nebyla v květnu 1945 válka skončila, byl by jistě postupně odstranil z kliniky všechny civilní nemocné, zvláště české. Ostatně prostředí na německé klinice bylo pro české nemocné velmi nepříznivé následkem protičeského smýšlení prof. Albrechta.

4. Německou okupací byla podlomena péče o duševně nemocné nejen po stránce kvantitativní, ale i kvalitativní, neboť nebylo potřebných léků. Zvláště insulinová therapie, jež je při schizofrenii nejúčinnější léčbou, byla zcela znemožněna a dokonce výslovně zakázána.

5. Mnoho českých lékařů-psychiatrů z Prahy bylo Němci odstraněno; z nich někteří, skutečně vynikající, se již nikdy nevrátí. Jsou mezi nimi i vědečtí pracovníci světového jména.

6. Čeští odborní lékaři a celá česká veřejnost jsou poškozeni tím, že za německé okupace byl zastaven všechen styk s cizinou a tím bylo znemožněno využít pro české obyvatelstvo pokroku v odborném lékařství, který zatím cizina učinila.

7. O zhoubném vlivu německé persekuce a válečných útrap na duševní zdraví českého obyvatelstva není se zajisté třeba šířiti. Ostatně tyto zhoubné vlivy budou popsány ve vědecké práci, kterou chystá psychiatrická klinika Karlovy university.

Konečně pro názor jak nelékařský a pokroucený byl názor německých vedoucích lékařů na způsob, jak se má postupovati při vyšetřování pracovní schopnosti, buď za mnohé uvedeno jen toto:

Praha měla jako sociální opatření tak zvanou kolonu méně schopných, kterých používala k lehčím pomocným pracím; šlo o lidi debilní s menšími, vrozenými či získanými vadami, deformitami a podobně. Bylo nařízeno opětné přezkoušení pracovní schopnosti členů této kolony. Ti, u nichž shledána neschopnost menší než 50 % měli býti dáni k disposici úřadu práce, a jen ostatní s nezpůsobilostí větší než 50 % ponecháni ve smluvním pracovním poměru u obce. Ve skutečnosti šlo téměř ve všech případech o značně sníženou pracovní způsobilost, ba většinou o invaliditu.

Pro posuzování pracovní nezpůsobilosti městských zaměstnanců u některých chorob byly dány směrnice, neodpovídající lékařskému nazírání, které neměly dovoliti, aby choroba byla posuzována podle stupně a závažnosti celého klinického obrazu, ale toliko podle heslové diagnosy. Na příklad úředník, u něhož byla zjištěna myocarditis, je schopen výkonu svého zaměstnání. Nemocní žaludečními vředy měli býti posuzováni jako práce neschopní toliko po dobu injekční léčby (nejdéle tři týdny), jinak měli pracovati. Polední přestávka, aby nemocní žaludeční chorobou mohli míti teplou, čerstvě připravenou potravu, se zásadně vůbec neuznávala s poukazem na to, že jim může být tato potrava do úřadu přinesena. — Hyperthyreosy s basalním metabolismem do 20 % měly býti posuzovány rovněž jako schopné práce jen podle čísla basalního metabolismu a bylo nutno pak obhajovat význam celkového klinického obrazu. - Poruchy klimakterické směly být uznány za příčinu neschopnosti pracovní jen, šlo-li o těžké obtíže. Ještě hůře bylo s případy funkcionálních neurovegetativních stavů dystonických. - Zdravotní dovolené, které se zprvu vůbec neuznávaly, byly později povoleny, avšak jen s výjimkou a v případech, kde bylo tak možno očekávati rychlejší návrat pracovní schopnosti. K tomu cíli, aby bylo možno čeliti lékařsky odůvodněnými návrhy těmto směrnicím, bylo nutno většinu vyšetřovaných podrobovati celé řadě pomocných vyšetřování a vyšetřením odborným. V tom mnoho přispěla odborná vyšetření z ambulatoria polikliniky (na příklad gynaekologické a jiné), pak neurologické a psychiatrické. O práci, která tím přibyla, svědčí celé stovky vyšetřovacích protokolů.

Za zmínku ještě stojí, že jako nepřímé dědictví po okupaci zbyly ve Velké Praze těžké zdravotnické problémy. Po Praze ve všech čtvrtích byla v délce 40 km poškozena a vytrhána dlažba na stavbu 1600 barikád, které tím, že zabránily okupantům postupovati městem obrněnými vozy a tanky, podstatně přispěly statečnému lidu ke zdolání nenáviděného nepřítele.

Osvobozovací boje ve dnech 5.—10. května vyžádaly si, bohužel, přes 2000 obětí z řad neohrožených českých lidí. Boj počal holýma rukama proti obrněné přesile a jen postupně získávány byly od přemožených zbraně a střelivo. Pražské pohřebnictví a zdravotní správa stály před těžkým úkolem pohřbít všechny oběti. Nebylo hrobů ani šachet, nebylo rakví ani prken, bylo málo dopravních prostředků a málo pohonných látek pro ně, poškozené pražské krematorium nefungovalo, na dovoz do mimopražských krematorií nebylo pro nefungující dopravu pomyšlení, panující vedro přispívalo k rychlému rozkladu mrtvol a práce na olšanských hřbitovech znesnadňovány byly tím, že celé skupiny zběsilých německých záškodníků se usídlily ve hřbitovních hrobkách a kladly zločinný odpor až do zdolání. Po pražských ulicích zbylo 50 000 kubických metrů rumu, smetí a popela; závada ta počala od podzimu 1944, kdy nebylo již prostředků k pravidelnému odvozu popela a odpadků a tím méně bylo možno odstraniti trosky domů po náletech 14. února a 25. března 1945. Ale tyto ke konci uvedené škody až na ztráty na životech, které nikdo nenahradí, jsou jen rázu přechodného. Láska a péče snaží se zhojit rány a utrpení všech obětí, pilné ruce chápou se díla a Praha v nové osvobozené republice bude zase krásná, zdravá a úpravná, bude zase matkou měst našeho území, Mekkou českému obyvatelstvu a vlídnou hostitelkou spřáteleným spojencům.

Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf. Publikace č. 712. Praha, 21. ledna 2021, Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e–mail: vydavatel@seznam.cz