20.09.2019 21:53

ROZHOVOR Být komunistou má pádnější důvody než kdy dřív, říká výrazná tvář KSČM, Josef Skála. Právě ty ovšem tam, kde se to čeká především, neznějí už dlouhé roky. Lídr rebelů přibližuje program, jímž chtějí zvrátit volný pád výsledků KSČM.

Foto: Hans Štembera

Popisek: Josef Skála

Ze srpnového průzkumu společnosti Kantar CZ, který zveřejnila Česká televize, vyplývá, že by se komunisté nedostali do Sněmovny. Historicky poprvé spadla KSČM pod pětiprocentní hranici, z průzkumu vyšla s podporou pouhých 4,5 procenta voličů. Předseda Vojtěch Filip ho považuje za nedůvěryhodný, jste s ním zajedno?

Kantar má nelásku k levici skutečně v rodokmenu. Tou samou averzí však trpí i jeho konkurenti. Jednou jim preference KSČM vycházejí ještě níž, než to je po pravdě. Jindy je naopak šroubují o kousek výš. Aby tím větší šok nadělil skutečný výsledek. Jak je to tentokrát, nechci spekulovat. To, že se propadáme tam, kde by nám v parlamentu zbylo jen bidýlko pro veřejnost, je mimo pochybnost. Strkat hlavu do pískoviště je samozřejmě pohodlnější. Pštrosí taktika nás však nespasí.

Kdo kandidoval na našem posledním sjezdu, směl delegáty oslovit i pár dní předem písemně. Součástí mé prezentace byla i příloha, mapující křivku našich volebních výsledků. Počítač umí podobné trendy „projektovat\“ i do budoucna. Sám, aniž se mu jakkoli „vede ruka“. Má příloha obsahovala i to. Tedy výhled, kam to povede, bude-li akutní změna zablokována i teď. Náš propad tam, kde to vidí dnešní průzkumy veřejného mínění, trefil počítač téměř navlas přesně. Tehdy v tom leckdo hledal zlou vůli. Ne-li i ještě horší pohnutky.

Ať už průzkumu věříme, nebo ne, jisté je, že ve volbách v roce 2013 měla KSČM ještě podporu 14,91 procent voličů, v roce 2017 už jen 7,76 procenta, takže trend útěku voličů od vaší strany je nezpochybnitelný. Čím jste si tu téměř polovinu nejspíš odradili?

Z kopce to jde už zhruba patnáct let. Výsledek z roku 2013 je jedinou výjimkou. Spadl nám do klína díky „škrtformám“, jimiž se „řešila“ ekonomická krize. I díky nevídanému bengálu, v nějž se změnila politická poprava tehdejšího premiéra. Byla to „spojenecká“ vendeta. Nečas si troufl připustit, že by se nové jaderné bloky nemusely kupovat od Velkého bráchy. A tedy za cenu stovek miliard navíc, „rozepsaných“ pak v ceně elektřiny i každé samoživitelce. Právě to se však před voliči tutlá dodnes.

Pomine-li se tato epizoda, jde o trend, jenž navíc nabírá i tempo. Pod 10 procent jsme se propadli teprve předloni. Poprvé za skoro 96 let. Letos do EP to bylo už jen lehce přes 6 procent. Že je to cesta do pekel, pochopí i politický amatér. Parta, do níž patřím, prosazovala změnu už na IX. sjezdu v květnu 2016. Prohráli jsme jen „o prsa“. Na posledním sjezdu loni v dubnu to bylo už jen o vlásek. Patent na rozum nemáme. Skutečnou změnu však nikdo jiný nenavrhuje. A nám, kdo to děláme, se za to pálí Kainova znamení. Už nejen nepřejících kverulantů, ale i „rozbíječů“ a „rozvracečů“. Ba ještě hrůzostrašnějších zjevení z hororů, o nichž se mělo za to, že už zůstanou v hrobě. A dokonce i nactiutrhačných narážek, že právě nás, kdo do toho jdeme gratis, prý platí jakési temné síly.

Tím, kdo má čisté svědomí, jsme přitom právě my. To nám, a ne hlavám s pískovišti, dává vývoj za pravdu stále víc. Odkdy je úkolem strany našeho ražení – „poctivá správa“ kapitalismu, mám-li citovat svého rivala už na sjezdu před třemi roky? Degradace na „připomínkové místo“, vychytávající blechy z panských lejster? Komu z těch, s nimiž se poměry nemazlí, učarují kloťáky úředního šimla? Lidé v nás přestali vidět alternativu. Kritické nálady nám ukazují záda. Za „součást establishmentu“ nás má i stále víc těch, pro něž jsme bývali radikální „až příliš“. Srovnání nemají ani dva jiné rekordy. Pohádat jsme se dokázali i dřív. Teď se však ani stovky komunistů netají, že dali poprvé hlas některé z jiných kandidátek, a ne své vlastní. Jiní se na ně dokonce nechali zapsat. Klidně i za cenu vyloučení ze strany. Že by je za to odměnil europoslanecký příjem, nesnil jediný z nich. Nechat to dojít až sem je recept na politické harakiri. Parta, k níž patřím, sebevražedné choutky nemá. My chceme levici polít živou vodou. A s ní i vše, co dokáže jen s mnohem širšími spojenci.

Dá se propad KSČM spojit s podobným trendem u ČSSD a schovat ho za odklon voličů od tradičních levicových stran?

Kdo hledá alibi, smolí i podobné filipiky. Slogan, z nějž citujete, zní ovšem jinak. Je o „odklonu od tradičních stran“, a ne těch nalevo. „Tradičních“ proto, že políbily prsten dnešní moci. A vše za její ohradou mají za svatokrádež. Tyhle partaje se skutečně propadají napříč celou „atlantickou civilizací“. Stihlo to i většinu dinosaurů, zbylých po loupeži tisíciletí v české kotlině. Po řadě z nich už neštěkne ani ratlík. Jiní střečkují kolem pětiprocentní hranice. Druhý dech chytila pouze ODS. Volný pád trestá i „levici“, co není dávno ani „reformní“.

Padá-li hvězda „tradičních“ partají, člověk by čekal hvězdnou hodinu té, co má být „netradiční“ ze všech nejvíc. Rozčarování, které sílí, však sklízejí jiné síly. Tím hůř to nesou i tisíce těch, kdo nikam nepřeběhli. A koho to stálo i existenční trable a jiná příkoří. Hlavně to, a ne jakási lenost od přírody, je příčinou sílící apatie levicové veřejnosti. Chybí jí maják a lodivod. Svádět to na lidi, které politika neživí, je třeskutý trapas. „Tradičním“ stranám navíc už nikdo neodpáře, že jimi cloumá kleptomanie. Žadonit o uznání, že jsme jednou z nich, je koledou o polibek smrti. „Námezdní optimismus“ se kochá nadějemi, že to „chce vydržet do příští krize“. Tak jalovou mrákotou je jen máloco. Pokud se levice pout, která ji dusí, nezbaví už v nejbližší době, bude to právě příští krize, co jí zasadí ránu z milosti. O tom je spor, bublající v našich řadách. A ne o „zhrzených ambicích“, prolhaně připisovaných lidem, kdo nad tím dílem zkázy nejsou s to pouze skřípat zuby.

Jakými tématy by KSČM mohla alespoň část ztracených voličů získat zpět?

Témata, která dřív dávala sílu nám, jsme odevzdali téměř kompletně. V čem jsme dál, než učenlivá konkurence, už uniká i našim členům. Se šarmem vegetariána, posazeného před husí stehna, se nakládá i s naším „rodinným stříbrem“. Tím přece vždycky byl hlavně rozhodný odpor proti všemu, v čem se komplicem agresivní politiky stává i Česká republika. Smí-li se blábolu, že členství v NATO vlastně ani nemá alternativu, nadbíhat i břichomluvou „komunistických expertů“, lámou nad námi hůl i lidé, kteří nás dosud volili právě za jasný protiválečný postoj. V řadě jiných otázek s námi přitom leckdy nesouhlasili. A mnozí mi pak píší, že se vrátí, jedině až se té ostudy zbavíme.

Témata, vydaná konkurenci, jsou však až následkem. Od strany našeho ražení se čeká, že bude radikální opozicí. Za radikální nás lidé nemají už roky. Teď už přicházíme i o pověst opozice, stojící lidem za pozornost. Deklamace, že naše cíle plní vláda, to nespasí. V nás lidé musí znovu vidět ty, kdo se perou za jejich práva, a ne za pár jepičích kariér. Stranu, která jim toho řekne víc, než co už vědí i bez ní. Koho osloví alibistické nářky, že jsme to či ono říkali už kdysi jako první? Nás musí lidé rozeznat v tom, co je na pořadu dnes. Už na první pohled.

Neděje-li se tak, kdejaký trouba nás karikuje jako staré zbrojnoše, co se ne a ne odtrhnout od zpětného zrcátka. Jen vyjukané ticho – a někdy i konjunkturální přitakání – jsou přitom i reakcí na dějiny, mrzačené k nepoznání. S pravdou, o všem, čím dnešek nesahá socialismu ani po tkaničky, si neví rady ani většina našich mluvčích. Mlčí i tváří v tvář sedmilhářům, světícím zločiny „studené války“, jaderné vyděrače a Hitlerovy sponzory. Kdo bude volit stranu, která mlčí, když ji líčí jako bandu zločinců a jejich pohrobků?

Být komunistou má pádnější důvody než kdy dřív. Právě ty ovšem tam, kde se to čeká především, neznějí už dlouhé roky. Jasno tak není ani v otázce, k čemu to zavazuje už dnes. Tím víc to musí napravit nový Program KSČM. Bude na pořadu XI. sjezdu v dubnu příštího roku. Text, předložený vedením strany, bere obě otázky obloukem. Nezbylo proto, než si vynutit právo předložit alternativní návrhy. Povedlo se to na červnové celostranické konferenci, svolané právě k programovým otázkám. Do poloviny srpna, jak zněla mezní lhůta, vznikly dokonce dva. Ten náš neodepřely zveřejnit ani Parlamentní listy. Za to se sluší poděkovat i touto cestou.

Návrh PROGRAMU Komunistické strany Čech a Moravy

PROGRAM Komunistické strany Čech a Moravy

Náš návrh je o tom, v čem všem i jak moc se kapitalismus vzdaluje tvaru, k němuž ho dokopal hlavně „bipolární svět“. Kde všude selhává i v tom, co už jakž takž zvládal, a žene tak svět do civilizačních pastí. Jak zásadní degenerací prochází sám jeho hybný rozpor. Jak velký díl zisku z cizí práce už není ani odměnou za riziko podnikání. Kde všude se doluje už jen parazitní renta, v jaké si hověla změkčilá šlechta bez zásluh. Nakolik profituje už nejen z cizích rukou, mozků a úspor, ale i na cizí dluh. A ten pak obratem „znárodňuje“ a vymáhá z daňových poplatníků i s úroky. Jak právě už jen v tom, což nemá obdobu v celých dosavadních dějinách, tkvělo i celé „řešení“| poslední finanční a ekonomické krize. Jaký sud prachu to podsouvá pod samy pilíře moderní civilizace. I jaký úpadek to vnáší do politické moci, nominované hrstkou globálních oligarchů.

Náš návrh programu nekličkuje ani před druhou směrodatnou otázkou – jak obrat směrem, který před civilizačním kolapsem unikne dopředu, neomezit jen na sen čekatelů na soudný den. O co náš cíl opřít už za dnešního poměru sil. Ta šance tkví právě v tom, čím se kapitalismus na druhý pokus liší od jeho premiéry. Tolik moci, kolik jí nad námi mají cizí kapitál a velmoci, dějiny naší země nepamatují. O to víc všeho, co kapitalismus většině lidem upírá i jinde, tak poškozuje, ne-li přímo ohrožuje i náš národní zájem. Tím víc to vrací do hry ústřední motiv české historie – vzájemnou podmíněnost národní a sociální emancipace. Vše, co doba dluží lidským právům, demokracii i naší bezpečnosti, dostane reálnou šanci až v mnohem suverénnější zemi. Rozčarování z toho, jak moc jsme cizím krmelcem a vazalem, má nepoměrně širší záběr i sílu než vědomí jiných kolektivních identit. Tím víc je každý, kdo hájí národní zájem proti vnějším tlakům i kolaboraci, osočován z „extremismu“, „xenofobie“ i jiných hříchů. Má nás to rozeštvat i navzájem. Přestat té demagogii zobat z ruky je nejvyšší čas. Teď to chce hlavně korektní, vstřícný vztah všech, kdo se nezaprodali. A soutěž jen v tom, kdo každý ohrožený národní zájem obnaží ze všech nejdřív, popíše přesněji jeho rozměry, rizika i žábu na prameni – a také scénář jeho společné obrany nabídne i všem ostatním. Náš návrh takové rovnoprávné spolupráci nabízí i vstupní platformu.

Strany jsou vnímány nejen svými tématy, ale někdy i výrazněji vystupováním svých čelných představitelů. Co z pohledu klesající podpory lze vyčíst předsedovi Vojtěchu Filipovi a jeho nejbližším spolupracovníkům?

Arénou dnešní politiky jsou hlavně média, vstupující do miliónů domácností. Tím víc je to o invenci a charismatu těch, koho do nich zvou. Na lidi, kteří tam chodí naším jménem, to klade dvojnásob tvrdé nároky. Pokud to pinkají na hřišti vykolíkovaném dnešní mocí, dá se uhrát leda umrněná remíza. Ta ovšem nedá nic nového ani lidem, ani naší autoritě a vlivu. Osobních hodnocení se zdvořile zdržím. Na pavlač šlejfíren, které mi připisují posluhování „zfašizované pravice“, mne nedotáhnou ani párem volů. Jsem předsedou spolku, který už obnovil patnáct památníků těm, kdo proti fašismu položili život. Se lháři, mrzačícími pravdu o II. světové válce, křížím kordy víc než všechny ostatní tváře KSČM. Odpovědí na vaši otázku jsou naše volební výsledky. A preference, zvěstující ještě větší pohromu.    

Už dvakrát jste kandidoval na pozici předsedy strany. Pokud byste se o ni znovu ucházel, příslibem jakých změn byste chtěl přesvědčit spolustraníky o tom, že pod vaším vedením nabere KSČM jiný trend, než je zmiňovaný dlouhodobý pokles?

Ať už to bude kdokoli, musí s ním přijít skutečná změna. Někteří mudrci se už nechali slyšet, že stačí pár mladších tvářiček. A „píár“ nápověda, která jim vykouzlí nový „outfit“. Být to tak prostinké, pak by nás opravdu vytrhl jen mediální Copperfield, co umí reklamy na vložky a zubní kartáčky. A pár fotogenických krasavic a šviháků bez panděr, které si lze také pronajmout. O hrstce nových tvářiček byla už změna nasazená do letošních „eurovoleb“. Zázrak se nekonal. A nehrozí ani příště. 

Tohle nás z cizích stínů, v nichž se lidem ztrácíme, nevyvede. Chce to mnohem nezávislejší pozici. Umění zesměšnit říkanky, jež lidem věší na nos bulíky. Nasvítit pokaždé samu podstatu věci, která se – věděl už moudrý Herakleitos – „moc ráda skrývá“. Chopit se znovu role síly, z níž čiší intelektuální převaha. To ovšem zvládnou jenom lidé, kteří jsou v marxismu skutečně doma. Kdo na tu velehoru nevystoupal, s propadem našeho vlivu nic nenadělá.   

Většina našich lídrů před válkou neměla ani maturitu. Rozhledem, který se počítá v politice, trumfovali i  katedrové knihomoly. Stíhali totiž sledovat i pokroky chrámů vědy. Se spoustou originálních mozků je pojila i letitá přátelství. Zní to jak z jiného světa? Tím dřív to musíme vrátit do toho našeho. Většina studií, obnažujících hrozivá civilizační rizika, se rodí nezávisle od KSČM. Ve stanoviscích, vydávaných jejím jménem, jsou jen stopovým prvkem. Ochotnické divadlo nám dělá ostudu.

Velký dluh máme i z opačného konce. Strana našeho typu musí být „kolektivním intelektuálem“, řečeno s Antoniem Gramscim. Umět kolem všeho, oč jde především, vést co nejširší otevřené diskuse. Stát o podněty úplně každého, kdo k tomu má co říci – z vlastních řad i z prstence kolem nich. Plácek „stínové vlády“, složené hlavně z poslanců, to nenahradí. Teprve politika opřená o vědu a široký rezervoár nápadů rozpohybuje už naše řídnoucí řady. Až ta upoutá i zájem generací odkojených cenzurou a manipulací. A přivede tisíce nových kurážných duší i přímo na naši stranu.   

V minulých dnech vzbuzovala velké vášně socha maršála Koněva na náměstí Interbrigády v městské části Praha 6. Co vás na diskusi o zachování, či odstranění sochy nejvíce zaujalo?

Dneska jde sochám po krku jen Talibán. A jeho klony na Ukrajině a v Praze 6. Ty ovšem plivou do tváře pozůstalým, kteří jsou stále naživu. Maršál prý překáží i holportu, co se chce nabalíkovat z jakýchsi garáží. Tohle by západně od Aše neprošlo. Nulová morálka ovšem vyráží hlavně na jiný průzkum bojem. Testuje, co vše si může dovolit v listopadu, ke kulatinám „pravdolásky“ u koryt. Co na tom zaujalo mne? Především šíře odporu, který to darebáctví zvedá. Už co do šíře všech, kdo mu to vmetají do tváře. Také však v odpovědích na otázku, čím do našich dějin vstoupilo Rusko. Podobnou anketu, jako Parlamentní listy, uspořádal i jeden pravicový deník. Podobně dopadly i výsledky. Na Rusko hledí znovu kladně natolik výrazná většina, že to příjemně překvapilo i mne. Dejvický Talibán si nabíhá na vidle. Dobře mu tak.

Tím trapnější je, přizvukují-li mu i plukovnické šarže. Včetně těch, jež naše daně vykrmovaly i v ústavu pro vojenské dějiny. Dokonce blábolem, že „Praha se osvobodila sama“. Schörner měl na povel miliónovou hordu. Nechal by podepsat příměří, stát proti němu jen hlavně pražského povstání? Jeho rozhlas prosil Rudou armádu o pomoc i pak. Chce to snad kdokoli popřít? Musí už fanatikům přitakávat i šarže vojenské historie? Hrozí jim civil, pokud by se vzepřely? Anebo trpí „preventivní“ zbabělostí už i plukovníci?

Když Franco napadl republiku, u Madridu se bojovalo i za Prahu. U Koněva, zvěčněného v jejím centru, se bojuje o čest a svědomí. O to, zda se lidé, jimž jejich dar nechybí, nechají terorizovat nevychovanci, nesahajícími maršálovi ani po kotníky. Vojska, jimž velel, osvobodila milióny Čechů, a ne jenom Dejvice, Hanspaulku a Petřiny. Zachránila je před masakrem, který se neštítil ničeho. Část rozkazů, na něž už nedošlo jedině díky Rudé armádě, je k mání v autentické podobě. Praze hrozila repríza Varšavy, rozbořené do sutin. Takové oběti jako Sověti, pro nás nevykonal nikdo. Na celém československém území jich bylo přes půl miliónu. Skoro třetina z nich má u nás hrob. Ostatní utrpěli zranění, která je poznamenala často až do smrti. Podali výkon, nad nímž se tají dech a tuhne krev. Pomník, který mu vzdává hold, nevoní jen sortě, z níž se zvedá kufr.

Tím rychleji musí přijít o pravomoci, které si nárokuje neprávem. Pomník by se měl stát národní kulturní památkou. Pozemek, na němž stojí, by měl převzít stát. Je to snad ve veřejném zájmu méně, než když vykupuje parcely pro dálnice? O tom je naše výzva, zaslaná českému premiérovi. Podepsali ji lídři více než tuctu hnutí a občanských iniciativ. Od těch nalevo až třeba po Společnost pro civilizační studia. Za tu signoval docent Hampl, žádný levičák ani náhodou. Teprve to, oč žádáme premiéra, zkrotí nevychované fracky. I špinavé pracky „z moci úřední“, která jim na dané téma rozhodně nepřísluší. Teprve pak bude ruka zákona hnát svinským krokem darebáky, a ne lidi, jimž neokorala srdce. Koněv si zaslouží i státní vyznamenání. Ocení-li ho i dnešní doba, bude to jasný vzkaz i světu kolem nás. A exemplární záhlavec všem, kvůli nimž na nás padá trestuhodná hanba.

I na průzkum veřejného mínění, zveřejněný už v prvé dekádě září, se ptáme až po vašem návratu z více než týdenní cesty po Krymu. Podle některých médií jste tam jeli dělat „užitečné idioty“. Čím jste si ty gejzíry žluči vykoledovali?

Endokrinologii rozumím asi jako ona média Krymu. Pohnutky, které jim pudí žluč z těla, však bijí do očí. Flašinetáře rusofobie naštvalo už složení naší party. Zhruba půlku z ní tvořili podnikatelé, žhaví po zajímavých projektech. To ovšem rozkopává i bábovičky pro dospělé, líčící Krym jako oběť „kremelského totáče“. Flašinetáře však rozkatila hlavně účast lidí kalibru Lenky Procházkové a Marka Obrtela. Paní Lenka strávila v disentu, který nebyl na prodej, už své mládí. Dělat z ní „agenta Kremlu“ by bylo groteskní. Teď kříží kordy s kolaboranty cizího kapitálu a velmocí. S kuráží a invencí, zahanbujícími i spoustu chlapů. Marek vedl české vojenské nemocnice v bývalé Jugoslávii, v Afghánistánu i v Iráku. Když poznal, oč jde agresím „za změnu režimu“, vrátil všechny metály NATO. A patří k nejbojovnějším mluvčím všech, kdo stavějí válečným magorům vozovou hradbu. 

Lenka i Marek byli na Krymu poprvé. Tím autentičtější bude svědectví, jímž brzy osloví českou veřejnost. Každý z nás tří má docela jiný životopis. V tom, oč běží dnes, táhneme za jeden provaz. Chceme žít v bezpečnější a spravedlivější zemi. Navzdory přesilovce, jež tomu zatím stojí v cestě. Dali jsme to najevo i na Krymu. Zvlášť viditelně před memoriálem hrdinů, bránících Sevastopol před nacistickou agresí. Tady i velkým nápisem, na němž stálo „Kdo ostouzí vítěze minulé války, ponouká k válce nové“. Hned vedle fotografie pomníku maršála I. S. Koněva, napadeného klubkem zmijích jazyků. Na záběrech, které to zachytily, stojí i Leoš Król. Naději opozice, která není na prodej, bude dvacet teprve tuto neděli. Nápis, bijící křiváky na pranýř, držel i vysokoškolský pedagog i další kolegové. A právě tenhle mix –  generační, profesionální i názorový – jako by symbolizoval naději, mající ještě větší váhu. Ve schopnost spojit za to, oč jde především, síly nehledě na názorové rozdíly. Ta vůle roste napříč opoziční scénou. Atak na maršála, který se už bránit nemůže, jí měl píchnout kurare. Sprostota, jíž se neštítí, se mu vrací jako bumerang. Boulemi na hlavách sprosťáků končí i nenávist, již mívali za svou Tlustou Bertu. A to je znamení zlomu, který už zmijí jazyky nezvrátí.   

PL