Vladimir Michejev
2. dubna 2021
V kronice dostavby panevropského plynovodu Severní proud – 2 je poslední den března významný. Na pomoc lodi Fortuna, která pokládá potrubí první větve plynovodu v dánských vodách, od 6. února vyplul z kaliningradských vod Akademik Čerskij, jehož úkolem je pokládat druhou větev.
Na dně moře položila Fortuna za tři dny od 28. do 30. března 3 kilometry kovové konstrukce. Výkonnost Akademika je oproti Fortuně dvojnásobná, denně udělá 2 km. Realizátor projektu předložil dánské vládě pracovní plán, v němž ujistil o ukončení pokládky trub v dánských vodách do konce května. Německý úsek by měl být hotov do konce června.
Stále více křiku je kolem druhé větve SP-2. Koncem března upozornil americký ministr zahraničí s imperiální nadutostí německé společnosti na problémy, pokud si dovolí účastnit se závěrečných procedur ohledně SP-2. Washington trvá na tom, že pokud bude plynovod spuštěn, bude muset mít Berlín mechanismus – zaslepovací přírubu pro případ, že by se snížil transport plynu přes Ukrajinu. Jenomže Gazprom sám má zájem na zachování alespoň symbolických objemů čerpaných přes Ukrajinu, což je zakotveno i v dohodách o tranzitu. Požadavek USA tak vypadá hloupě.
Šéf výboru Bundestagu pro ekonomiku a energetiku Ernst poukázal na případ, že by Kyjev neplatil účty, nebo neplnil jiné smluvní závazky. Proč by potom měl být Berlín povinen zavřít ventil a ztratit tak dodávky plynu z SP-2?
Kategoričtější je oficiální zástupce německé vlády Seibert, který neústupně prohlásil: „Berlín má v úmyslu i dále odmítat ex teritoriální sankce … které zavádějí USA ve spojitosti s SP-2.“ Také společnosti zúčastněné v konsorciu Nord Stream svoje investice v projektu brání. Německý koncern Uniper a rakouský OMV dostavbu SP-2 veřejně podpořily. Rakušané podtrhli komerční účelnost plynovodu, jeho význam pro zajištění energetické bezpečnosti a zachování konkurenceschopnosti celé Evropy.
Reakce německého tisku je ukázková. Týdeník Handelsblatt má za to, že nic nepřekáží dokončení SP-2 a sankce USA jen zvýší nesouhlas Německa. Argumenty novinářů jsou následující. Za prvé může pod sankce spadnout bývalý kancléř Schröder, šéf představenstva akcionářů společnosti Nord Stream 2 AG. Pro Němce by to znamenalo překročení určité červené čáry. Americké sankce proti bývalému kancléři jsou podle Handelsblattu „v rámci transatlantického partnerství nemyslitelné“. Za druhé se plynovodem zaobírá speciální ekologický fond vytvořený vládou spolkové země Meklenbursko – Přední Pomořansko s úkolem chránit zájmy akcionářů projektu SP-2. Pokud se Washington pokusí trestat tento fond, bude se to považovat za sankce proti vedení jedné německé spolkové země.
Konfrontační tón jednání Blinkena s německými spojenci, především s německým ministrem zahraničí Maasem dne 23. března, rozčaroval německé noviny der Tagesspiegel. Očekávání a naděje Berlína na navrácení „partnerské spolupráce“ Berlína s USA po vstupu do úřadu Bidena nenastalo.
Nespokojené hartusení Bidenovy administrativy kvůli druhé větvi SP-2 zní nebezpečně stejně jako dříve, nehledě na odvážné odvetné demarše členů konsorcia plynovodu a německých úředních osob. Blinken na jedné straně při videokonferenci šéfů zahraničních úřadů zemí EU koncem února deklaroval „věrnost USA zásadám napravení, oživení a převedení na novou úroveň vztahů USA a EU“. Na druhou stranu při poklesu ekonomiky za pandemie by chtěla americká administrativa spojence donutit kupovat americký zkapalněný plyn, ač je o 15 až 25 % dražší než ruský plyn z potrubí.
Jenže! Ideologická přísná zásadovost globalistů z Demokratické strany vyznávajících dogma o přestavbě světa podle USA se dostala do nesmiřitelného konfliktu s tím, co bylo v sedmdesátých letech nazváno německy „Realpolitik“. Je to synonymum pro pragmatismus, nacházení kompromisu mezi očekávaným a možným.
Tehdy vznikla dohoda mezi Sovětským svazem a Německem „plyn výměnou za potrubí“. Podepsána byla i přes stejně urputný odpor USA, jaký je i nyní. Postulát USA je neměnný: Jakýmkoliv způsobem zabránit vzniku pevné struktury věcné i politické spolupráce mezi Berlínem a Moskvou. Tento úkol má i Bidenova administrativa. Demokraté by rádi zalátali díry ve dvoustranných kontaktech s Evropou, které způsobil Trump. Klíčovým kontraktorem je Německo, inspirace, lokomotiva a pojítko „sjednocené Evropy“.
Berlín je k obnově vztahů s Washingtonem připraven. Avšak v podmínkách obecného propadu světové ekonomiky a následného snížení příjmů musí Berlín hledět i na účetnictví. Proto se nemá chuť přátelit s Washingtonem za každou cenu.
Pokládka čtyř dalších větví Severního proudu nemá jednoho výhodného odběratele, ač Německo je energetickým uzlem. Prakticky všechny hlavní evropské státy, které potřebují levné zdroje energie kvůli své konkurenceschopnosti, z toho těží. Není náhodou, že konsorcium sestává z německých Wintershall a Uniper, rakouského OMV, francouzské Engie, Royal Dutch Shell (Británie a Nizozemsko) a ruského Gazpromu. Je to panevropský projekt.
Proto se Evropané dívají na křiky zpoza oceánu jako na neodpovídající vyhlašovaným principům spojenectví. Významné je prohlášení poslankyně Evropského parlamentu za Francii Matildy Androuetové, že USA porušují mezinárodní právo užíváním „extrateritoriálních omezení“ a tak musí nakonec (!) EU přejít od „prázdných slov“ k reálnému odporu.
Podobné je prohlášení Pierra Vimonta, zvláštního vyslance prezidenta Macrona pro otázky bezpečnostní spolupráce s Ruskem. Konstatoval, že nátlak Washingtonu na pohřbení plynovodu na dně Baltu vyvolává v Evropě stále větší znechucení a podněcuje to vytvoření „pracovních nástrojů ke vzdoru Američanům“.
V podstatě v podtextu proti Bidenovským prohlášením Evropanů stojí stará myšlenka: Atlantická solidarita je solidarita, ale prachy jsou prachy. V Evropě zřejmě pocítili politickou slabost USA, které zničily vztahy s Čínou, Ruskem, Tureckem, Saúdskou Arábií (fakticky s celým arabským a muslimským světem) a nyní ještě zhoršují vztahy s EU.
Většina znalců se kloní k názoru, že pohřeb SP-2 nebude. Předseda představenstva Gazpromu Zubkov oznámil, že práce na potrubí jsou dokončeny z 90 až 92 % a že práce pokračují, zůstalo jen málo. V tomto roce bude projekt rozhodně dokončen. Je škoda ztraceného času, ale stalo se.
Všechny hlavní evropské ekonomiky mají po letošní zimě své zásobníky plynu vyprázdněné. Cesta z toho je jen jedna, v létě do nich dočerpat plyn.
Gazprom informoval, že se od 1. ledna zvýšily dodávky plynu mimo SNS o 32,9 %, to je o 34,5 milionu kubíků. Nejvíce nakupuje Itálie (+64 %), Turecko (20,8 %), Nizozemsko (21,2 %) a dokonce Polsko, s nímž je těžké se dohodnout (89,9 %).
SP-2 může plnit i další program. Podle předběžných propočtů by v budoucnu mohlo být potrubí součástí rozsáhlého oduhlíkování ekonomiky. Znamenalo by to mísit vodík s uhlíkem v určitém poměru a takto zásobovat EU. Může to být v blízké době.
Indikátorem nadcházející „perestrojky“ energetického průmyslu a moderního využití potrubí je zpráva, že Berlín má v úmyslu otevřít v Moskvě kancelář pro výrobu a export vodíkového paliva. Německo chce investovat v mezinárodním trhu vodíku 2 miliardy EUR během příštích let.
Všichni čekají, až v podzimních volbách do Bundestagu posílí zelení a vodíková ekologizace od Gazpromu pro ně může být argumentem pro smíření se s úlohou sibiřského přírodního plynu jako topiva „přechodného období“ a nepřekážet tak SP.
Navíc dobré šance strany Alternativa pro Německo upevní ve volbách svůj úspěch, jakožto společenství lidí pragmatických a se zdravým myšlením. Vyloženě prohraná vypadá drzá a bezohledná taktika Bidenovy administrativy, jejíž taktikou je máchání karabáčem bez náznaku perníku.
Převzato z Fondsk.ru
outsidermedia.cz