Tehdy také jsme celkově byli obětí válečné psychózy, jež předcházela možnou válku, včetně jaderné. Na Východě i Západě razily nejen nejvyšší politické orgány, ale i justiční, „jedinou pravdu“. U nás tehdy situace v tomto směru byla celkově ostřejší, než na západ od nás. To jsme však ještě nevěděli, jak se s odboráři, socialisty a komunisty vypořádávají s účinnou americkou pomocí např. ve Střední a Jižní Americe. V některých tamních státech bylo hodně levičáků. Proto vznikaly i eskadry smrti, které „nepoučitelné“ likvidovaly po stovkách, tisících. I křesťanská „Teologie osvobození“ překážela a proto byla odstraněna

K tomu docházelo i po ženevských jednáních mezi Východem Západem, které proběhly v polovině 70. let 20. století. Již dříve před tím i poté u nás, i v dalších státech Východu, se situace silně zlepšovala, s výjimkou období vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Tehdy z republiky emigrovalo několik desítek tisíc lidí. Mnoho občanů ČSSR muselo změnit své pracovní i politické pozice. Proběhly i soudy. Vězení se opět plnila. K rozsudkům smrti z politických důvodů režim však nesahal. 70. a 80. léta byla obdobím hospodářského růstu. Rostly početně i naše národy, rostlo naše národní bohatství, žilo se nám lépe.

Na Západě v šedesátých letech 20. století a i později tlaky na ty, kteří se nechtěli smířit s kapitalismem, který právě v 70. letech začal být označován za liberalistický, pokračovaly. Jen vzpomeňme na osudy mnoha občanů Chile. Po zavraždění řádně zvoleného prezidenta socialisty Salvadora Allende v r. 1973, došlo k masovému honu na občany, kteří se znelíbili režimu fašistického generála Augusta Pinocheta. Desítky tisíc jich bylo vězněno, zavražděny další tisíce. O mnohých z nich se dosud neví, jak, kde a proč zemřely. V tu dobu Německá demokratická republika otevřela své hranice a přijala mnohé pronásledované občany Chile.

Tak do toho všeho, co se nám tehdy hrubě nelíbilo, se máme vracet? Ještě dnes za všechno se viní komunisté. Myslíme si, že pravda je jiná. Dnes právě ti, kdo pořádají verbální hony na komunisty, se sami touto činností vnitřně bolševizují tak, že dnešní komunisté vedle nich vypadají jako beránci. Jenom ideologie, v jejímž jménu se vše konalo, není marxismem–leninismem, ale liberálním kapitalismem, též i její nositelé sociálně se odlišují.

K čemu za „komunistů“ docházelo, můžeme si na jednom příkladě přiblížit. Psal se rok 1954. Na Jáchymovsku bylo hodně, tisíce vězňů, kteří sami sebe označovali za mukly. V blízkosti šachty Eva byl tábor Mariánská (stará). Tento tábor byl považovaný za trestní. Nebudu psát o životních a pracovních podmínkách muklů, ale zaměřím se jeden zajímavý případ. Byl jsem určen na dílo, kde byl materiál odpálen. Rozbitá skála se musela vyfedrovat, naložit do důlních vozíků a odvést. Na díle jsem byl sám. Než jsem se dal do práce, rozhlédl jsem se po díle. Brzy jsem zjistil, že nad mohou hlavou, v místě, kde budu fedrovat, je velký placák, který, pakliže spadne, může i zabít Znepokojil mne tak, že jsem se rozhodl z díla odejít. Vyfáral jsem. Měl jsem však smůlu. Narazil jsme na jednoho příslušníka vězeňské stráže, který se mne zeptal, proč jsem vyfáral. Vysvětlil jsem mu situaci. Poté mi přesto řekl, abych okamžitě se vrátil na dílo a pracoval. Odmítl jsem. Co následovalo, nechci líčit. Měl jsem velké problémy. Uběhlo jen několik dní a dozvěděl jsem se, že na díle, kde jsem měl pracovat, začal fedrovat jeden profesionální horník, dobrý člověk, který se dostal do vězení, že někde údajně řekl vtip o prezidentu A. Zápotockém. Již si nepamatuji, jak ten vtip zněl. Vím však že onen placák, jehož jsem se bál, spadl na horníka, který na díle dělal. Při převozu do nemocnice zemřel. Po několikadenním pobytu v temnici, jsem se dostal na trestní barák, kde jsem pobýval delší dobu.

Co chci tímto článkem říci? Že opět hrozí nebezpečí, že lidé za činy, které současný režim označí za trestné činy, budou ve vězeních trpět, budou je nahlodávat nemoci a umírat. Bylo by možné za vtip třeba o Zelenským, možná i dnes ještě prezidentu Ukrajiny, jít do vězení? Nebo se bude též stíhat poukazování na neonacistické sklony části ukrajinských občanů, banderovců a jim podobných? Vždyť právě mezi nimi jsou lidé, kteří zavraždili téměř padesát svých spoluobčanů v Oděse, téměř stovku demonstrantů a policistů v Kyjevě a další, kteří nesouhlasili s nastupujícím fašizujícím režimem. Proč naše MZV k vraždám v době Majdanu a po něm proti nim neprotestovalo a nepožádalo potrestání zločinců? Nebo naopak bude státní zastupitelství v současnosti stíhat ty, kteří, a to i na základě příslušných rezolucí OSN, na uvedená fakta, budou veřejně poukazovat?

To a podobné další je snad tím nejnovějším výdobytkem režimu, který se označuje za demokratický, za zastánce lidských práv a svobod. Je dobré v této souvislosti si vzít do rukou Všeobecnou deklaraci lidských práv, která byla přijata Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948 a Listinu základních práv a svobod, jež je součástí našeho ústavního pořádku od 16. prosince1992. Tato naše listina vychází ze Všeobecné deklarace lidských práv.

Jsme ohroženi my, jak jsem přesvědčen, zejména tím, co činí současné vládnoucí elity. Budou naše práva omezovat, budou z jejich využití konstruovat trestné činy a trestat nás? Pokud půjdeme touto cestou, dojdeme spolehlivě do diktatury, možná i do války. Vnitřní konflikty v naší společnosti budou narůstat. Buď tento trend zastavíme, nebo naše celková budoucnost bude nejistá až antagonisticky zhoubná, pokud budoucnost vůbec nějakou budeme mít. Jaderná válka může nás všechny zahubit, viníky i nevinné. Jsme samozřejmě proti válkám. Konflikty, které je plodí, musíme však řešit primárně. Pokud tak neučiníme, nebo se o to alespoň nepokusíme, za možnou válku poneseme odpovědnost i my. O plné odpovědnosti za vyvolanou válku může rozhodnout Rada bezpečnosti OSN a nikoliv nějaký lokální písálek nebo neurotický politik.